Z dějů a dějin uherskobrodských kronik
Srovnání dvou knih o historii jednoho města vypovídá také o dobové atmosféře, v níž vznikaly.
Trvám na tom, že zapomínati na minulost znamená v přítomnosti podřezávat budoucí letorosty. Že je nezbytně nutné ohlížeti se, abychom věděli, kterým směrem vlastně kráčíme. Proto s velkým povděkem kvituji vydávání celé řady významných textů starší české literatury a textů literatury doby střední (pravím s Alexandrem Stichem). A také fakt, že po, řekněme, úhelných kamenech přichází řada také na opusy zdánlivě méně významné; které nám však právě proto, že nebyly dosud zpracovány, ano poznány, toho mohou mnoho sdělit. Tady je však potřebí nalézti jak instituce, tak jedince ochotné podobné počiny zaštítit odborně i finančně. Měrou dvojnásobnou mne těší, jestliže se vydávání novodobých edic starších textů ujímají vlastně ti, o nichž (o jejichž minulosti) je v nich psáno. Tady už hovořím o deníkových záznamech, análech, kronikách a pamětních knihách klášterů či měst, jež jsou poslední dobou hojně sice vydávány, nicméně pořád ještě zbývá dosti titulů neznámých a nevydaných (ještě více rosy dejte nebesa shůry!).
Předchozí tvrzení vrchovatou měrou platí o obdobných textech věnovaných minulosti Uherského Brodu – tamní Muzeum Jana Amose Komenského se usiluje postupně nejen místnímu čtenáři zpřístupniti textové prameny ku městským dějinám; přičemž vydávání pokračuje chronologicky od památek nejstarších po ty novější: Necelých deset let po edici druhdy legendární, širšímu okruhu však bezprostředně neznámé humanistické Kroniky Bartoškovy přišla řada na barokní Pamětní knihu města Uherského Brodu z pera Martina Josefa Ležáka. V autorských týmech obě publikace připravující zaujal stěžejní místo historik Petr Zemek, na starší z obou edic podílel se jazykovědec Karel Hádek, vydání knihy Ležákovy připravili jazykovědec Karel Komárek a literární historička Karla Strnadová.
Tu bych se však měl hned opraviti… Jednak při vymezení původního autorství textů: na Bartoškově Kronice se totiž vedle jmenovaného Jiříka Bartoška podíleli také jeho předchůdce Jan Koudelka a pokračovatel Daniel Dvorský; Martin Josef Ležák přebírá (a někdy upravuje) celou řadu cizích textů – přičemž ne vše je v jeho kronice psáno manu propria. Nezbývá než doříci, že v obou případech jde o knihy rukopisné – a že v případě Ležákově se vlastně ani nejedná a kroniku: Název spisu mějme tedy za doklad žánrového vymezení práce, obtáčející se kolem horkých a hořkých chvil uherskobrodských dějin.
Ale zase! – jenom uherskobrodských…? Morová nákaza, vpád uherských vzbouřenců (podpořený tureckým obležením Vídně), spory s vrchností o míru (také ekonomické) autonomie poddanského města jsou přece ději, jimiž velké dějiny vstupovaly do lokálních osudů mnohých našich míst. Za mor dosaď si choleru či úplavici, za Maďara Švéda či Poláka (Lisovčíka; jako v mém Tišnově), za Kounice například vrchnost klášterní (z Porta coeli; abychom zůstali u Tišnova) – a máš tu obdobné výjevy v poněkud jiném hávu a nasvícení, s touž dramatickou scénou i týmž výsledkem.
I můžeš se ptát, jak jinak tedy autoři kronik (k čemuž vice versa) vnímali například turecké nebezpečí věku šestnáctého (Bartošek) a sedmnáctého (Ležák), jak jinak staví se k nákaze morní a kterak odlišně vnímají proměnu města kdysi královského na poddanské (Bartošek tuto proměnu snad ani viděti nechce, pro Ležáka je důležitou z hlediska ekonomického a právního postavení měšťanů, usilujících se o rekonvalescenci válkou a nemocemi poničeného organismu).
Můžeš se ptáti po proměně cítění náboženského, která z města druhdy rozděleného mezi utrakvisty a české bratry činí po Bílé hoře jednu z bašt protireformačního katolicismu. Přestože byli Koudelka bratrem a Bartošek utrakvistou, na jimi psaných stránkách nenajdeš stopy po oněch různicích, o nichž pro danou dobu a dané místo hovoří historikové (místo už známe; Koudelka žil v letech 1513–1581, Bartošek se zřejmě narodil někdy kolem roku 1530 a zemřel 1584). Zato Ležák pohlíží na (poměrně nedávnou) náboženskou minulost svého města s kritickou skepsí pravověrného katolíka, přestože zná vážiti si pozůstalých památek po jinověrcích.
A když už hovoříme o náboženském rozrůznění, velmi dobře je – zejména u Ležáka – patrný negativní pohled na místní osídlení židovské. Jestliže si Bartošek, představitel tehdy majetného a sebevědomého měšťanstva, dovolí kritický (až satirizující) pohled na dobové šlechtické avanturisty (reprezentované Zdeňkem Kavkou z Říčan, jehož anabáze je tu popsána se zaujetím málokde takto přítomným), přistupuje Ležák – zástupce válkou a nemocemi zbídačeného města – ke šlechtě s úctou o to větší, oč zřetelněji se neváhá odlišiti od pouhého sedláka.
Nejen dějiny mentality (městského společenství: včetně posunu od renesančního / humanistického racionalismu k barokní emocionalitě), ale také dějiny (aplikovaného) práva a vykonávání (vlastně také vnímání) spravedlnosti v době střední nacházejí v námi sledovaných knihách důležitou svoji oporu, neboť tyto jaksi neprostředkovaně poskytují nám svědectví o tom, „jak to tehdy chodilo“ (včetně sporů s vrchností či hrdelních zločinů – a drastických tortur při výsleších i při popravách).
Nemluvě o dějinách naší řeči – včetně míry pronikání nářečních prvků do psaných textů, včetně úlohy jinojazyčných textů (německých, latinských) v pracích psaných původně a dominantně česky. Dobový intelektuál (který částečně z povinnosti – zde zřejmě více Ležák – a částečně z potřeby dáti své výlučnosti výraz – zde více Bartošek) s celou svojí knižní výbavou zkrátka odněkud pochází a někde koření. Mimochodem – na uherskobrodských kronikách můžeme mimo jiné krásně sledovat postupnou genezi českých příjmení; ustálených až v době tereziánské.
Mohou-li se nám obě jmenované knihy státi zdrojem několikerého poznání, je to především zásluhou věru přepečlivých (vizme jen množství průvodních textů, vysvětlivek a poznámek) edic, jež snad neodradí ani laického čtenáře (pokud tento uchopí výše uvedené co kliku ku dveřím zatímně zamčeným). Nezbývá než doufat, že autorské kolektivy i za nimi stojící instituce budou v prostředkování písemných pramenů k dějinám Uherského Brodu pokračovat – a že tyto naleznou zaujatého čtenáře i za hranicemi městského katastru. Jako tomu ostatně bylo také v mém případě.
Petr Zemek (ed.): Bartoškova Kronika. Prameny k dějinám města Uherského Brodu – svazek druhý. Muzeum J. A. Komenského v Uherském Brodě – Tomáš Ježek – Ottobre12, Uherský Brod – Uherské Hradiště 2004. 1. vydání, náklad 1500 výtisků, 336 stran, cena neuvedena.
Karel Komárek, Karla Strnadová, Petr Zemek (eds.): Pamětní kniha města Uherského Brodu od Martina Josefa Ležáka. Prameny k dějinám města Uherského Brodu – svazek čtvrtý. Muzeum Jana Amose Komenského – František Šalé – ALBERT, Uherský Brod – Boskovice 2012. 1. vydání, 264 stran, náklad a cena neuvedeny.