KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Přinášíme překlad rozhovoru, který Umberto Eco poskytl redakci deníku l’Humanité. Hovoří o svém novém románu Nulové číslo (Numero Zero; do češtiny zatím nebyl přeložen), kde zapojuje přízrak Mussoliniho do svého oblíbeného tématu konspirace. Vypráví také o Itálii, v níž si nikdo nedovedl představit nástup někoho takového, jako je Berlusconi, k moci.

l’Humanité: Váš román se odehrává v roce 1992, v době, kdy je v Itálii spuštěna akce „Čisté ruce“…

Umberto Eco: Abych mohl mluvit o Itálii po roce 1945, musel jsem najít nějaký pevný bod. Rok 1992 je zásadním přelomem ve vývoji italské společnosti. Každý tehdy věřil, že se všechno změní, protože probíhala velká protikorupční tažení. O dva roky později se moci chopil Berlusconi. Nejen, že se nic nezměnilo, ale situace se ještě zhoršila. Umístění příběhu do roku 1992 umožňuje čtenářům nalézt vlastní interpretaci toho, co se dělo poté.

Proč jste se rozhodl napsat tak „přístupný“ román?

Čím je člověk starší, tím se stává moudřejším. Už nemusí předvádět, kolik toho ví. Jedná se o můj nejméně erudovaný román. Mé předchozí romány byly jako Mahlerovy symfonie, tento je víc „jazz“. Něco jako Charlie Parker nebo Benny Goodman. Ve svých románech vždy podřizuji styl tématu. Styl Jména růže odpovídá středověkému vyprávění, Ostrov včerejšího dne je barokní. Román Nulové číslo je psán velmi suchým žurnalistickým stylem, a protože v něm jde o současnost, odpadla nutnost studia historických pramenů. Až na ty týkající se Mussoliniho, které v románu tvoří takřka součást dneška.

Přízrak Mussoliniho je v románu všudypřítomný. Co znamená pro dnešní Itálii?

Osoba Mussoliniho je neustále připomínána, neboť nesmíme zapomenout na to, co byl fašismus. Takže každý večer kanál RAI Historie vysílá historické dokumenty. Přízrak Mussoliniho je tedy trvale přítomný, ale ne ve veřejném mínění, nepočítáme-li fašistická uskupení. V roce 1992 byly fašistické skupinky ještě na okraji, poté je Berlusconi pustil do vlády. Trochu se umírnily, zatímco napravo od nich vznikla ještě radikálnější uskupení jako Casa-Pound, což jsou z určitého pohledu nacisté. Mussolini tedy není v mém románu proto, že by představoval nějakou obsesi pro italskou střední třídu. Nikdo nikdy nepřišel s hypotézou, že Mussolini nebyl zabit, což činí jedna z mých postav Braggadocio. Baví mě ukazovat, jak lze spojením různých věcí stvořit konspirační teorii. Ostatně, shodou dvou zajímavých historických okolností jsem se smrtí Mussoliniho spojen. Po válce jsem se spřátelil s Pedrem, partyzánem, který Mussoliniho zatkl. A když se zjistilo, že skutečné jméno „plukovníka Valeria“, který Mussoliniho zabil, zní Walter Audisio, přišel můj otec na to, že se Audisio narodil v našem městě (v Alessandrii, v Piemontu) a bydlel dva nebo tři bloky od nás. Pro mě jsou muži, kteří zatkli a zabili Mussoliniho, svázáni těmito dvěma fakty. Ale v románu jsem chtěl zkonstruovat spiknutí na základě tak nepravděpodobného příběhu, že by mu nevěřil ani ten nejhloupější z čtenářů – přestože se vždycky najde někdo, kdo je dostatečně hloupý na to, aby věřil konspiračním teoriím.

Proč se deník, o němž je Nulové číslo, jmenuje Zítra?

Šéfredaktor Angelo Rizzoli kdysi vedl týdeník, který se jmenoval Dnes. Chtěl založit i stejnojmenný deník. Po čtyřech nebo pěti letech vydal jeho nulté číslo. Při té příležitosti bylo na jednom obrovském mrakodrapu napsáno: „Dnes, deník zítřka“. Ten ale nikdy nezačal vycházet. V mém románu říká ředitel deníku, že jeho noviny nesmí nikdy psát o tom, co se stalo předevčírem. Přišlo mi vtipné pojmenovat je „Zítra“.

Jaký je váš pohled na italský tisk?

Od šedesátých let jsem napsal mnoho esejů a článků o chybách, které dělají tištěná média, obzvláště ta italská. Ale i New York Times opatřuje jakékoliv prohlášení uvozovkami, mění je tak na „skutek“, a to pod záminkou oddělení „skutku“ od samotného komentáře. Všechny noviny to dělají. Hodně jsem o tom napsal a zapojil se do mnoha polemik. Ale prostě napíšu-li esej, lidi to nezajímá. Jde-li o román, najednou tomu věnují pozornost. Chtěl jsem vtipným způsobem zachytit podprůměrnost novinářů. Navíc spoustu z těchto vad najdeme i v kvalitním tisku. Šéfové největších italských deníků se kvůli tomu jednou sešli a kdosi z nich navrhl využít mou knihu ve školách pro novináře jako učebnici toho, co se nemá dělat. Proč žurnalistika sklouzává čím dál více k užívání takových metod? Kvůli krizi, kterou prochází a jejíž počátek sahá až ke vzniku televize. Televize je schopná sdělit ještě večer to, o čem tisk napíše až zítra ráno. Zdálo se, že deníky zaniknou, ale místo toho se z nich staly „týdeníky“. Když se objevila televize, noviny měly osm až dvanáct stran. Dnes mají okolo šedesáti. Ve chvíli, kdy deníky zjistily, že již nemají o čem psát, navýšily počet stran o komentáře, analýzy nebo prostě drby. Krize žurnalistiky je celosvětová. Odtud vznik příloh s analýzami a reportážemi, které mohou být připraveny týden předem. To je výsledek úsilí deníků vyhnout se hrozícímu zániku.

A internet tento proces urychlil?

Mladá generace už noviny nečte. Hledá informace na internetu. Ale na internetu není žádná záruka předvýběru. Když čtu l’Humanité, jsem si vědom orientace tohoto deníku, vím, že je trochu jiná než ve Figaru. Na internetu nevím, kdo mluví. Můžu být obětí všech možných lží a manipulací. Ne každý mladý člověk je schopen rozlišit antisemitskou stránku od „normální demokratické“.

Ale dnešní mládež se do doby internetu už narodila. Nedokáže nakonec přece jen rozlišit, kdo mluví?

Nemyslím, že to zvládnou všichni. Dokážou to jen ti, kteří jsou schopni odlišit jednotlivé weby, mají kritické myšlení. To jsou ti, kteří mají nejlepší školy. Aristokracie funguje stále stejně.

Maia Fresia, jediná žena v redakci, je cílem machistických poznámek svých kolegů. Co tato postava vypovídá o situaci žen v italské společnosti?

V mých románech je žena často nositelkou rozumu. V knize Foucaultovo kyvadlo je to žena Causabona, která prohlédne všechny intriky. V tomto románu je to stejné. Maia nese břemeno zdravého rozumu a smyslu pro humor. To je můj způsob, jak být feministou. Odráží to skutečnost? Nemyslím si. V knize je jen jedna žena, zatímco v redakcích jich rychle přibývá. Bezpochyby bychom našli nějaké případy ponižování, ale mí novináři se prostě obzvláště nevyvedli.

Jak jste vy osobně prožil rok 1992?

Byl jsem nadšený. Všechno jsem sledoval v televizi, tehdejší mocní se třásli strachem. Bylo to velké a zajímavé divadlo. V té době jsme začínali chápat, že socialisté z PSI v čele s Bettinem Craxim nezkrotili svou touhu po moci. S vývojem jsme byli více méně spokojení. Věřili jsme, že se tím skoncuje s korupcí, ale vše se ještě zhoršilo. Tehdy se kradlo pro stranu, dnes se krade pro své vlastní obohacení. Jako v „tekuté společnosti“ Zygmunta Baumanna. Už nejsou ideologie, už neexistují organizační struktury založené společně a zdola. Už se s ničím neztotožňujeme. Každý se chce především ukázat a být vidět.

Po roce 1992 Berlusconi poznamenal italskou politiku. Co se změnilo?

Něco se změnilo po jeho pádu, zatím ještě ne definitivním. Jeho strana je v troskách, Berlusconi je ale jako kočka, má sedm životů. Je možné, že ještě najde nějaký způsob, jak se znovu vzchopit, ale myslím si, že ve svém věku je už opravdu za zenitem. To až nástup Mattea Renziho něco změnil. Ať už s ním souhlasíte nebo ne, nemůžete popřít, že italské politice dal nový rytmus. Zařadil na vyšší rychlost. Italská politika bývala nehybná bažina, všechno šlo pomalu. S Renzim se její tempo stalo skoro zběsilé. Při takové rychlosti děláte spoustu chyb, ale nové je to, že Renzi obnovil vizi vlády, která skutečně vládne. Vytýká se mu, že k vládnutí pustil lidi, kteří mají třicet a postrádají zkušenosti, ale když se podíváte na ty blbosti jejich starších předchůdců…

Co si přejete, aby po vás zůstalo?

Asi budu vždycky vnímaný jako spisovatel. Ale před nedávnem se Library of Living Philosophers (Knihovna žijících filozofů), edice obsahující tisícistránkové knihy, která vznikla v USA v roce 1939, rozhodla věnovat mé osobě jedno ze svých děl. Mými předchůdci byli třeba Bertrand Russel, Einstein, Gadamer nebo Ricœur. V hledáčku neměli nikoho jiného, a tak si vybrali mě. Celý proces trvá roky, protože zaprvé musíte napsat autobiografii o padesáti stranách. Pak o vás různí renomovaní myslitelé napíší kritickou esej a na každou z nich musíte odpovědět. Pravděpodobně umřu před dokončením, což může způsobit potíže, vzhledem k tomu, že se jedná o Knihovnu živých, nikoliv mrtvých filosofů! Ale považuji to za velkou poctu. Je to lepší než Nobelova cena, protože na rozdíl od jejích nositelů se na autory v této edici nezapomíná.

Překlad rozhovoru byl publikován s laskavým svolením deníku l’Humanité. Originál rozhovoru, který byl zveřejněn 22. května 2015, naleznete zde. Přeložil Petr Mezihorák.