My vám to pobronzujem
Fejeton tentokrát činoherní.
V dobách konzervatorních studií, když jsem měl ještě ideály, a myslel, že budu úspěšný a slavný, mne potkalo velké štěstí. Přišel za námi kamarád Ota Sedláček, jestli bychom nechtěli zajít k mistru Eduardu Kohoutovi do jeho bytu na Kampu. Znali se, měli podobnou orientaci (vy víte jakou), a tak Ota vyjednal pozvání. Trochu jsme se ostýchali – pan Kohout byl vážený a slavný, a my začínající umělecká ucha – a tak jsme pro všechny případy vzali s sebou i své tehdejší dívky.
Báli jsme se zbytečně, pan Kohout měl z naší návštěvy radost, ukázal nám svůj krásný byt s terasou nad Vltavou a povídali jsme si o všem možném. Měl neuvěřitelné charisma a byl nesmírně vtipný, známá je jeho hláška „dáma byla poněkud kredenciózní“ i jiné. Vyprávěl nám příhodu ze zkoušky na nějakou antickou tragédii v Národním divadle, kterou režíroval Karel Hugo Hilar, geniální umělec, ale trochu mimo běžné standardy.
„Kohout, panépané, vylezte mi na ten praktikábl.“
Vylezl na něj.
„Jste ňákej malej, panépané.“
„Už čtyřicet pět let, pane režisére.“
„Tak s tím do příští zkoušky něco udělejte. Jo a, Kohout, sundejte to sako, jste antickej hrdina, ježíšmarjá.“
Svlékl jsem sako, ale nestačilo to – vyprávěl pan Kohout.
„Panépané Kohout, a tu kravatu a košili? Copak neznáte antiku?“ Svlékl jsem to a raději se zeptal, co kalhoty…
„Kohout, kde jste doteď hrál, že nic nevíte?“
„Jsem tady v Národním, už dvacet let.“
„No to jste to, panépané, dopracoval. Kalhoty dolů!“ Stál jsem tam v elegantních podvlékačkách na metrovém praktikáblu a hrůzou se mi klepala kolena.
„Kohout, mějte rozum. Kdy jste naposled viděl antického hrdinu v podvlíkačkách? Všechno dolů!“
„Pane režisére, ale co s tímhle, proboha?!“
„Kohout, vy na nic nemyslíte. Teď se běžte, panépané, vyčůrat! – Už jsem poslal do maskérny, a my vám to pobronzujem!“