Z Bolatic až na konec Berlína
Biografické poznámky překladatele Scholtisových grotesek.
August Scholtis (1901–1969), „syn pruského domkáře mluvícího ,po našemu, po moravsky‘“ (tedy z „prajzské“) pochází z Bolatic na Hlučínsku: „Cibulová věž kostela v mém rodišti dominuje jako nejvyšší bod daleko široko kraji historických piastovských knížectví těšínského, oderského, ratibořského, opavského a krnovského. Z vysokých vrcholků Lysé hory vzdálené čtyřicet kilometrů a z jesenického Praděda je tuto cibulovou věž vidět za jasného počasí: bdíc nad požehnaným údolím řeky Opavy, živě zvlněným Nízkým Jeseníkem, historickou Moravskou bránou, strategickým Jablunkovským průsmykem s chaoticky promíchanými příbytky Němců, Moraváků a Poláků.“ (Pán z Bolatic)
Svou první univerzitu absolvoval Scholtis nejprve v kanceláři zámku knížete Karla Maxe Lichnovského (1860–1928), posledního londýnského velvyslance císařského Německa před 1. světovou válkou, v Chuchelné. Kníže si nejspíš díky místnímu učiteli povšiml synka z pruské obecné, zednického přidavače, žence, oráče, pasáka od krav a pacholka a vychoval z něho svého sekretáře. Sekretář mu nosil noviny, pořizoval výstřižky z nich a opisoval knížecí apologii Moje londýnská mise (Meine Londoner Mission), která před rokem 1918 nesměla vyjít: císař Vilém považoval ambasadorovy varovné zprávy o hrozící válce za „idiotské“. Scholtis byl tedy jedním z jejich prvních čtenářů.
Opisováním, denní četbou novin (k nelibosti knížete ještě před ním) a knih ze zámecké knihovny se učil Scholtis spisovatelskému a novinářskému řemeslu. Prostředí to bylo literárně i politicky podnětné: Lichnovští se stýkali na svých zámcích ve Slezsku např. s novinářem Karlem Krausem váženým i v českém intelektuálním prostředí (s ním kněžna spolupracovala i hudebně), Hugo von Hofmannsthalem, expresionistickým dramatikem Carlem Sternheimem, literárním kritikem Alfredem Kerrem a dalšími literáty. Rilkovi poskytovala kněžna finanční injekce, obdobně i morfinistovi (a pozdějšímu ministru kultury NDR a autorovi textu hymny NDR) a expresionistovi Johannesi R. Becherovi (tomu i na odvykací kúry). Kněžna sama psala duchaplné romány.
V telefonní ústředně slyšel mladý August nejeden důležitý hlas tehdejší světové politiky. Po válce ho čekalo devatero řemesel a – nezaměstnanost. V roce 1920 při plebiscitu hlasoval, aby celé Horní Slezsko zůstalo při Německu. V roce 1922 zvolil jako jediný člen rodiny německou státní příslušnost a odešel do pruského Slezska.
Na sklonku 20. let se vydal do Berlína, aby udělal kariéru jako spisovatel na volné noze. Velké pozornosti se dostalo jeho románu Ostwind. Roman der oberschlesischen Katastrophe (Východní vítr. Román hornoslezské katastrofy), který vyšel v roce 1932 v renomovaném nakladatelství S. Fischer (česky, 1986). (Román údajně inspiroval Güntera Grasse k Plechovému bubínku). Národovecká literární kritika si slibného mladého autora povšimla a díky vhodnému rasovému a třídnímu původu ho nacisté zamýšleli získat pro tzv. literaturu „krve a půdy“. Jeho vlastenčící romány z prvních let války by se měly podle jeho editora spíše „mlčky pomíjet“, ale Scholtisova nadšení „pro východní misi našeho lidu“ vystřídal asi od roku 1941 pacifismus. Ačkoliv se Scholtis dostal do křížku s národně socialistickým režimem (nesměl vycházet jeden rok, protože nechtěl vstoupit do Říšské komory pro písemnictví) a byl od roku 1941 cílem novinových útoků, zakázán vlastně dlouhodobě nebyl a psal dál pro národně socialistický týdeník Das Reich. (Sověti ho dali ve své zóně na index.) Z krátkého amerického zajetí se vrátil zpět do Berlína a integroval se znovu do literárního života. – Manévr se zákazem publikování mu ovšem pomohl rozvinout novinářskou kariéru a v nouzi se mohl dokonce načas živit – řekněme – jako profesionální ,denacifikátor‘, který opatřoval v období poválečné šmeliny opatrně alibi jiným, což ironicky popisuje ve svých fejetonech.
V šedesátých letech hledal cestu ke sblížení s Polskem a Československem (přeložil např. Havlovu Zahradní slavnost do němčiny). Úspěch si znovu získal autobiografií Pán z Bolatic (1959, česky 2008), kterou četli současníci jako román pamětníka. Do československé vlasti se vrátil ještě fyzicky a také několika cestovními črtami z doby reálného socialismu. Asi větší literární úspěch si získal svou chlebařinou: především jako fejetonista. Germanisté připomínají Scholtisovu nezařazenost, outsiderovství, a v literatuře spřízněnost s plebejským pohledem zdola takových literárních figur jako Švejk, Costerův Enšpígl, Grimmelshausenův Simplicissimus nebo zrovna figury darmošlapa v povídce Scholtisova krajana – německého romantika Josepha von Eichendorffa Ze života darmošlapa (např. hadrář Kaschpar Theophil Kaczmarek z Východního větru).
Scholtisův střízlivý pohled na válku z druhé strany možná trochu doplňuje pohled autorů, jako byla jeho česky píšící krajanka Ludmila Hořká z Kravař u Opavy (např. její knížka Bílé punčochy). Scholtisovy romány Baba a její děti (Baba und ihre Kinder, 1934, česky 1935) a Železárny (Das Eisenwerk, 1940, česky 1940) přeložil literární historik, spisovatel, překladatel Milan Rusinský (1909–1987) působící ve Slezsku.
Dnes Scholtisovo jméno ve slovnících literatury spíš nenajdeme, ale tohoto člena Německé akademie pro jazyk a slovesnost začínají znovuobjevovat pomalu i „doma“, v českém Horním Slezsku. Uvedená anekdota (Národ ho volil) připomíná poněkud reálněsocialistický vtip o tom, že „lid chce socialismus, jen lidé ho nechtějí“. Antiparabola o nenapraveném marnotratném synovi (Můj trestní rejstřík) má nejspíš reálný základ, ale zároveň paroduje stereotyp příslovečné prajzské lakoty (Co řekne Prajz, když má milion – mało. Když má dva? – mało. Když má tři – furt mało.). Literárně nadsazené autobiografické sudičství svou ironií možná trošku připomene i literárního sudiče Thomase Bernharda. Vybrané fejetony nazval editor Joachim J. Scholz, jehož editorské poznámky zčásti využívá tento text, „autobiografickými groteskami“.