Počteníčko: Chvála snášenlivosti
Zamyšlení Miroslava Horníčka – co si počít se světem, kde žije i někdo jinak myslící?
Každý člověk má ve svém životě věci rozumem vysvětlitelné a věci každému rozumu odporující a jakémukoli vysvětlení vzdorující.
Nejím špenát a čočku. Nikdy jsem je neochutnal, takže tu nejde o nějakou zápornou zkušenost, a nemám jediný důvod, kterým bych své odmítání těchto poživatin zdůvodnil. Nejím je.
Jsem tolerantní: nepatřím mezi fanatiky, kteří to, co sami neuznávají, dávají do klatby, neprohlašuji, že čočka není jídlo a špenát že je blept. Uznávám dokonce, že obě tato jídla jsou patrně chutná, protože mnoho lidí – včetně mé rodiny – je pojídá s oblibou, a že tedy já jsem o dva požitky chudší, což je moje pošetilost a škoda.
Mohl bych být rozumnými důvody přesvědčován hodinu, týden nebo rok, jíst je nemohu. Mohu uznat a uznávám tyto důvody, ale nemohu sníst talíř špenátu nebo čočky. Bylo by marné, kdyby někdo promarnil čas kladením důkazů; stejně marné, jako bych já jemu chtěl nějakými důkazy špenát a čočku rozmluvit či zošklivit.
Před některými pojmy a skutečnostmi ztrácejí nejsilnější důvody svou sílu, rozum jeví se zbytečným a logika pošetilou. Mnohé lidi to deprimuje, útočí znovu a znovu, domnívajíce se, že musí překonat všechno bezdůvodné, rozumem potřít nerozum a logické jaksi logicky nadřadit nelogickému. Nedovedou si představit a nechtějí si přiznat, že by mohli být poraženi, ale v tom je jádro jejich velké zmýlené: nejde tu o porážku ani o výhru. Nejsem poražen faktem, že nemohu to, co mohou druzí, a neporážím nikoho tím, že mohu to, co není dáno jemu. Necítím se u špenátu poražen těmi, kterým chutná, a nevěřím, že porážím ty, kterým se nepodaří získat mne pro čočku. Bývají tvrdohlaví. Kladou sami sobě nesmyslnou normu: buď jsem blázen já, kdo čočku odmítám, nebo oni, kdo ji milují. Protože nevěří v pomatenost vlastní a chtějí věřit v sílu svého rozumu, domnívají se, že onou silou musí získat na stranu tohoto rozumu i mne a kohokoli a každého. Nejsou si zcela jisti sami sebou, je-li tu ještě někdo jiný, jinak myslící, jinak cítící. Ale já jsem já a oni jsou oni, kdežto špenát je špenátem jen sám o sobě, ale něčím rozdílným již v mých a jejich ústech; tady už je něčím pouze mým a pouze jejich a tedy svojí věcí či dvojím významem a obrazem jedné věci.
Mluvím o špenátu a čočce, ale jde o cokoli.
Ve výkladní skříni byl vystaven obraz. Žádná abstrakce. Konkrétní dům v krajině, kterou právě procházejí dva lidé, rovněž konkrétní. Umím ten obraz popsat, každé dítě by jej umělo popsat a obraz sám popisoval skutečnost námětu zcela zřetelně, ale nebyl tím, čemu se říká popisný realismus, to tedy ne.
Visel za výkladem a kolem něho přecházeli lidé. Až na jednoho pána, který nepřešel. Nemohl. Přišel, podíval se do namalované krajiny a nemohl již odejít. Byl pobouřen. Pocítil způsob malířova sdělení jako útok na svou vlastní důstojnost, na svůj rozum a především na svůj způsob vidění, které mu podávalo jiná sdělení o domech, krajinách a kráčejících lidech. Také on si v této chvíli řekl: Buď jsem blázen já, nebo ten malíř.
A protože nevěřil v pomatenost vlastní a chtěl věřit v síly svého mozku, pocítil potřebu získat na svou stranu ještě někoho, kohokoli a vlastně každého. Nestačil si sám. Jako by se trochu bál se svým příkrým rozporem, začal přivolávat kolemjdoucí, nikoli slovy, ale pohledy, které na ně vrhal, pohyby rukou i hlavy, kterými naznačoval údiv, posměch a jakési kritické pohoršení. Doufal – bylo to vidět –, že se ještě někdo zastaví a že pak spolu přivolají třetího a pátého a padesátého pátého a že všichni budou zajedno a že se pak něco stane, protože není možné žít ve světě, kde žije i někdo jiný, jinak myslící, jinak cítící, jinak vidící. Stál tu pod praporem svého rozumu a svých očí, svolávaje pod něj křižáky Svaté Normy a Požehnaného Průměru, ale lidé – jak jsem již řekl – přecházeli a pokračovali ve své cestě, majíce dosti svých vlastních starostí. Bylo mi ho líto.
Mohl taky odejít, mohl si pomyslet své a odejít, ale kam? Svět byl rozkolísán, cesty podkopány a vláda logiky ohrožena atentátníkem, který tu veřejně, před očima všech smí chystat své ničivé zbraně.
Pán poskakoval, otáčel se do všech stran, odstupoval od skla výkladu a opět se k němu chýlil, jako by nevěřil svým očím, a opět se obracel k chodcům, naznačoval jim cosi, prosil je o chvíli strpení a jediné slovo souhlasu, ale marně.
Bylo mi ho líto. Přešel jsem tedy ulici a postavil se vedle něho, dívaje se na obraz. Čekal. Hleděl jsem na obraz a on na mne. Byl rozechvěn; nadějí, rozkoší, otázkou. Pak promluvil.
„Co tomu, prosím vás, říkáte?“
Ten člověk mne neznal, nevěděl nic o mém původu, mých zálibách, o mém vzdělání, o mých slabostech, o mém charakteru, o mé minulosti, o mých cílech, nic.
Stačilo málo. Nemuselo to být ani slovo, stačilo podívat se na něj, svraštit čelo a přivřít oči, jako kdybych to i já shledával šíleným, stačilo podat mu ruku nebo neznatelně kývnout, a byl by si řekl, že jsem člověk nádherných zálib a hlubokého vzdělání, vyloučil by u mne jakoukoli slabost a u sebe jakoukoli pochybnost o mém charakteru, uvěřil by v mou čistou minulost, krásný rodinný život a vysoké cíle, jejichž dosažení by mi z plna srdce přál.
Věděl jsem to. Věděl jsem, že stojím na závažné mezi, kdy jaksi zásadně řeším celý svůj život, včetně mého dětství a dospívání se zpětnou platností, včetně všeho, co ode dneška udělat hodlám i udělám, ale já v té chvíli zbavil sám sebe všeho dobrého, všech předpokladů, možností i nadějí, a všechno, včetně péče mých rodičů, úsilí profesorských sborů, mých prvních lásek i básní, vší mé dosavadní činnosti, jako by to byla jen slupka banánu či ohořelá sirka, jsem odhodil, řka:
„Mně se to líbí.“
Nikdy nezapomenu na pohled toho člověka. Pohled?
Byl to nůž, který mi vrazil do srdce a dvakrát jej tam obrátil.
Hasnoucíma očima jsem ho viděl, jak blízko před mým obličejem pozoruje rozhodnutí.
„Jako pes!“ řekl jsem a bylo to, jako by mne ten stud měl přežít.
Z knihy Dobře utajené housle (Československý spisovatel, 1966).