Fejeton Zahraničí

Ještě pár slov

Obrázek nebo fotografie#14165

Fejeton bez násilí.

Tuhle jsem potkal jednu známou a ta mi řekla: tuhle jsem potkala dvě Rusky, ptaly se mne na cestu, a já jsem si vzpomněla na osmašedesátý a ve mně se všecko vzbouřilo, a tak jsem jim řekla: ja něponimaju. To je, jako kdybych já potkal dva Němce, řekl jsem jí, a oni se mě ptali na cestu, a já si vzpomněl na strejdu, který se vrátil ze Sachsenhausenu v pětačtyřicátém čtyřicetikilový a já bych jim odpověděl Ich nychtfrštén.

Takový pan Kalousek a někteří mí přátelé by do Ruska nikdy nejeli, třeba na olympiádu, natož aby jim tam ještě vezli, probůh, té totalitní ekonomice čím hůř, tím líp, nějaká eura! Budiž, homo politicus bývá zaťatý. Často hystericky zaťatý. Nedávno jsem například slyšel pana předsedu ODS Petra Fialu, jak se na konto současného Ruska zaklíná dokonce Havlíčkem! Přečetl jsem si znovu ty Obrázky z Rus. A s podivem jsem zjistil, že kromě několika hyperrealistických obrázků, jak jsou kupčichy a jejich dcery – ty živé sochy z kaše a červené řepy – obézní, jak je alkohol Rusy milován hlavně co prostředek k zapomnění, tj. až když jsou z něho groggy, namol čili moderněji: na plech, jak většinu špatných vlastností ovšem ti nebozí Slované pochytili stejnak od vychytralých Němců!, jsem se nic až tak protiruského nedozvěděl. Ale možná, že jsem četl halabala.

Daleko větší kritiku na staré Rusko jsem našel v Ženatém. Berty Ženatý (1889–1981), narozen v Brně, zemřel v Rhinebecku v USA. Na konci dvacátých let pobýval chvíli ve Zlíně u Baťů, u Borového vydal skvělou knihu víceméně propagačních „blogů“ o Americe V zemi pruhů a hvězd. Inženýr strojař, soukromý architekt, výtvarník, organizátor, psavec, válečný zajatec v Rusku. Výše zmíněná kniha má 1282 stran, Když se valí revoluce, o níž hlavně bude řeč, 450.

Kdysi jsem vystavoval v Žarošicích spolu s panem Chalabalou – ždánickým kronikářem, který taky maloval: elektrickou rozvodnu v továrně, jak vypadala archlebovská fara v roce tři pět, podzimní orbu vykonávanou dvěma lokomobilami… Říkal, že on sice také, když to po něm lidé chtějí, maluje dekorativní obrazy, jako třeba kytice vlčích máků, jeleny v říji, březové háje v západu slunka, ale většinou dává přednost pravdivým obrazům. (A byly úžasné, kam jsem se na něho hrabal!)

I literatura je podobná. Fajnšmekry hodnoceno je často, co je kafkovské, jak se Philip Roth promění v ňadro třeba (ach dlouho dlouho se tam v expozici píše o vyrážce kolem penisu), a jiný romanopisec zas knihu začíná, jak dívka při veřejném bruslení prošlápne svému budoucímu muži genitálie, aby po několika stránkách násilnický manžel půjčoval svou ženu, tak špatně kdysi bruslařsky vybavenou, na noc bývalému státnímu katovi… Anebo jsou knihy kostrbaté až hrbaté, ale jsou v nich příběhy, které si spisovatel z prstu nevycucá. Třeba o tom, kolik stálo v roce 1915 u Voroněže žehnání žacího stroje a kolik železného pluhu popem, kterak činovníci psávali negramotným mužikům na záda počet jimi zpracovaných kubíků dřeva křídou a jak jim naši zajatci od toho okrádání pomáhali, jak se hrál mezinárodní fotbalový mač mezi zajatci českými a maďarskými, mezi tamními kravinci, jak se pletou brankové sítě z pucšňůr, ze šňůr na čištění pušek, anebo když už se valila ta revoluce, jak z věznice vyvedli ženu se čtyřmi dětmi, všichni zavřeni za to, že prý „dráty trhali“, telefonní dráty, ve vesnici, kde ani telefon nevedl. A jiné příběhy o ruské negramotnosti a zaostalosti doslova příšerné. Až si člověk říká, jestli to, že jsme 300 let trpěli pod Rakouskem, nebyla vlastně naše výhoda, náš bonus od historie.

Ale nejvíc mě v té knize o životě českých válečných zajatců za 1. světové války na Rusi dojal příběh Čecha France a ruského vojáka Petra Ivanoviče. Bert Emilovič (Ženatý) s několika soudruhy ze zajateckého tábora a dvěma tělegami plnými měřicích přístrojů jedou do stepi rozměřovat silnice. (Byl jsem překvapen, jakou volnost tam měli naši zajatci tehdy, jakou tam měli autoritu, i mnohé místní ženy si je braly na práce – všeho druhu.) Cestou potkají tři zbídačené ruské vojáky, kteří se vracejí z front, sedm let nebyli doma. (Vychrtlý Petr Ivanovič s černými fousy až po pás vleče dokonce trombón a těší se, jak si s příbuznými založí kapelu.) Požádají Berta Emiloviče, aby je svezl, což se nedá odmítnout. Vojáky vysadí na návsi jejich rodné vsi, jejich ženy a staré babky, dědci, děcka, všichni je radostně vítají.

Bert Emilovič se svojí svitou pokračuje do místní školy, kde je hostí paní učitelka, a když se dozví, že se do vsi vrátil Petr Ivanovič, s povzdechem: to nedopadne dobře, se křižuje. Zároveň s jejími slovy vchází do vrátek zahrady kosmatý Petr Ivanovič s dvouletým! chlapečkem blonďáčkem v náručí, za ním český zajatec Franc.

Petr Ivanovič zve Berta Emiloviče a jeho přátele na večeři a na přespání, protože „jeho“ zajatec Franc dnes večer odchází, protože dva muži nemůžou zůstat v jednom domě, pod jednou střechou, čili bude místa dost. Bert pozvání přijímá.

Petr Ivanovič s Francem si vedou chlapečka mezi sebou, procházejí venkovními vrátky, detail: Bert Emilovič se za tou trojkou klopýtající v lebedě dívá.

Další záběr: Dům Petra Ivanoviče se od ostatních liší, plot vyspravený, slunečnice v řadě, vrata natřená, pes má – věc v Rusku tehdy nevídaná – boudu, cesta ke kadibudce z prken…

Večeře probíhá v tísnivé atmosféře… všichni mluvili tak a jednali tak, jako by seděli v lodičce, pohroužené až po okraj vodní hladiny. Všichni jako by věděli, že jedno nemístné slovo, jeden nemístný pohled nebo jedennemístný pohyb postačí, aby všichni se ocitli ve vírech..., dcerka se obrací na France: tatínku..., tady máš tatínka, odpovídá jí Franc.

Selka, která si už na starého muže zvyká, chystá svému dočasnému manželovi Francovi do pytle chleba, slaninu, čistou rubášku: i ručník jsem ti tam dala, říká, zatímco Franc se vyptává Berta na cestu a dozví se, že: za 10 dní se můžeš dostat do Tambova, snad se ti podaří jet ve vlaku i na černo...

Franc se po večeři loučí s Petrem Ivanovičem, pak s holčičkou a pak pozvedne svého chlapečka, políbí ho a jde…

A víc už se nerozepisuji, mám ten protiválečný film úplně před očima, ale kdo by to dneska chtěl točit, film bez násilí, bez sexu, bez hysterie…