Střípky ze světové výstavy v Miláně (1. část)
Soubor postřehů ze světové výstavy Expo 2015, jejíž historie začíná již roku 1851 a která je zaměřena na kulturu a průmysl jednotlivých vystavujících zemí. Počet zúčastněných států i jeho historie činí z Expa jedinečnou akci světového významu. Ani letos tomu nebylo jinak.
„Expo sloužilo a slouží dodnes sebeprezentaci států, které se chtějí jevit v dobrém světle. Je jakousi olympiádou ekonomiky, technologií, vědy a kultury. Realitu států to odráží stejně jako klasická olympiáda. Ukazuje se to nejlepší a zbytek zůstává doma.“
(EXPOminuty 2015: Historie budoucnosti. Námět, scénář a režie: Ivo Bystřičan. Česká televize, 2015)
Po dobu šesti měsíců, od 1. května do 31. října 2015, bylo možné po patnácti letech od Expa roku 2000 v Hannoveru opět navštívit světovou výstavu na evropské půdě (v mezidobí se v roce 2005 uskutečnila v japonském Aiči a roku 2010 v čínské Šanghaji). Tentokrát zakotvila v severoitalském Miláně. Relativní blízkost místa konání od našich hranic by dávala tušit, že budeme v médiích zaplaveni zprávami o akci. Leč nestalo se tak a k důkladné kritické reflexi milánské výstavy v českém tisku nedošlo. Tento článek si klade za cíl onu situaci alespoň částečně napravit. Jaké tedy bylo letošní Expo v režii Italů?
S energií, bez hladu a alespoň o chlebu
Škodolibému čtenáři novinových zpráv se chce říct, že bylo opravdu italské. Již před jeho zahájením bylo totiž zatčeno několik jeho předních manažerů, neboť se zjistilo, že některé z veřejných zakázek vypsaných na jeho uspořádání mohly být ovlivněny korupcí a mafií. Zahájení Expa pak provázely velké protesty, zapalování aut, házení kamenů, dělobuchů – a jako policejní odveta slzný plyn a vodní děla. Demonstranti se mimo jiné nehodlali smířit s tím, že je akce příliš velká, předražená a že se na ní podílejí nadnárodní giganti, jako je Coca-Cola nebo McDonald’s. Tedy společnosti, jejichž produkce rozhodně neladí s tématem letošního Expa – Potraviny pro planetu, energie pro život. Kdo ví, zda by na ně protestující změnili názor, pokud by věděli, že se na milánské výstavě například taková Coca-Cola představí jako velký podporovatel sportu (například olympijské hry sponzoruje již od roku 1928), a tak tedy i jako podporovatel zdraví celých generací. Kdo pije sladké nápoje, musí také zákonitě sršet přebytkem energie…
Téma potravin a energie pro život totiž opravdu nemuselo být vztaženo jen k jejich zdravotním a ekonomickým aspektům. Mohlo být ztvárněno i jako příběh tradičních surovin či receptur, jako reprezentant současné kultury jednotlivých zemí nebo naopak jako návrh, jakými mechanismy a s využitím jakých technologií efektivně a zároveň udržitelně nasytit planetu. Tomu se věnoval například tzv. pavilon Nula (Zero), v němž OSN prezentovala svůj program Zero Hunger Challenge, který má za cíl vymýtit na světě hlad.
Po svém k tématu přistoupila i Evropská unie, jež ve svém pavilonu formou animovaného filmu, cíleného převážně na děti, divákům představila vizi krásného světa, ve kterém můžeme žít, pokud budeme s láskou spolupracovat a pokud se spojí fortel, vzdělání a kvalitní zemědělská produkce, bez níž prostě ten nejlepší chleba nikdy neupečete. Chléb jako základní složku potravy vyzdvihla EU i sbírkou receptů na tradiční pekařský výrobek svých na Expu zúčastněných členských států. Bonbónkem na závěr prohlídky pavilonu EU pak bylo vystavení (patrně kopie) Nobelovy ceny míru, kterou Unie obdržela v roce 2012.
Hry s čísly
Vedle oficiálních sponzorů a dalších mezinárodních organizací (např. mezinárodní katolické charity nebo organizace Save the Children) na milánském Expu postavilo svůj pavilon 53 zemí (včetně Městského státu Vatikán). Podle projevů přednesených při zahájení výstavy se jí mělo účastnit čtyřicet procent zemí světa, které zastupují devadesát procent světové populace. Kolik států se ale na ní nakonec představilo, je ovšem otázkou.
Oficiální informace na webových stránkách milánského Expa uvádějí sumu 145 států (tento počet také bez jakýchkoliv pochyb po celou dobu konání výstavy opakovala i většina českých médií). Spočítáme-li ovšem země uvedené na plánku vydaném k výstavě, dojdeme k sumě 137, tedy pardon, k počtu 136, neboť Gambie je v tomto seznamu uvedena dvakrát (jako Gambie a The Gambie). Přesto byla řada českých cestovních kanceláří letos dle svých slov schopná odvézt své klienty na světovou výstavu s účastí rovných 175 zemí!
V době příprav milánského Expa prošel seznam vystavujících států mnohými změnami (při kterých z něj vypadla třeba válčící Sýrie, Niger nebo Pákistán), a rozepisovat se o těchto peripetiích na oficiálních stránkách zkrátka nejspíš nebylo vhodné. Natož pak o tom, proč se milánského Expa nezúčastnily severské evropské země – Finsko, Švédsko, Norsko ani Dánsko.
Pokud se některý stát nerozhodl postavit svůj vlastní pavilon (jak jich to učinilo oněch zmíněných 53), mohl se na výstavě představit třeba i jen svou expozicí v rámci devíti takzvaných klastrů – skupin pavilonů na určité téma. Těmito tématy byla buď typická plodina pěstovaná v dané oblasti (rýže, kakao, káva, ovoce a luštěniny, koření, obilniny a hlízy), nebo přírodní podmínky, které tyto země pojí (pouštní oblasti, ostrovy a moře nebo Středomoří). Řada afrických, asijských nebo tichomořských zemí však svůj vymezený prostor v klastru pojala spíše jen jako výstavku produktů, které vyrábí a také vyváží (cejlonské čaje či textil a obuv z Bangladéše), nebo je třeba jen na domovské půdě prodává turistům (africké dřevěné sošky a šperky).
Maraton zážitků
Areál letošní světové výstavy byl vybudován severozápadně od Milána mezi městečky Rho a Pero, v sousedství již existujícího výstaviště. Pro dopravu na Expo mohli návštěvníci využít metro, k areálu byly přivedeny nové dálnice a silnice, vznikla zde i nová vlaková zastávka, kde končily některé spoje nové italské rychlodráhy na trase Milán–Řím–Neapol. Na realizaci plánovaných cyklostezek už ovšem nedošlo a příchod pro pěší z okolí byl kolem dálnice rovněž velmi komplikovaný.
Vstupenky na milánskou výstavu se prodávaly buď na jeden den, na dva dny (tu jsem zvolila já), nebo na tři dny a k dispozici byly i permanentky na celou dobu jejího konání. Vedle slev pro studenty, starší osoby nebo „podpultových“ slev pro určité skupiny návštěvníků (levnější vstupenku si mohli na své alma mater zakoupit například studenti Karlovy univerzity) byly poskytovány i slevy pro italské občany žijící v zahraničí nebo pro zahraniční občany italského původu. Areál výstaviště byl otevřen od deseti do třiadvaceti hodin a pro vstup po devatenácté hodině bylo možno využít opět levnější vstupné, jež dle statistik velmi pomohlo celkové návštěvnosti Expa.
Každý návštěvník musel při svém vstupu na výstaviště projít detektory kovu podobně jako na letišti a kontrolován byl i obsah zavazadel. Bylo zakázáno vnášet drogy i jakékoliv zbraně, ale také nápoje či potraviny v plechových či skleněných obalech. Třeba takové fazole ve skleničce k obědu tedy bystrému oku italských strážníků nemohly uniknout a musely být jako nebezpečný předmět zabaveny. S pitím v plastových lahvích, které nemohou přenést přes srdce hlídači mnohých českých hudebních festivalů, však problém nebyl. Zákaz vnášet do areálu transparenty, vlajky, dokumenty a jiné tištěné nebo psané materiály s propagandistickým politickým, ideologickým nebo náboženským obsahem pak jistě přispěl k poklidné a neangažované atmosféře výstavních dní.
Stres či napětí mezi účastníky vznikaly spíše z obavy, že prostě ve vymezeném čase (od otvíračky do zavíračky, jež byla v jednotlivých pavilonech nikoliv až v oněch jedenáct večer, nýbrž již v devět či v osm!) nemohou stihnout vše, co by chtěli. Než totiž návštěvník třeba i jen přímou trasou došel středem výstavního areálu po hlavní třídě zvané Decumano až na jeho konec, aby zde navštívil expozici hnutí Slow Food, usilujícího o udržitelné lokální zemědělství, již měl v nohách kilometr a půl; při cestě napříč výstavištěm to pak bylo dalších šest set metrů. Snaha projít a prozkoumat všechny pavilony byla nadto komplikována frontami u mnohých z nich a jako čirou zlomyslnost bylo možno z pohledu člověka snažícího se stihnout „vše“ chápat i nabízený doprovodný program, průběžně realizovaný v pavilonech či na prostranstvích mezi nimi. Téměř každý den se také konal takzvaný národní den některé ze zúčastněných zemí – Česká republika jej uspořádala již 15. května.
Architektura, technologie i hry
Obecně lze říci, že se státy na světových výstavách vždy snaží prezentovat především samy sebe: co všechno dokázaly, čím se mohou pochlubit a proč si zaslouží pozornost jako turistický cíl či jako partner pro obchodní, nebo dokonce vědeckou spolupráci. A to vše pak pokud možno naroubovat na zadané téma výstavy. Ke své vlastní prezentaci si pak na vyhrazeném místě a za daných podmínek mohou z vlastních prostředků postavit svůj výstavní pavilon, jenž bude na daném místě v provozu obvykle jen po teplou část roku. Do smělých architektonických úvah by mělo být přitom zahrnuto i to, jak se s pavilonem naloží po skončení výstavy – je možno jej na místě zlikvidovat, přenést jinam či zachovat jej tam, kde je, a nalézt pro něj stálé, třeba i jiné, využití.
Jako vizitka na Expu zúčastněných zemí pak může sloužit nejenom čistý design a umělecké pojetí výstavních pavilonů, ale i jejich technické řešení, jež se obzvláště aktualizovalo v souvislosti s tématem letošního ročníku. To totiž bylo možné pojmout i ekologicky a pochlubit se svými nízkoenergetickými technologiemi nebo třeba v případě pavilonu USA a Izraele inovativními způsoby pěstování rostlin, jejichž svislými záhony s důmyslným systémem zavlažování lze pokrýt celé stěny budov. Prezentace vynálezů je ostatně na světových výstavách již tradicí – například v roce 1876 byl na výstavě ve Filadelfii široké veřejnosti poprvé představen telefon a psací stroj, nebo roku 1889 v Paříži oblouková lampa a fonograf.
Návštěvník světových výstav se však chce nejenom vzdělávat, ale i bavit – a to, soudě dle letošního Expa, nejlépe s využitím interaktivních technologií. A tak mu hned po příchodu do egyptské expozice byly na oči nasazeny brýle, které jej přenesly do virtuální reality starověkého Egypta, hned po vstupu do slovenského pavilonu mu byl zapůjčen tablet, na kterém si mohl prohlížet řadu informací o této zemi (a aby mu to nebylo málo, při postoupení dál do expozice se rovněž dostal k brýlím s virtuální realitou slovenské krajiny…), nebo při prohlídce německého pavilonu byl vyzýván k práci s kartonovým čtvercem zvaným seedboard, na který se mu postupně promítala videa nebo prezentace, jimiž si mohl listovat pouhým pohybem tohoto kartonu. Že je návštěvník světových výstav hravý tvor, věděli ale již tvůrci slavného Kinoautomatu, představeného roku 1967 na Expu v kanadském Montrealu.
Pokračování příště