Klíč, který já nikdy nedostanu
Poslední kniha Bohumily Grögerové Můj labyrint vyšla minulý rok na podzim. Básnířka se v ní loučí. Labyrint její pozemské pouti se uzavřel 21. srpna 2014. Ukázka je z třetí části knihy nazvané aluzivně Branka na klíč. Boj o smysl, o slovo, o vědomí.
V neděli 8. července jsme s mladší dcerou Bohunkou, vnukem Viktorem a kocourem odjeli do Sedla, kde je už nějaký týden Honza. Je teplo, denně se na kole jezdí koupat a libuje si.
Začala jsem zvolna psát, abych se zklidnila.
Je pravé poledne, úpal. Dva jezdci na koních, zpola kryti vysokou trávou za plotem naší zahrady. Každý závan vzduchu, byť sebeslabší, je vítán. Včely zmizely, nahradila je hejna bílých motýlů. Parno, bezvětří. Beru si stoličku a usedám na vyvýšeném místě. Před očima se mi do výšky vypíná a do šíře rozpíná obrovitá třešeň – ode dne, kdy Joska zemřel, to pro mne není třešeň, nýbrž strom, pod nímž by ve věčném objetí měly spočinout naše duše – je to strom Yggdrasil.
Podle starých pramenů severské mytologie je osou světa, stromem života a osudu. Spojuje nebe, zemi i podzemní svět. Je jediným stromem v ráji, seděl pod ním Adam. On sám sebe nevnímal, aniž se od okolí rozeznával. Seděl v dokonalé harmonii pod Yggdrasilem. Ráj nebyl veliký. Snad jako naše zahrada? Byl však dokonalý. Vzkvétaly v něm všechny tvary jen jedenkrát a proto byly dokonalé. Vše bylo nehybné. Ráj nevznikl, prostě byl tu. Každá věc byla tím, čím se jevila. Pod Yggdrasilem seděl Adam. Vše tu bylo jen pro něj. V okamžiku, kdy jím to proniklo jako blesk, učinil posunek. Uchopil větev, ať se zlomí – a vědět.
Stalo se.
Zrodil se čas a smrt, Adam se ženou, stvořenou z vlastního těla, musí opustit ráj. Láska a smrt ruku v ruce opouští ráj – trest za zvídavost, za touhu, za lidskou nedokonalou lásku. Lidskou zvídavost však nelze uhasit. – A co bylo před rájem, stromem Yggdrasilem a před Adamem?
Nejstarší, dosud živý kult se opírá o skalní kresby v jižní Austrálii, staré nejméně 6 000 let, které zpodobňují duhového hada – plazil se po pouštní zemi, vytvářel hory, údolí a řeky. Bylo prý to období snů, ale já, obyčejný člověk, toužím usnout a spát pod Yggdrasilem…
V noci na 9. července jsem se vracela jako obvykle z koupelny do rozlehlého pokoje, kde vždycky spím a – napůl ještě ve spánku – jsem místo do postele zamířila k jídelnímu stolu a židlím kolem, o cosi jsem zakopla a upadla přímo na hlavu. Naštěstí uslyšel můj výkřik Viktor, spící v otevřené ložničce přímo nade mnou, a přivolal rodiče, kteří v jejich velké přízemní ložnici nemohli nic slyšet. Odnesli mne do postele, aniž bych nabyla vědomí. Ráno, když mne chtěli posadit, vyzvracela jsem mísu sražené krve. Sanitka nás všechny odvezla do liberecké nemocnice. Rentgen nezjistil zlomeninu, jen naraženou levou tvář a rameno. Kvečeru nás všecky odvezla sanitka zpátky do Sedla.
Stále spím. Bohunka, která informuje Míšu, se o mne pečlivě stará. Zvolna se mi vrací paměť a vědomí toho, co se stalo. Tvář mám opuchlou, nos i brada bolí. Bohunka musí zpátky do Prahy, takže péči o mne převzala svědomitá vnučka Kristinka. Usedám už sama k jídlu. Honza pomáhá. Večer snáší shůry malou televizi a díváme se, co je nového. Zvolna a opatrně vstávám.
Jak se mi plní prázdná hlava, vyprávím Kristince nejrůznější události a podrobnosti z dětství její tety Míši i její vlastní maminky. Sama jsem překvapena množstvím vynořujících se detailů, které jsem už dávno zapomněla, takže se obě dobře bavíme.
I ona mi má co sdělit: jde o Romana, který prý sem přijede, aby ho poznali i její rodiče, je prý starší než ona, má noční směny. Mám teď o čem přemýšlet.
Překvapuje mne množství detailů, které mi dávno vypadly z hlavy – třeba staré moravismy, které jsem slýchala jako dítě – a především nejrůznější nepoužívaná, dávno zapomenutá latina, které jsem se učila osm let na reálném gymnáziu, měla ji i ráda, ale nikdy s ní nepracovala ani nepřišla do styku. A ta se to v mé hlavě osvěžuje, komicky míchá a mate.
Pád radikálně změnil můj život. Jsem někdo jiný, než jsem byla 8. července 2012. Mám stejné jméno, stejně vypadám, ale tvořím nesourodý, roztříštěný celek. Vstávám z povinnosti, ostatně, jsem napůl slepá. V noci spím? Či snad bdím? Jaký smysl dovedu svému životu ještě dát? Docházejí mi síly, vyhýbám se nadměrné námaze spojené s rizikem dalšího pádu. Jsem v rozvalinách. A dnes to šlo tak daleko, že mi v hlavě od rána zvučí studentská latinská písnička:
Amavi te, puella,
iam te habet college,
amavi te, puella,
iam te nollo.
Tantam simám,
in via inveniam,
amavi te, puella,
iam te nollo.
Asi mi „přeskočilo“, jak se tomu velice výstižně říká – celý den dnes slyším, myslím a vzpomínám:
Gaudeamus igitur,
iuvenes dum sumus.
Post iucundam iuventutem,
post molestam senectutem
nos habebit humus.
A taky: feminam feminae, feminam… – Či: Si vis pacem, para bellum. – A taky: Panem et circenses a s tím je spojeno volání: „Morituri te salutant, Caesar!“
K večeru se modlím:
Pater noster qui est in caelis,
sanctificetur nomen tuum.
Fiat voluntas tua
sicut in caelo, et in terra.
Panem nostrum quotidianum da nobis hodie,
et dimitte nobis debita nostra,
sicut et nos dimittimus debitoribus nostro.
Et ne nos inducas in tentationem
sed libera nos a malo.
A tak se brodím tříští latiny, jako by se mi po nedávném pádu rozsvítilo vyhaslé světýlko a z hlavy vypadlo cosi, co mělo navždy spát.
Jsem z toho všeho dočista „mišuge“, jak se kdysi na Moravě říkalo bláznům.
Je stále krásné počasí. Usedám na dvorku ke stolu, kde se protahuje kocour Tadeáš, hladím ho a jde na mne dřímota.
Ocitám se v římském senátu a jeden ze senátorů se na mne oboří: "Quo usque tandem abutere, Catilina, patientia nostra?" – Já, Catilina, se chci omluvit, vtom se rozletí mohutné dveře senátu a stráž hlásí: "Hannibal ante portas!"
To už bylo příliš, trhla jsem sebou a probudila se.
Když si tak pročítám pár posledních stránek, omlouvám se za každý „lapsus linguae“ – je to tak dávno, co jsem ji musela biflovat!
Zato druhý den není v mé hlavě nic. Prázdno, pusto, celý den bez účasti. Kde jsem, kdo jsem, co mne přiměje ráno vstát? Snad Bohunčina ruka, která mne ráno hladila po vlasech, vždyť „omnia vincit amor“. Moje maminka mi pošeptala do ucha: „Dobře jsi se vyspinuškala, viď!“
Je neděle 22. července 2012.
Blížíme se k mému starému domovu. Srdce mi buší, už-už jsme tady. Před otevřenými domovními dveřmi na balkonku u rozbořeného zábradlí nestojí jako kdysi v „Brance z pantů“ utrápená vyhublá žena.
Dnes je branka s poštovní schránkou na klíč, který já nikdy nedostanu. Schůdky do domku jsou dřevěné, nové a vedou ještě dál na velkou, zčásti zastřešenou a zasklenou verandu plnou květin. Je tu místo pro stolek a dvě křesílka. Zasklené dveře vedou ještě dál, na nezastřešenou plochu, k níž se sklánějí větve staré rozsochaté hrušky.
Domek je uvnitř stejný jako v době, kdy jsem tu žila, můj pokoj je v podstatě netknutý, jak jsme ho vymýšleli a zařizovali s Joskou, až na to, že přibylo množství knih, časopisů, rukopisů a já přivážím další.
Jediná věc mne zaskočila: je tu tma. Obrovská meruňka rozprostřela své silné husté větve po jedné straně domku, okna mého i Míšina vedlejšího pokoje jsou hustě zastíněná a zamřížovaná. Když tu večer uléhám, napadne mě: budu tu – navzdory šeru a slábnoucímu zraku – moci psát? Žádnou jinou potřebu už necítím.
Bohumila Grögerová: Můj labyrint. Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2014.