Mistr slova osmdesátiletý
Malá zdravice pro jednu z velkých osobností české a moravské kultury u příležitosti životního jubilea. Antonín Přidal se minulý týden dožil osmdesáti let.
Překladatel, dramatik a spisovatel Antonín Přidal oslavil 13. října osmdesátku. K uvedeným třem profesním charakteristikám bych měl přidat ještě mnohé další, které by si čtenář jistě zasadil do správného kontextu, protože Přidalovo veřejné působení po roce 1990 je neodmyslitelně spjato i s rozhlasem a televizí. Zmíním jen toto: V pořadech Z očí do očí nastavil Přidal tak vysokou laťku televizním moderátorům, že jen málokdo se s ním může dodnes srovnávat. Svoje bohaté zkušenosti také od počátku devadesátých let předával jako profesor studentům Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně.
Přidalovo intenzivní veřejné působení (rozhlas, televize, několik knih) v posledních pětadvaceti letech bylo snad malou splátkou za dvě desetiletí po roce 1968, kdy byl nucen odejít ze svého působiště v literární redakci brněnského rozhlasu a byl vhozen do velké životní nejistoty.
Pokud mohl tehdy aspoň překládat, tak jen pod cizím jménem. Konečná bilance podzemního překladatele však přesto zahrnuje množství cenných děl světové beletrie, a to především z angličtiny. A za překlad knížky Leo Rostena Pan Kaplan má stále třídu rád si nakonec už pod svým jménem vydobyl širokého uznání.
Nechci tu suplovat životopisce, tyto řádky bych rád zakončil především jako zdravici jubilantovi s přáním, aby se mu do dalších let dostalo aspoň tolik zdraví a duševní pohody, kolik je třeba k vnímání radosti z vlastní tvorby (a tím míním sobecky i užitek pro nás ostatní), a současně umenšení jiných starostí, které na člověka dotírají. Není u nás mnoho dalších srovnatelných mistrů slova.
Pamatuju si, jakou radost mi způsobil text, který Antonín Přidal vytvořil pro sborníček Sušilovské zrcadlo (Gnosis Brno 2005). On – nemuzikant – postihl v hutném a brilantním textu krystalickou povahu lidových písní tak, že já – muzikant – jsem užasl. A ten úžas se mi vrací při každém novém čtení. Díky!
Procházel jsem nedávno antikvariáty a v jednom z nich narazil na stará čísla literárního časopisu Host do domu, který v šedesátých letech vedl básník Jan Skácel. Antonín Přidal v něm tehdy publikoval své básně. Tu je jedna z roku 1963:
Ulice starých mládenců
Sobota večer. Doba slavobran.
A k deváté je všechno obsazeno.
Tu z polních cest
přichází déšť
otevřít ulici pro staré mládence
do třiatřiceti let.
A tichou vodou ve tmách
rozsvěcuje dlažbu,
až máme ráno, obrácené naruby.
Co víc pro ty sváteční kohouty,
kteří se courají a chtějí mít syna?
Psíci už zalezli.
Zbyl švarný smutek s dvěma deštníky
a s nohama hliněnýma.
----
P. S. Básník se vrátil. Nedávno vydal Antonín Přidal v nakladatelství Druhé město sbírku básní Zpovědi a odposlechy. Je v ní vypovězen celý život, hutně, svíravě i krásně, bez pozlátka a sebeklamů. I s otázkami, které zůstávají.