Mýto
Fotofejeton historicko-surrealistický.
Východočeské Vysoké Mýto je město, s nímž mám společný jedině obraz, který nám dvacet let visel doma nad stolem v kuchyni, jedny dětské prázdniny a každoroční dušičkovou návštěvu. Přesto se mi o něm někdy zdá. Narodila se a vyrostla v něm totiž moje babička. Od ní vím, že Mýťané si sami mezi sebou říkají Kujebáci, protože je tak kdysi nazval král Přemysl Otakar II., který město před 753 lety založil jako výběrčí osadu na Trstenické stezce mezi Prahou a Olomoucí. O tom svědčí už jeho název, který v překladu do našich dnešních reálií znamená něco jako „drahý dálniční poplatek“. Zajímavé je, že město bylo založeno pro obyvatele pocházející z oblasti severního Německa. Ti však brzy zasimilovali a stali se z nich plnotuční čeští Kujebáci.
O některých zdejších pamětihodnostech, jako byli slavní rodáci, Nerudův přítel a kolega Alois Vojtěch Šembera a překladatel klasických latinských spisů Otmar Vaňorný (který v letech 1895–1927 působil na zdejším gymnáziu), prastará cukrárna Hejhal nebo hospoda U Lípy, která kdysi patřila předkům mé babičky, jsem věděl z vyprávění jejího či jejích spolužáků (mezi které patřil i jistý doktor Jan Zelenka, jenž svého času požíval svrchovaného titulu ústřední ředitel Československé televize). Pamětní desky na vysokomýtských hradbách, které byly tu a tam zasazovány mezi uvolněné hradební kameny na paměť osob a událostí, o nichž si místní mysleli, že by neměly být zapomenuty (a které v sobě skrývají průřez téměř osmisetletou historií naší země), jsem ale objevil teprve před rokem – a byl jsem jimi nadšen. Už tehdy jsem si řekl, že je nafotím, chronologicky seřadím a jako příběh téměř surrealistický je nabídnu čtenářům Kulturních novin. Neboť jak známo, smysl surrealismu spočívá v tom, že nesmysl nechtěného je přečasto autorem překvapivě hlubokého svědectví o podstatě vyprávěného. Posuďte sami:
