Příjmení
Fejeton onomastický.
Před časem mi padla do rukou tato mapa, na níž je každé evropské zemi, kde proběhl daný výzkum, přiřazeno tamní nejčastěji se vyskytující příjmení. Když jsem si daná příjmení prohlédl a (mnohdy klopotně) objevil jejich význam, uvědomil jsem si, že taková hravá mapa o nás Evropanech říká poměrně hodně. I o tom, že se naši evropští předkové mezi sebou zas tak moc nelišili. Posuďte sami:
V Norsku, ve Švédsku, v Dánsku, na Faerských ostrovech, v Srbsku a v Bělorusku žilo tolik Janů (tedy v překladu „Milostivých Bohů“), že ve všech uvedených oblastech jsou dodnes nejfrekventovanější příjmení s jediným významem: Syn Jana.
V Belgii byli tatíci Petrové („Skály“), ve Francii Martinové („Synové boha války“), v Makedonii Angelové („Andělé“), v Bulharsku Dimitrové („Sluhové bohyně úrody“).
V Nizozemsku a ve Španělsku (které mimochodem – jak známo – byly dlouhá staletí jediným státem) vítězí mládež, protože tamní nejčastější příjmení znamená „Mladý“. (Ve Španělsku je to navíc „odbojná“ mládež baskická, protože příjmení pochází z baskičtiny…)
V Polsku, Česku a ve Slovinsku bylo dost osadníků, protože tamní příjmení znamená toho, kdo se přistěhoval odjinud.
V bývalých uherských zemích (jmenovitě v Chorvatsku a na Slovensku) bývalo očividně hodně Chorvatů – ale pokřikovalo se na ně úředním jazykem Uher, maďarsky…
V Rusku je hodně Plachých, v Maďarsku Dlouhých, v Itálii Červených, v Německu a na Ukrajině je to samý Mlynář, v Rakousku Horník, v Británii Kovář, v Irsku Pirát, v Estonsku je to samý Dub, v Lotyšsku Bříza, na Litvě Kozel, v Portugalsku samý Pustina, ve Finsku Povýšil, v Albánii Svědčil a na Maltě samý Opasek.
A Řecko, Rumunsko a Bosna? To asi kdysi bývaly velmi zbožné země, protože tamní příjmení znamená „Potomek popa, kněze“, v bosenské variantě (stejně jako v případě Kosova, kam nepochybně před dávnými lety přišli z Albánie jen samí duchovní…) „Potomek imáma“, kterému se ve starém Íránu, a později i na územích okupovaných osmanským Tureckem, říkalo „hodža“. Což je vlastně slovo, které také známe jako příjmení – a dokonce slavné. Nosil je přece i poslední předseda vlády prvorepublikového Československa, a také muž, který byl skoro padesát let vůdcem panzersocialistické Albánie. Kdo ví, zda věděli, že lidem nejspíš vládl už jejich prapředek – i když jen věřícím někde na perské vesnici…
P. S. Jediným evropským státem, ve kterém se z nejčastěji používaného příjmení ani v náznaku nedozvíte, co dělali jeho předkové před stovkami let, je Island. Dodnes udržovaná vikingská tradice totiž odvozuje islandská příjmení od křestního jména rodiče s příponou -son (v případě syna) a -dóttir (v případě dcery), díky čemuž se příjmení Islanďanů generaci od generace mění. Pátrání v minulosti a poučení se z ní mají tedy Islanďané o trochu těžší. Na druhou stranu se ale také mohou rychleji odříznout od případné nevyhovující pověsti své rodiny.
Mají šanci zbavit se jí dřív, než bys řekl Švec…
O tom, jak se z moci úřední měnila příjmení evropských Židů, se v jednom z autorových předchozích fejetonů můžete dočíst zde.