Knihy o válce (dokončení)
V letošním roce jsme si připomněli sedmdesáté výročí konce druhé světové války. Tato největší válečná katastrofa v dějinách lidstva je stále živým tématem. Reflexe jejích aspektů se rozhojňuje a prohlubuje a poučení pro sebe si v ní snaží nalézt i dnešní mladá generace. V závěrečném textu seriálu o čtyřech důležitých knihách o válce, které vyšly v poslední době, přibližujeme pokus o velký syntetický pohled na Evropu v období válečného finále a bezprostředně po něm.
Příběh zdivočelého kontinentu
Keith Lowe: Zdivočelý kontinent. Evropa po druhé světové válce. Přeložily Marie Šmilauerová a Zuzana Šťastná. Nakladatelství Paseka, Praha – Litomyšl 2015.
Závěr několikaleté války symbolizovaný dnem kapitulace Německa neobnovil v Evropě řád, nýbrž ji uvrhl do anarchie. Přinejmenším několik příštích měsíců vládla otevřená nenávist, vyřizování účtů, hlad, kolabovalo zásobování. Zničení kontinentu dosáhlo bezprecedentních rozměrů. Na mnoha místech žili lidé doslova a do písmene v troskách. A ještě několik let na různých místech a v různých vrstvách společnosti válka s rozdílnou intenzitou vlastně pokračovala. V letech 1945 až 1947 proběhly některé z největších etnických čistek v dějinách lidstva.
Historikové se věnovali dosud velmi intenzívně dějům válečným i poválečným v jednotlivých zemích, ale syntetický pohled na celý kontinent dosud víceméně chyběl. Britský historik Keith Lowe (1970) si vytkl za cíl takový pokus podniknout. Na začátku konstatuje, že obnova Evropy, již můžeme s dnešním odstupem zažívat, představuje něco jako zázrak – vzhledem k rozsahům škod, které válka způsobila. On se však nechce zabývat mechanismy poválečné obnovy, ale popisem tehdejší výchozí reality, jíž odpovídá nejlépe jedno slovo: chaos.
V úvodu ke své knize Lowe píše: „Začnu tím, že přesně ukážu, co vše bylo během války zničeno, materiálně i morálně. Pouze když plně pochopíme hodnotu toho, co bylo ztraceno, budeme schopni porozumět událostem, které následovaly. Část druhá popisuje vlnu msty, která se přehnala přes celý kontinent, a nastiňuje, jak politici tento fenomén zneužívali ke svým vlastním cílům. Téma pomsty je v této knize neustále přítomné a bez toho, abychom pochopili její důvody i to, k jakým účelům byla využívána, nemůžeme proniknout do atmosféry poválečné Evropy. Části třetí a čtvrtá ukazují, jak to vypadalo, když se takové mstě i jiným formám násilí nechal volný průběh: následné etnické čistky, politické násilí a občanské války se zapsaly mezi nejvýznamnější události evropských dějin. Pokusím se dokázat, že byly v podstatě smrtelnými záchvěvy druhé světové války – a že v mnoha případech tvořily víceméně plynulý přechod ke studené válce.“
Komplikace: Celkový pohled versus dílčí pohledy, pravda versus propaganda
Při práci na knize narazil Lowe na celou řadu obtíží. První z nich byla způsobena zúženým západním pohledem na historii, který vycházel z nedostatku relevantních informací a výsledků bádání z prostoru východní Evropy. Ne, že by neexistovaly – hrála tu však roli dlouholetá politická a také jazyková bariéra. „Ačkoli tedy polští, čeští a maďarští autoři odvedli mnoho průkopnické práce, jejich výsledky jsou dostupné pouze v polštině, češtině a maďarštině. Navíc povětšinou zůstávají jen v rukou akademiků – což mě přivádí k dalšímu záměru této knihy: oživit poválečné období pro širokou veřejnost.“
Obtíže s rozdílnými původy pramenů souvisejí ještě s dalšími problémy, s množstvím mýtů, polopravd či vyslovených nepravd a propagandy (ze všech válečných stran), které byly a stále jsou využívány k politickým účelům. Bylo zapotřebí velmi opatrně pracovat se statistickými prameny, které – ač mají zásadní povahu – se od sebe mohou lišit. Vyhodnotit nejpravděpodobnější čísla bylo dalším obtížným úkolem, který, jak sám autor poznamenává, se vždy nemusel zdařit tak, aby nepotřeboval vylepšení. – Přese všechno je zapotřebí autorovi přiznat velkou odvahu a poctivou snahu se s tímto obrovským zadáním vypořádat a zároveň předat výsledky svého úsilí čtenářům sdělně a čtivě. Vznikla tak jedna z velmi důležitých prací, která nastoluje perspektivu pohledu, z jejíž výše jsou jednotlivosti – jež jsou jinak často využívány ke zjednodušujícím ideologickým výpadům – součástí tragicky smysluplného celku. Celá kniha je obrazem apokalyptické krajiny, z jejíhož temného chaosu se nejprve zažíhají malé světlé plamínky naděje založené především na jednotlivých jiskrách lidskosti a až později na znovu se vynořující struktuře řádu.
Devastující dopady zkázy
Při čtení člověku vyvstávají před očima souvislosti v obrovských rozměrech: Například na jedné straně ohromná čísla zabitých a zavražděných neznamenají jen tuto pohromu, ale do dalšího období (tedy poválečného) přenášejí traumatizující zátěž – miliony válečných sirotků: Dětí, jejichž životní realitou je násilí, morálně devastující chudoba (podporující krádeže, prostituci a podobně), absence dospělých vzorů. Dětí, které se různě protloukaly a žily v nekontrolovaných podmínkách. V Evropě jich bylo zhruba 13 milionů.
Problém všudypřítomného hladu. A to i tam, kde na to český čtenář hned nepomyslí. V Řecku zavládl hladomor (je mu připisováno zhruba čtvrt milionu mrtvých), ale nejen tam. I Nizozemsko se koncem války ocitlo ve stádiu hladomoru, protože nacisté připravili zemi postupně o vše, co potřebovala k přežití: o oblečení, suroviny, k čemuž nakonec přispělo i záměrné zaplavení zhruba pětiny zemědělské půdy mořskou vodou v rámci ničivé ústupové taktiky wehrmachtu. Tato taktika prováděná na Hitlerův příkaz na všech frontách byla jednou z příčin tragického nedostatku všeho i v dalších částech Evropy – a nakonec se obrátila i proti poraženému Německu.
Morální zkáza, která byla způsobena dlouhodobým existenciálním stresem, zapříčinila vlnu poválečného rabování, znásilňování, zvláště pak v situaci, kde se bezprostředně po válce rozpadla jakákoli shora řízená místní správa. K tomu přispělo i zvrácené vnímání násilí, k němuž došlo během několika let válečných násilností – nejdříve ze strany nacistů a jejich pomahačů, pak z druhé strany. Znásilňování se nestalo jen aktem ukojení chtíče, ale vybitím jistého druhu zvířecí energie a stresu. Lowe píše: „Někteří svědkové tehdejších událostí dokonce naznačovali, že vzhledem k tomu, jak zuřivými bitvami tito vojáci prošli, bylo znásilňování nevyhnutelné. ‚Co naděláte?‘ prohlásil jeden ruský důstojník. ‚Je válka – z lidí se stávají bestie.‘ Nejhorší situace panovala ve východní Evropě, ale v této souvislosti je zajímavé a příznačné, že znásilňování nezůstalo omezeno jen na oblasti, kde probíhaly boje, ale zřejmě i všude tam, kde bylo vnímáno napětí z války. Například v Británii a Severním Irsku mezi lety 1939 a1945 vzrostl výskyt sexuálních trestných činů včetně znásilnění o téměř 50 procent, což ve společnosti vyvolalo obrovské znepokojení.
Nelze tu ani ve zkratce naznačit, co všechno Lowem zpracovávané téma popisuje. V kapitole Evropa v kostce: Jugoslávie je název podkapitoly Jugoslávie jako symbol celoevropského násilí a je tam vykresleno vše, co poválečný stav charakterizovalo – přesuny etnik, vyřizování účtů, vyhrocená brutalita. Jeden oddíl je taktéž věnován tématu poválečné očisty, tedy potrestání kolaborantů. Zajímavé je srovnání počtu trestů různého typu v různých zemích. Lowe konstatuje, že v zásadě tato bezprostřední „očista“ byla nezdařená, protože se do ní promítaly různé další politicko-kulturní faktory – značný rozdíl v přístupu je tu demonstrován na příkladu Rakouska a Československa.
Jedna z dalších kapitol pojednává o konfliktech uvnitř různých států, které byly rozpoutány válkou a kdy si na konci války různé politické a etnické skupiny vyřizovaly účty mezi sebou. Někde tento stav politického násilí přerostl ve vnitřní války, jako například v Řecku. Tam byl potíraným démonem komunismus, v zemích pod sovětským vlivem to zas byli „reakcionáři“ nejrůznějšího typu, a tamní komunisté, kteří se prezentovali jako hlavní symbol protifašistického odboje, převzali moc.
Lowe také ukazuje, jak se děje druhé světové války a jejich nedostatečné řešení či stále trvající rozdílné interpretace (dílčí mýty) promítají i do současného politického života v Evropě. A nevyhýbá se ani snaze o nalezení vlastní motivace k historické práci a k nalezení nadějeplné cesty kupředu, k překonání hluboce zakořeněné nenávisti. Mohl bych ocitovat delší inspirativní pasáže ze závěru jeho knihy, ale omezím se jen na jednu větu: „Nenávist nevyvoláváme tím, že si připomínáme hříchy minulosti, nýbrž tím, jak si je připomínáme.“ – Kniha Zdivočelý kontinent je velkým a inspirativním počinem.
1. část – Německý svět v Brně 1
2. část – Německý svět v Brně 2