Krajinář, který opustil tradici
Zamyšlení nad tvorbou malíře Vysočiny Jindřicha Zezuly a jeho duchovním vývojem.
Krajinář Jindřich Zezula (narozen 12. května 1935 v Dolních Heřmanicích, absolvent Školy uměleckých řemesel v Brně u profesora Otakara Zeminy) byl v letech 1964–1978 prvním ředitelem, později odborným pracovníkem Horácké galerie v Novém Městě na Moravě. Od konce sedmdesátých let je výtvarníkem ve svobodném povolání.
Pronikání k podstatným rysům krajiny
Na konci šedesátých let minulého století vystoupil z okruhu vysočinských krajinářů, kteří setrvávali v limitě tradice staré nejméně půl století. Vlastní projev založil na osobité expresívní formě. Subjektivní prožitek krajiny vyjadřuje od té doby energickým štětcovým rukopisem v tvarové a liniové kompoziční syntéze pulzující mezi skutečností a idejí. Vyzvedává význam barvy. Napětím mezi sytou skvrnou prvního plánu a chvějnou poetikou rozmývaných valérů v barevné perspektivě podtrhuje optický a světelný řád krajinného tématu.
Zezulova malba neprošla od konce osmdesátých let žádnou revoluční přeměnou. V jejím přehledu jsou však četné postupné změny formového a myšlenkového charakteru svědčící o autorově otevřené snaze dobrat se originálního malířského výrazu a ten pak tříbit. Právě v tom je obsaženo vše, co v krajinomalbě učinilo z Jindřicha Zezuly pokračovatele pozoruhodného autodidakta Čeňka Dobiáše (1. června 1919 – 28. září 1980) a čím se stal osobností současného českého výtvarného umění na Moravě a zřejmě nejosobitějším malířem mezi krajináři, jejichž životním tématem je Vysočina.
Do šedesátých let spadá např. Zezulův malířský cyklus Smíření, v němž jsou obsahovými dominantami zjednodušené realistické prvky z venkovského prostředí. Další Zezulova východiska jsou zřetelná kupříkladu v obrazech Červnový podmrak (1967) a Kamenná krajina (1969), jde o ukázky malířova uvolňování rukopisu a pronikání k podstatným rysům vysočinské krajiny za užití expresívních prostředků.
Co je vysočinské a co „nadzemské“
Při shrnutí Zezulova projevu lze vyzvednout (s vědomím, že každé zestručnění je mezerovité) pohyb v akcentování toho, „co je zemitě vysočanské“ a „co je nadzemské“, tedy toho, co se děje na obloze. Do sedmdesátých let Zezulu oslovovala v prvé řadě krajina „při zemi“. V ní nacházel vše, co reprezentovalo látku potřebnou k sobě vlastnímu druhu krajinářské malby – tvary, linie a děje. A nad jasně vyznačeným horizontem je měkce promalovaná, lze říci zobecněná „krajina oblohy“.
Obrazy z osmdesátých let a téměř všechny z let devadesátých (jistě jsou z té doby i takové, pro které v tomto rozlišení oporu nenajdeme) jsou však již prostorem k vyjádření soustavnosti pohybu nejen v krajině, ale i na obloze (např. obrazy Střibřitá řeka a Zima u Heřmanic). Malby Čas nad horizontem (1998), Návraty I a Návraty II (oba 2000) mohou pak dobře posloužit za příklad dalšího důležitého posunu v Zezulově cílení umělecké výpovědi. Obsah obrazu již není dělen na „spodní“ a „horní“ složku, obě jsou v kompozičně dominantním tvarovém a lineárním shluku propojené, u maleb Čas nad horizontem a Návraty II je obsah akcentován dokonce až tam, odkud je název první z nich, tedy nad linií obzoru.
Kontrast expresivity a lyriky
Není nezbytné klást si v souvislosti s předešlým výkladem přímou otázku, zda Zezula je, či není křesťanem, protože i setrváním v povšechnosti získáme tytéž informace. Malby Čas nad horizontem, Návraty I a Návraty II a jim příbuzné srozumitelně vypovídají, že téma „tady a tam“, na Zemi a v nekončícím prostoru kosmu, Zezulu svým duchovním rozměrem uchopuje. Jeho motivy zůstávají, zůstává i styl sdružující (a stavící do kontrastu) expresivitu s lyričností. Zezulova malířská technologie se opírá o nejlepší klasické řemeslné tradice. Spočívá ve více vrstvách řídké barvy na podmalbě, lokálních barevně sytých znacích a na dynamických, v detailu až nerytmických liniích evokujících jednotlivosti vegetace.
V čem tedy vězí změna, jež má markantní rozměr, proto nemůže zůstat bez povšimnutí? Řekl bych, že v Zezulově dovršení snahy o odpoutání středobodu tématu, dosud „srostlého s vysočinskou hroudou“, a jeho vyzvednutí do sféry volnosti. V dimenzi duchovna, ale též z ryze estetického hlediska, jedná se o osobitou variantu vyjádření vyšší harmonie.