Sen o staré dobré Anglii
Výbor z díla německého rodáka ze Šumperka Romana Karla Scholze, katolického kněze popraveného nacisty, vydala olomoucká univerzita.
Těžko říci, jak by prozaický text Goneril (přeložila Lucy Topoľská), který tvoří nejvýraznější a také nejrozsáhlejší část útlé knížky, obstál bez životního příběhu svého autora Romana Karla Scholze (1912–1944). Život a dílo jsou v tomto případě stěží oddělitelné, novelka Goneril je navíc velmi autobiografická. Text této prózy je zvláštně rozporuplný, neustále kolísá (zdá se, že záměrně) mezi básnickými obrazy, silnými především v líčení přírody a krajiny, a sentimentálními pasážemi, popisujícími idylu života v sídle zámožného anglického venkovského šlechtice:
„Christian ještě chvíli stál ve svém pokoji u okna a vstřebával něžné kouzlo obrazu, který měl před sebou: třpytivou svěžest luk, překrásné, přirozeně rostlé tvary korun stromů, neanglicky sytou modř oblohy, šeď štítu kaple, zurčení potoka, vrkání holuba hřivnáče, jemnou vůni sena z neviditelného místa a klid, posvátný klid chvíle. Když se konečně odvrátil, zmizela únava, a tak se rozhodl, že se dá do breviáře.
Dobu do čaje vyplnila prohlídka domu, který opravdu nebyl malý, když se procházelo z místnosti do místnosti od sklepa po půdu. A sir Henry neušetřil sebe a hosta ničeho, ani střechy, což byl celý svět výstupků s cimbuřím, úzkými pruhy plechu a závratně vysokými hřebeny. Byla to horská túra v malém, z které měli oba velcí hoši obrovskou radost. Otázka je, jestli by jejich radost byla stejně veliká, kdyby si pak museli obleky vykartáčovat a vyčistit sami.
Alpinisté ze střechy se po nezbytné koupeli a převlečení dostavili s notným zpožděním do zahrady na čaj.“
Obdobně se střídají až „červenoknihovní“ pasáže, jejichž tématem je platonická láska chudého katolického kněze ze střední Evropy a krásné a bohaté anglické dívky, a filosofující úvahy především o vztahu člověka k Bohu. Myšlenky jsou to na katolického kněze někdy až volnomyšlenkářské. Text má ale i další filosofující rovinu, která reflektuje zneužívání ideje nadčlověka Friedricha Nietzscheho totalitním režimem, a také se zabývá úvahami nad připravující se válkou, která se chystá zničit „starý svět“, a rovněž starou dobrou Anglii, v textu značně zidealizovanou, jež se v této souvislosti stává symbolem demokracie a svobody.
Kolik čtenářů po celém světě bylo (je a zřejmě ještě dlouho bude) zidealizovanou literární či filmovou podobou staré dobré Anglie okouzleno. Šlechtická sídla, panstvo… Svět nacházející se mimo všední a ubíjející každodennost, Eden, který sestoupil z oblak na ostrov za Lamanšským průlivem. Do českých zemí se tuto idylu pokusil umístit Zdeněk Jirotka svým Saturninem a u čtenářů měl velký ohlas. Zvláště za dob totality. I próza Romana Karla Scholze má řadu míst, u nichž se čtenář může zasmát či alespoň pousmát – obdobně jako Jirotka v Saturninovi se Scholz dívá na bohaté panstvo zároveň s upřímným obdivem a zároveň s trochu shazujícím humorem.
Zásadní pro čtení této prózy je ovšem to, co se přímo z ní vyčíst nedá. Totiž, že ji Roman Karl Scholz napsal ve vězení, kam se dostal v červenci roku 1940 za činnost v protinacistickém odboji. V červnu 1944 byl popraven. Ještě předtím se mu však podařilo text novely dostat z vězení ven. V jeho případě šlo o klasická kamenná vězení, z nichž mohl vyjít maximálně na vězeňský dvůr a jichž vystřídal několik, ne tedy o koncentrační tábory. Vězeňský režim měl Roman Karl Scholz relativně „volnější“, a tak si našel – jistěže tajnou a vzácnou – možnost i za mřížemi psát. A při jedné takové příležitosti vytvořil, údajně za několik dnů, i Goneril.
Na tuto novelu má čtenář s vědomím skutečnosti, za jakých podmínek vznikala, samozřejmě trochu jiný pohled, než kdyby životní příběh Romana Karla Scholze neznal. Jde o sen o svobodě a zároveň o idealizovanou vzpomínku na svět, v němž byly „věci na svém místě“, kde nebyly vězeňské zdi a bachaři, ale volná krajina a krásné dívky. Najdeme tu i ve vězeňské literatuře mnohokrát zachycené vypravování o dobrém jídle „tam venku“, které na sebe bere podobu barvitých a přesvědčivých popisů bohatých snídaní na anglickém venkovském sídle:
„Christianova úcta k lady Ursule nabývala obrovských rozměrů. Protože Anglie znamená Eden pro všechny, kdo si oblíbili opulentní snídani, nabízel servírovací stolek: cihličky hovězího jazyka v aspiku, zlatavý jamajský med, studené skopové kýty, obrovský bochník gorgonzoly, zátiší s ovocem. A jak šťavnatá a křupavá můžou být šunka a vajíčka! Jak křupavé můžou být toasty s domácím máslem, žlutým jako šafrán! Jak lahodnou chuť má vybraný ceylonský čaj s několika kapkami čerstvého mléka!“
Okolnosti vzniku textu vysvětlují i jeho zvláštní atmosféru, kdy pod idylkou, někdy až přehnanou a snad i záměrně parodovanou, prosvítá vědomí toho, jak křehký je lidský život, který je ve víru dějin pouhým zrnkem písku. Zároveň je tu ale i naděje, kterou katolický kněz hledá především v Bohu, a nadpozemské světlo tu zvláštním způsobem prosvětluje anglickou krajinu, již naplňuje Duch:
„Jako opálová polokoule se rozpínala nebeská klenba v tmavém rámu horizontu. Modř na východě, odstupňovaná v nevídaných přechodech až do jemně zeleného přísvitu, se v zenitu mléčně rozplývala, zvolna v ní přibývalo žluti, přelévala se do čistého realgáru, inkarnátu, karmínu, do tisíce jiných bezejmenných červení a v místě, kde klesala, planula nevýslovným ohněm a odlesky. Až symfonie barev zmíravě dozněla. Tóny jeden za druhým vypadávaly ze hry. Nakonec zůstal jen modrý přísvit, a ten zaplnil sféry nezvučnými vlnami: moře mlčení.“
Kromě Jirotkova Saturnina se mi nad novelou Goneril okamžitě vybavily také verše Ivana Blatného napsané v anglické psychiatrické léčebně. Idyličnost a zoufalství zároveň, stará dobrá Anglie a vzpomínky na střední Evropu z doby před druhou světovou válkou. Vykořeněnost, osamění.
Novela Goneril je nesporně rozšířením představy o literatuře „českých Němců“, dílem, které určitě bylo dobré přeložit do češtiny. Verše, jež Výbor z díla Romana Karla Scholze také obsahuje (přeložil je Radek Malý), nijak zvlášť přesvědčivé nejsou, nicméně doplňují obraz autora.
Roman Karl Scholz: Výbor z díla. Univerzita Palackého v Olomouci, 2014.