Počteníčko: Jeden z našich budoucích poetů – dalo by se říci
Povídka Williama Saroyana o tom, jak je důležité včas rozeznat talent.
Když jsem byl čtrnáctým nejnadanějším žákem z patnácti ve třetí třídě Emersonovy školy, místní školní správa si jednoho dne vzala den volna, aby si to promyslela.
To už je hodně dávno.
Šlo mi tehdy na devátý, nejvýš na desátý rok a byl jsem celkem dobromyslný chlapec.
V těch časech nenadělala průměrná školní správa moc povyku kvůli dětem malého města, a když se některé děti zdály přitroublé, průměrná školní správa předpokládala, že je to přirozené, a tím to zhaslo.
Avšak jistí presbyteriánští duchovní se občas zadívali do moře mladých tváří a pravili:
„Vy jste budoucí vůdci Ameriky, budoucí kapitáni průmyslu, budoucí státníci, a řekl bych i budoucí básníci.“
Takovéhle hovory se mi vždycky líbily, protože jsem si s oblibou představoval, jací asi budoucí kapitáni průmyslu budou z mých kamarádů, jako byl Jimmy Volta a Franklin Sousa.
Znal jsem ty hochy.
Byli to skvělí hráči baseballu, ale od přírody blbci, nebo v poněkud vědečtějším názvosloví, kreténi vysokého stupně: zdraví, silní a čilí. Pochyboval jsem, že by byli schopni vyvinout se v kapitány průmyslu, a také se nevyvinuli. Kdyby se jich někdo otázal, jaké povolání si zamýšlejí vybrat, řekli by poctivě: „To nevíme. Asi žádné.“
Avšak naše školní správa nevkládala obvykle takovouhle vznešenou víru v mladé syčáky, které se snažila naučit číst a psát.
Přesto si však jednoho dne naše školní správa vzala den volna, aby si všechno v klidu promyslila, a po sedmi hodinách neúnavného přemýšlení se rozhodla podrobit každého žáka veřejných škol důkladné tělesné prohlídce, aby – pokud je to vůbec možné – vyřešila záhadu zdraví mladých obyvatel slamů.
Podle dokumentárně doloženého důkazu, uveřejněného a graficky znázorněného, měli mít všichni obyvatelé z mého sousedství šišaté hlavy, propadlá prsa, chybnou strukturu kostí, duté hlasy, žádnou energii, špatnou náladu a šest nebo sedm dalších organických vad.
Podle svědectví všech učitelů na veřejných školách měli však tito darebáci ze slamů hlavy kulaté, zdravá prsa, urostlé postavy, mocné hlasy, přespříliš energie a neustálé nutkání provádět neplechu.
Někde něco nebylo v pořádku.
Naše školní správa se rozhodla, že se pokusí přijít na to, co to je.
A přišla na to.
Přišla na to, že uveřejněný a graficky upravený dokumentárně doložený důkaz není v pořádku.
A právě tehdy jsem se s radostí i vztekem dozvěděl, že jsem básník. Pamatuji se, že jsem byl v pravé poledne v Občanské posluchárně našeho města spolu se šesti sty dalšími budoucími státníky, a pamatuji se, jak jsem slyšel své jméno zvučně zazpívané jasným, hysterickým sopránem staré slečny Ogilviové.
Nadešel čas, abych vystoupil po sedmnácti stupních na jeviště, obnažil se po pás, vdechl, vydechl a byl na celém těle změřen.
Nastal okamžik zmatku a nerozhodnosti, rychle následovaný nadlidským popudem zachovat se stylově, což jsem také učinil – k hrůze a úžasu celé školní správy, tří starších lékařů, půl tuctu zkušených ošetřovatelek a šesti set budoucích kapitánů průmyslu.
Místo abych po sedmnácti stupních na jeviště vystoupil, prostě jsem na ně vyskočil.
Pamatuji se, jak stará slečna Ogilviová se obrátila k panu Rickenbackerovi, vrchnímu intendantovi veřejných škol, a zděšeně zašeptala:
„To je Garoghlanian – jeden z našich budoucích básníků, řekla bych.“
Pan Rickenbacker si mě rychle prohlédl a řekl:
„A tak. Na koho se tak zlobí?“
„Na společnost,“ řekla stará slečna Ogilviová.
„A tak,“ řekl pan Rickenbacker. „Já taky, ale ať se propadnu, jestli umím takhle skákat. Už o tom nemluvme.“
Odhodil jsem košili a stál obnažen po pás. Na prsou se mi ježilo značné množství chloupků.
„Vidíte?“ řekla slečna Ogilviová. „Spisovatel.“
„Vdechuj,“ řekl pan Rickenbacker.
„Jak dlouho?“ zeptal jsem se.
„Jak dlouho můžeš,“ řekl pan Rickenbacker.
Začal jsem vdechovat. Po čtyřech minutách jsem pořád ještě vdechoval. Zkušební komise byla přirozeně udivena. Svolali rychle poradu, zatímco jsem vdechoval dál. Po dvou minutách rozčilené debaty se komise rozhodla požádat mě, abych přestal vdechovat. Slečna Ogilviová vysvětlila, že kdyby mě nepožádali, abych přestal, byl bych ochoten vdechoval celé odpoledne.
„To by prozatím stačilo,“ řekl pan Rickenbacker.
„Už?“ řekl jsem. „Ještě jsem ani nezačal.“
„Teď vydechuj,“ řekl.
„Jak dlouho?“ řekl jsem.
„Můj bože!“ řekl pan Rickenbacker.
„Raději mu to řekněte,“ pravila slečna Ogilviová. „Jinak bude vydechovat celé odpoledne.“
„Tři nebo čtyři minuty,“ řekl pan Rickenbacker
Vydechoval jsem tři nebo čtyři minuty a pak jsem byl požádán, abych si oblékl košili a šel pryč.
„Jak to se mnou vypadá?“ zeptal jsem se komise. „Jsem v dobrý kondici?“
„Už o tom nemluvme,“ řekl pan Rickenbacker. „Prosím tě, zmiz.“
Následující rok se naše školní správa rozhodla nepořádat další tělesné prohlídky. Prohlídky šly docela dobře, pokud šlo o budoucí kapitány průmyslu a budoucí státníky, ale jakmile došlo na budoucí básníky, prohlídky se zvrhly v šílený tanec a nikdo nevěděl, co má dělat nebo si myslet.
Přeložil Josef Schwarz
William Saroyan (1908–1981) byl americký spisovatel arménského původu. Za hru Čas tvého života, později úspěšně zfilmovanou, obdržel roku 1940 Pulitzerovu cenu, kterou odmítl převzít. Povídka pochází z výboru Léto na krásném bílém koni (nakladatelství Práce, Praha 1981).