Antisystémová média: Plod selhání normálních médií
Na příkladu Parlamentních listů lze demonstrovat principy, které od sebe dělí eticky vedenou žurnalistiku, jež má přispívat ke kultivaci demokratické společnosti, a její stín, antisystémová média. V současnosti nemůžeme jasně říci, co je černé a co bílé. Ale můžeme se pokusit o reflexi a zlepšení.
V Lidových novinách vyšel 1. srpna v příloze Orientace článek Tomáše Urbana Radikální listy. Zabývá se podstatou existence a čtenářskou úspěšností internetových Parlamentních listů. V březnu 2015 překročil počet jedinečných uživatelů dle údajů Netmonitoru šest set tisíc za měsíc, což je skutečně imponující číslo. Pro představu – sever Hospodářských novin ihned.cz měl návštěvnost zhruba 750 tisíc jedinečných uživatelů, aktualne.cz zhruba 1,5 milionu a nejčtenější server idnes.cz pak zhruba 4,5 milionu. Návštěvnost PL je kolísavá, v květnu klesla ke čtyřem stům tisícům, zato v červnu se přehoupla přes sedm set tisíc. Čísla, ve kterých se pohybuje, jsou však v každém případě obdivuhodná vzhledem k prostředkům a kapacitám, jež Parlamentní listy odlišují od mainstreamových serverů. PL totiž pracují v ekonomicky velmi efektivním režimu a neobyčejně sofistikovaně využívají kromě práce svých redaktorů i spontánních blogových a bezplatných příspěvků. Politici tu mohou bojovat o přízeň čtenářů (a voličů) v otevřeném ringu, kde se střetají extrémní názory opatřené atraktivními (a bulvárními) titulky: „České ženy v ohrožení, uzavřete hranice.” – „Poslanec Fiedler: Ve Francii uřezali hlavu. Jak dlouho budeme čekat? Až uřezávání přijde i k nám?”
Velmi důležitým způsobem tvorby obsahu jsou právě příspěvky politiků, kteří – pokud jsou ve funkci – mají do PL neomezený a necenzurovaný přístup a mohou se vyjadřovat (nebo jsou reprezentováni citacemi ze sociálních sítí) k čemukoli. Mezi největší oblíbence čtenářů patří dva protivníci z prezidentské volby, Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg. Z dalších politiků jsou to například (seřazeni podle stupně oblíbenosti) Tomio Okamura, Michal Hašek, Miroslav Grebeníček, Bohuslav Sobotka. Čtenář má pocit, že je v bezprostředním kontaktu s politikou a na druhé straně, politici tu hrají o nezanedbatelnou část elektorátu.
Politický bulvár
Tomáš Urban rozebírá redakční filosofii: „Novináři se nesnaží popisovat skutečnost či hledat pravdu, nýbrž využívají aktuální společensky citlivá témata, skrze něž posilují předsudky a stereotypy vlastní jim samým.“ Přičemž se řídí rádoby objektivní zásadou „pět minut pro pana Žida, pět minut pro pana Hitlera“. To se však děje zhruba v hlavní zpravodajské sekci. V názorové publicistice podle Urbana převažuje zaměření k protizápadní, protiimigrační či proruské rétorice. To by ještě nemuselo být tak hrozné, protože to je reakce na strašící taktiku mainstreamových médií, která jsou obecně víceméně jednostranně proamerická a prozápadní. Za zamyšlení spíše stojí způsob, jakým se s citlivými tématy pracuje. Lze tu pozorovat bulvární snahu využívat frustrace, úzkosti, atmosféru strachu, kterou paradoxně mainstreamová média sama svým hysterickým přístupem ke společensko-politickým problémům pomáhají navozovat.
Politický bulvár v podání Parlamentních listů má u nás dobré podmínky. Vždyť jen kolik lidí je stresováno svou sociální situací! Přes dvě sta tisíc lidí bylo nedávno evidováno jako dlouhodobě nezaměstnaných s patřičnými pocity frustrace (Psychické problémy, frustrace, beznaděj: Přes rok bez práce je 210 tisíc lidí). Nemluvě o dalších statisících, kteří žijí ze dne na den a jejich životní ekonomika jim dovoluje dopřát si jenom minimální dávky klidu a pohody, natožpak se věnovat podrobnějšímu čtení a přemýšlení o problémech společnosti. V politicko-sociální oblasti se pak tito lidé chytají na razantní a manipulativní výkřiky. Naše profesionální „seriózní“ média sklízí, co zasela.
Parlamentní listy totiž na druhou stranu nefungují jen jako dryáčnický podnik. Tím, že nabízejí údajně „jiný“ pohled, dávají prostor i lidem, kteří by měli být součástí seriózní diskuse na stránkách mainstreamových médií, o veřejnoprávních nemluvě. Když si rozkliknete ve vyhledávači Google údaj Parlamentní listy, tak mezi prvními odkazy se objeví i jména generála Šedivého a rozhlasového komentátora Jana Petránka. Mluví v rozhovorech a komentářích fundovaně o citlivých tématech takovým způsobem, s nímž je do jiných médií z důvodu „politické korektnosti“ nepustí. Takže by se mohlo říct, že PL vlastně dělají i dobrou službu. Já to však spíše vidím jako podnět k ozdravění médií vedených alespoň trochu profesně eticky podloženou redakční politikou.
Parlamentní listy chrlí své texty s minimálním počtem redaktorů takovým tempem, že čas na ověřování a solidní publicistiku prostě není. Natožpak na koncepční práci redakční, která je podřízena jedinému paradigmatu, jež v textu uvedl jeden ze dvou hlavních akcionářů PL Michal Vondráček: „Pokud jsem úspěšný, mám velkou sledovanost, čtenost, návštěvnost. Pokud nejsem, pak nemám, a ten projekt končí.“ – Michal Vondráček ví, o čem mluví. Byl zakladatelem českého nakladatelství Ringier, tedy jeho ryze obchodní myšlení je pochopitelné. Druhým hlavním akcionářem nakladatelství Our Media, a. s., které vydává PL, se stal nedávno podnikatel v hazardu a senátor Ivo Valenta. Zase žádné překvapení: Jádrem jeho činnosti je obchod s lidskou „přirozeností“, atakování „první signální“ soustavy, jak se říká. Sociální citlivost a odpovídající étos takové činnosti je blízký nule. Z politického hlediska je to ovšem nebezpečné, protože médium, jako jsou PL, přispívá k hodnotové a informační destrukci společnosti.
Existence antisystémových médií je důvodem pro restart těch seriózních
V textu Tomáše Urbana je uveden graf vytvořený autory webu databoutique.cz (hlavním autorem je známý informatik a analytik internetu Josef Šlerka), z něhož vyplývá provázanost nejrůznějších zpravodajských (a nezřídka i názorových) serverů skrze facebookové sdílení a „lajkování“ (Jak se spolu kamarádí proruské či antisystémové weby). Lze z něj tedy vyčíst názorovou spřízněnost čtenářů různých webů.
Šlerka tvrdí, že PL jsou jakousi bránou či přestupní stanicí mezi „systémovými“ a „proti- nebo antisystémovými“ médii. Mezi ta systémová řadí hlavní zpravodajské servery (idnes.cz, ihned.cz, ČT, Týden, Respekt, ale také i levicově vyhraněný Deník Referendum či Literární noviny). Mezi protisystémové weby počítá například stránky zvedavec.cz, ac24, protiproud.cz, czechfreepress.cz nebo prvnizpravy.cz. Označení webů odvozuje z toho, na jakých myšlenkách je stavěna jejich redakční filosofie, tedy i obsah (Tzv. proruské zpravodajské weby na facebooku).
Pro přesnost je třeba říci, že Šlerka nejdříve pracuje s pojmem „proruské servery“, který se spolu s jejich seznamem zrodil počátkem roku 2015. Ten mu ovšem připadne nedostatečný, protože nevystihuje povahu těchto médií, která nejsou vždy jen proruská, ale především neusilují o reformu stávajícího systému, nýbrž o změnu jeho samotné podstaty. Této terminologii oponoval Jan Čulík na Britských listech: „…vnímat proruské postoje jako ,antisystémové‘ je komické. Dnešní ruský pravicový kapitalismus je dost podobný českému, jen je ještě o hodně brutálnější. ,Antisystémový‘ je postoj, který racionálně a důvodně kritizuje jak Západ či USA, tak Rusko.“ – Šlerkovo označení je mi bližší, protože činnost oněch webů není jen „proruská“, kteroužto stránkou je Čulík, stejně jako mnozí další, uhranut.
V každém případě rostoucí preference antisystémových médií (včetně PL), u nichž vzniká spousta otázek – počínaje autorstvím článků (viz anonymní přispěvatele na zvedavec.cz), pokračuje svévolnou prací s informacemi a jejich zdroji, využíváním frustrací a úzkostí nezorientovaných čtenářů a bulvární prací s titulky a konče tendencí ke konspirativnímu myšlení –, to vše nutí k zamyšlení nad stavem společnosti. A je to též výzvou k sebereflexi médií, která by snad mohla být alespoň trochu zodpovědná a konstruktivní a společnost spíše stmelovat než tříštit. Obávám se, že rádoby ostrá publicistika, jakou provozují nová „nekorporátní“ a „nezávislá“ média typu Echo24, vedená bývalými dlouholetými kádry z MfDNES a Lidových novin, není tou správnou cestou.