Citlivé, studené světlo
Styl islandského spisovatele Gyrðíra Elíassona bývá označován jako magický minimalismus.
Gyrðír Elíasson (* 1961) se v České republice představil knižně poprvé v roce 2013, a to hned dvěma tituly. Souborem povídek Mezi stromy, který v originále vyšel v roce 2010, a prózou Kniha od řeky Sandá, již by snad bylo možné zařadit do žánru novely a která byla v originále vydána v roce 2007.
Gyrðír Elíasson je autor nepochybně zajímavý. Kromě próz vydal i řadu básnických sbírek. Ty pravděpodobně do češtiny jen tak někdo nepřeloží. A sám Elíasson překládá. Podle informací na internetu výhradně prózu. Vybírá si velmi zajímavé autory. V počtu jím přeložených knih vede Richard Brautigan. Přeložil i povídky Oty Pavla, zřejmě prostřednictvím angličtiny. Dá se říci, že jako překladatele ho nejvíce zajímají prózy básnické a s hlubokým vztahem k přírodě. A takové jsou i prózy, které sám píše. Často se v nich zmiňuje o svých literárních vzorech a své vzory uvádí i v rozhovorech: Čechov, Borges, Kafka, Bruno Schulz… Fascinují jej ale i outsideři, kteří se širšího přijetí nedobrali. Jako například mně doposud zcela neznámý T. F. Powys – zřejmě dobrý a do češtiny nepřeložený anglický prozaik zmiňovaný v knížce Mezi stromy v povídce Černý pes.
Gyrðír Elíasson je talentovaný, ovládá řemeslo, je sečtělý a literatuře oddaný. Je dobrý pozorovatel a má niterný vztah k přírodě. Opravdu „velkým“ autorem ale není. Což mně jako čtenáři jeho dvou knížek přišlo líto, chybí jen příslovečných pár krůčků, aby tomu tak mohlo být. Zádrhel si troufám odhadnout v „ideálních“ podmínkách tvorby, jaké prozaikům, a dokonce i básníkům nabízejí bohaté skandinávské země současnosti. Bezpočtukrát jsem o tom snil – být existenčně zajištěn, kterýžto luxus severské země spisovatelům umožňují, a moci jen a jen psát, nechodit nikam do práce, neztrácet drahocenný čas, nemusit ho trávit v prostředí, kde vlastně vůbec být nechci. Jenže život ve vatičce, jaký popisují Elíassonovy prózy, je jako výchozí materiál pro dobrou literaturu poněkud chatrný. Jde samozřejmě také o to, že v současné Skandinávii si prakticky všichni místní žijí jako ve vatičce. Takový Tolstoj nebo Turgeněv na svých zděděných panstvích měli před očima bídy a zoufalství nepřeberně. Pokud ale celá společnost žije v pohodlí a dostatku, není až tak moc o čem psát. I když spisovatel psát umí, tak jako Gyrðír Eliásson.
Současných islandských prozaiků je do češtiny přeložena celá řada. Dokonce spousta – vzhledem k tomu, že Island má pouhých tři sta dvacet tisíc obyvatel. Bájnému starci a nositeli Nobelovy ceny Halldóru Laxnessovi se však zatím nedokázal přiblížit žádný z nich. Ze současných islandských autorů do češtiny přeložených mne ale Gyrðír Elíasson oslovil nejvíce.
Obě česky vydané Elíassonovy knížky jsou umělecky rovnocenné. V žánru delší prózy autor svým minimalistickým stylem, velmi racionálním a zároveň velmi citlivým, trochu chladným, ale s prosvítajícím vnitřním světlem, dokáže udržet napětí textu, v němž je minimum děje i postav a který se odehrává prakticky na jediném místě, v rekreační osadě u jednoho z mála lesů, jež na Islandu rostou. Líčení jednotvárného života malíře, který zde přes letní sezónu bydlí v karavanu a maluje, ovšem není vůbec jednotvárné a obměnami opakujících se motivů odhaluje stále něco nového o hlavní postavě textu i o proměnách přírody na konci léta a začátku podzimu. Elíassonova metoda trochu připomíná hudební minimalismus dejme tomu Steva Reicha. Hudba patří k důležitým motivům jak Elíassonovy delší prózy, tak jeho minipovídek. V rozsahu od Bacha přes jazz a blues až po americkou country music. Zájem o různé druhy umění je pro autora typický, Elíasson se v mládí jednu dobu chtěl stát malířem, tak jako je výtvarníkem hlavní postava jeho prózy Kniha od řeky Sandá. A zmínek o oblíbených autorových prozaicích a básnících je hlavně v povídkové knížce Mezi stromy opravdu hodně. Jsou to zajímavé postřehy. A autor ani v nejmenším nedává sebestředně na odiv, co všechno zná, nýbrž se se čtenářem dělí o své fascinace a své uhranutí četbou.
Pokud jde o Elíassonovy minipovídky, jejich kvalita kolísá. Ale to je v pořádku, jedná se o řadovou knížku, ne o výběr toho nejlepšího, co napsal. Obecně se dá říci, že většinou jde o kratičké povídky s tajemstvím. A to v širokém spektru témat. Jsou tu texty postavené na vzpomínkách na dětství, povídky založené na záznamu snů i povídky o komplikovaných manželských vztazích. A také texty s prvky hororu nebo sci-fi. Autor se někdy opakuje a jeden nápad „prodá“ několikrát. Jsou tu ale i mistrovské kousky, jako je duchařská povídka V noci, kouzelný obrázek z dětství Herbář nebo brautiganovsky hravý Obchod s hudbou.
Knížku povídek Mezi stromy přeložili čtyři mladí překladatelé, minimalistickou novelu Kniha od řeky Sandá jejich profesorka na FF UK a nestorka české islandistiky Helena Kadečková (* 1932). Čeština obou knížek je čtivá a živá. A nejsou v nich žádné překlepy ani jiné evidentní chyby. A to ani v interpunkci. Už jen to by v současné české překladové literatuře stálo za pochvalu. Nehledě na básnická místa Elíassonových próz. Jeden citát na závěr: „Na dvoře ležel velký sněhobílý kocour. Ze všeho nejvíc připomínal malou závěj, jež tu zůstala jako památka na vytrativší se zimu.“
Gyrðír Elíasson: Mezi stromy, Přeložili Lucie Korecká, Markéta Podolská, Jan Marek Šík a Pavel Vondřička. Dybbuk 2013.
Gyrðír Elíasson: Kniha od řeky Sandá. Přeložila Helena Kadečková. Kalich 2013.