Ano, miluji Japonsko
Malé vyznání významného českého japanologa a překladatele, který působí na University of British Columbia v kanadském Vancouveru.
Myslím, že to byl pan Lukavec, který napsal, že Líman miluje Japonsko, ale Česko je pro něj divná země, a proč se neseznámí s názory pana Aloise Svojsíka („historie líčí Japonce jako lid ukrutný, dobyvačný a mstivý – a denní zkušenost předvádí nám v Japanu jednotlivce ústupné, laskavé a zdvořilé“). (Pozn. red.: Autor odkazuje na text Jana Lukavce, viz zde.)
Budu vám teď vyprávět malý příběh, proč mám Japonsko rád. V neděli 15. března jsem ve Vancouveru nasedl na letadlo Air Canada a těšil se z pomyšlení, že letím do starého sídelního města Nary, abych převzal nejvýznamnější japonskou cenu za umělecký překlad, Nara Manjó Prize. U dveří do letadla jsem letušce položil hloupou a zbytečnou otázku: „Co kdyby někdo potřeboval kyslík, máte ho na palubě?“ Pilná letuška to hlásila výš a za chvíli k mému sedadlu přišla starší paní a začala se vyptávat na mou plicní chorobu a nedostatek kyslíku. Ujistil jsem ji, že jsem minulý týden byl u dvou doktorů, našeho rodinného a odborníka kardiologa, a oba mi na cestu dali zelenou.
„Budete muset na lékařskou prohlídku do Richmond Hospital...“ Richmond Hospital je hnusný předměstský špitál, kam se mi rozhodně nechtělo. Za další chvíli se dostavil policejní typ a na mou otázku: „Co budete dělat, když se vám z toho letadla nehnu?“ odpověděl: „Tak zavolám stráže a necháme vás vynést.“ Moje prosby a vysvětlení, že na mne čeká sto padesát Japonců a mezi nimi hodně významných lidí, padaly u Air Canada na hluché policajtské uši. Sbalil jsem si věci a odjel taxíkem domů. Mou náladu si dovedete představit. Když jsem se objevil doma, ženu z toho málem ranila mrtvice, jaký to pro ni byl šok.
Můj syn ale nerad vzdává boj, a tak sehnal přes internet jinou letenku u Japonských aerolinií (Japanese Airlines, JAL), které mne ještě byly schopny do Nary na přijímací ceremonii dopravit včas. Air Canada mi ještě nabízela, že do dvou tří dnů seženou zvláštní kyslíkové zařízení a jejich doktor po přečtení posudku od doktora Davida usoudil, že bych sice letět mohl, ale že musím okamžitě zaplatit přístroj za 1 100 dolarů. Mé námitky, že přístroj nepotřebuji, nikam nevedly.
Tři dny nato díky svému synovi Tonymu sedím opět ve VIP loungi, do odletu Boeingu 787 zbývá třicet či čtyřicet minut a ke mně přichází paní středního věku a říká: „Vy jste byl v neděli na prohlídce v Richmond Hospitalu, že ano?“ Říkám: „Nebyl. Jen jsem se tam zastavil po cestě domů z letiště, ale byla tam strašná fronta.“ Vysvětlil jsem jí problém a dal jí číslo našeho rodinného doktora Davida. Ona odešla do své kanceláře, aby mu zatelefonovala. Pan doktor zřejmě zapracoval tak, jak měl, protože paní se už nevrátila, a asi za půl hodiny mě vzali do letadla. Tahle paní chápala, jak strašně trapné by bylo, kdybych kvůli byrokratickým zádrhelům do Japonska nepřijel. Po pěti či deseti minutách čekání, kdy jsem schnul strachy, se letadlo rozjelo na vzdálenou startovací rampu, kde jsme opět chvíli stáli, já pořád jako na trní.
Úřední necitelnost versus účast a porozumění
Pocit obrovské úlevy, který mne zaplavil, když kapitán rozehrál své trysky, se nedá popsat. Za chvíli jsme byli nad mořem a to jsem věděl, že už mne nevysadí. Ještě zbývá možnost mezipřistání v Anchoragi na Aljašce, ale to by mi opravdu muselo být špatně. Za další chvíli jsme sta mílí od Vancouveru a mně se dýchá ve dvanácti kilometrech stejně jako na zemi, takže to bude OK. Od okamžiku, kdy jsem se přihlásil u okénka business class JAL, jsem měl pocit, že jsem ve vatičce. Na kanadské straně bylo bohužel hodně otrávené netečnosti, na japonské lidská účast a porozumění. Samozřejmě fakt, že mluvím plynně japonsky, nebyl na škodu. A tady to máte celé v kostce: neúčastná versus účastná společnost. Třeba je to jen hra, třeba jen dokonalá maska, ale to se pořád počítá a je to lepší než nic.
Ta účastná paní na sebe vzala velké riziko, protože kdyby kapitán musel přistát v Anchoragi, stálo by ji to asi místo. Ale ona mi věřila a to riziko na sebe vzala. A to je právě něco, co u Japonců obdivuji a miluji: tu jejich bleskurychlou, intuitivní jasnozřivost, se kterou se dokáží vcítit do duše druhých lidí. Ta paní si neříkala: „Tady nám starý, nemocný dědek vypráví své pohádky,“ ale viděla před sebou zoufalého člověka, jemuž se v její zemi dostalo nejvyšší pocty, o kterou jej kdosi chce připravit.
Když jsme po klidném letu s japonskými dobrůtkami a výborným francouzským vínem přistáli na naritském letišti, překvapilo mne, že oproti mým minulým pobytům následovalo o mnoho víc celních a pasových prohlídek, možná pět až šest. Brali fotografie i otisky prstů. Pak jsem pochopil: Japonci potichu v nové vylepšené formě zavádějí svou starou osvědčenou metodu sakoku neboli hermetického uzavření země. Za těch dvě stě padesát let úplné izolace (zhruba 1620–1868) vytvořila japonská kultura nádherné a jedinečné věci jako divadlo nó, divadlo kabuki, dřevořezy nebo haiku. Japonsko bývá přirovnáváno k Anglii pro svou ostrovní polohu a mentalitu, ale je tu jeden velký rozdíl: Angličané roztáhli svou mocenskou a obchodní síť po celé zeměkouli, Japonci nikdy nehleděli ven, ale dovnitř. Ty pevné a hluboké kořeny identity, které si vytvořili, nikdo nevytrhne. Jsou odedávna díky své staré šintoistické víře imunní vůči fanatickým náboženstvím. Hrstka křesťanů tu sice žije, ale militantní náboženské sekty u Japonců nemají velkou šanci. Občas se vyskytnou blázni jako vražedná sekta Om šinrikjó (útok sarinem v podzemce), policie je ale bleskově zlikviduje a život se vrací k normálu.
A nakonec ještě pár slov k té japonské krutosti. Krutost je univerzální lidská vlastnost a v podstatě každý národ si touto zkušeností projde. Pan Svojsík se dovolává historie, ale zdá se, že zapomíná na řádění táborských fanatiků nebo švédské soldatesky, která v polovině sedmnáctého století pálila, vraždila, loupila a znásilňovala po celé střední a severní Evropě. A co španělští conquistadoři, kteří vyhubili původní obyvatelstvo celého kontinentu v holokaustu, který byl možná stejně strašný jako ten židovský?
Japonský humanismus
Krutost má co dělat s pojetím humanismu v té které kultuře. Japonská tradice má málo společného s evropskou renesancí, právy jednotlivce, francouzskou revolucí či americkou ústavou. Nicméně svou verzi humanismu mají. Je zakotven v domácím náboženství šintó (cesta bohů), které uctívá přírodu a japonská božstva a věří, že všechny věci a bytosti v kosmu sdílejí životní energii a všechny jsou si víceméně rovné. Proto se této víře říká animismus. Dalším zdrojem japonského humanismu je prostě společenská praxe. V poměrně lidnaté zemi, jejíž dvě třetiny jsou pokryty horami, se jednotlivec musí přizpůsobit většině a respektovat názory a pocity druhých lidí. Než jsem sem jel, ptali se mne lidé, zda takovou dlouhou a namáhavou cestu zvládnu sám, bez cizí pomoci. V Japonsku člověk nikdy není sám a vždycky mu někdo pomůže.
V sedmém století vystoupil císař Džomei na nebeskou horu Kagu, obhlédl svou zemi v posvátném rituálu kunimi a řekl:
Nejedno pohoří má Jamato, já ale stoupám na nebeskou horu Kagu,
zahalenou listovím a z jejího vrcholku obhlížím kraj.
Nad zemskou plání kouř z domácích krbů stoupá a stoupá,
nad mořskou šíravou se vznášejí rackové výš a výš.
Jaká nádherná země je náš ostrov vážek, naše Jamato.
Císařova láska k rodné zemi je patrná v každém slově. Jeho slova platí i dnes a já je prostě jen sdílím.