KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Představení několika novějších publikačních počinů básníka, prozaika, uměleckého kritika a pravidelného přispěvatele Kulturních novin Petra Motýla.

Petr Motýl je autorem, který volí nesnadnou vlastní cestu. Český literární svět, co vlastně připomíná? Být kdesi jinde, hovořili bychom o džungli, u nás se však nabízí představa jakési nedbale rekultivované haldy. Duchovní obsahy jako by byly v minulých letech vytěženy a proměněny v dým, jáma se proměnila v jezero, u kterého se rekreují sporadičtí čtenáři, když mají dobrou náladu a je příznivé počasí, opodál halda odtěžené hlušiny zarostlá rychle rostoucími dřevinami… Stezky, které jsou vyznačeny na mapě často mizí, mění směr… představu jsem získal z nedávné návštěvy areálu Milada v Ústí na Labem, proč ji nezmínit.

V české literatuře se Petr Motýl pohybuje už roky. Sledovat takovou cestu přináší samo o sobě nemalou zkušenost. Stručný přehled Motýlových vydaných prací je možné najít například na Wikipedii v hesle s jeho jménem. Publikuje od roku 1990, zpočátku celkem pravidelně, mezi roky 2008 až 2013 byla pauza, v posledních třech letech pak vydal sbírky básní nazvané Plyn a Městečko pod lesy, výbor z poezie Zlatý potok a společně s Romanem Pechou novelu Perníková chaloupka.

Mám s těmito knihami čerstvý čtenářský zážitek. V lyrice Zlatého potoka a Plynu vidím Motýla jako romantika črtajícího v básních skromného rozsahu vlastní pohled na svět, který se během let tvorby a publikování prorýsovává stále jasněji a zřetelněji. Je to psaní s plností a současně trpělivostí, které vynikne zvláště při srovnání Motýlova díla s tvorbou některých jeho generačních druhů. Autorů, kteří by s podobnou trpělivostí tvořili vlastní vizi, je u nás pomálu.

Zatímco ve výboru Zlatý potok a ve sbírce Plyn je zachycena lyrická podoba autorovy tvorby, básně z Městečka pod lesy nabízí její čtenářsky možná přístupnější podobu. Je v nich vylíčeno několik desítek portrétů obyvatel venkovského města ležícího kdesi ve východních Čechách, kde autor několik let pracoval coby čerpač spodní vody ve vojenském prostoru. Portréty zachycené v jednotlivých básních sbírky jsou neobyčejně výstižné, skládají mozaiku lidských osudů, přímých i vedlejších cest k nejrůznějším cílům. Autor se nebojí být konkrétní, dokazuje, jak život okolo vidí a zná.

Pro pochopení tvorby Petra Motýla je důležité nahlédnout napětí protikladů mezi póly reálného světa, mezi kartou úspěchu a neúspěchu, akce a reflexe, minulosti a současnosti, nadčasového a jen dočasného. Mezi podobnými protiklady existuje celý svět našich vlastních příběhů. Cesta člověka posledními desetiletími v našich končinách připomíná bloudění pohyblivými písky a také právě o světě, ve kterém jsou lidé zaplavováni pocity úzkosti a nejistoty souvisejícími s proměnami doby, Motýl v této sbírce vypráví. A svůj námět vyjadřuje s neobvyklou suverenitou a přehledem .

Pepík Šesták

se ženou nemohli mít děti
a kvůli játrům nemohl pít
děti si vzali z děcáku
nejdřív jedno pak druhé
s pitím se nedalo dělat nic
i když chuť by byla
snažil se starat o starý hřbitov
u horního kostela aspoň tu trávu vysekat
poklidit opravit plot
kde máš vzít čas
když máš svůj baráček
když chodíš do práce
od pondělí do pátku
od sedmi do půl čtvrté
a ještě pomáháš bráchovi
s cizíma dětma na víkendech
a v létě na táborech
a po večerech se ptáš sám sebe
jestli je Bůh
nikdy ne faráře

(ze sbírky Městečko pod lesy)

Motýlovy prozaické pokusy jsou méně časté. Jedná se o neobyčejně vtipný román Spratek a krásná Danuše, vydaný v Českém spisovateli roku 1996, ve své době možná nepochopený. Básně v próze sebrané v knize Petrolej na odvrácené straně Měsíce, vydané ve Votobii 2001. Vzpomínky na Klatovy viděné dětskýma očima zapsané v novele nevelkého rozsahu Každý svojí rybičkou (Host 2008). Nejnovější dílem z této řady je reportážní novela Perníková chaloupka (Protimluv 2013).

Spoluautorem této novely a vlastně jejím vypravěčem je Roman Pecha, vyučený pekař, toxikoman veterán a v určitou vhodnou chvíli Motýlův soused ze Smíchova. S osvobozujícím humorem vypráví o zápase své duše s toxikomanickou závislostí. Přiznává, že jej to k drogám přitahovalo už od jeho jedenácti let, to se psal rok 1974. Fetovat začal na učilišti, postupem let se z čichače toluenu a experimentátora s psychotropními látkami z volně dostupných léků vypracoval na vařiče pervitinu a řadu let byl „malým chemikem“, jak to sám označuje. Se závislostí sváděl faustovský zápas, jehož dimenze v textu nejsou explicitně zmiňovány, jsou však přítomné. Vyjádřeme to tak, že se jeho duše čímsi temným umazala, pošpinila, byla nalákána k věru světským věcem a zároveň se s nimi „servala“, aniž by vlastně chtěla. Probíhalo to až do roku 1996, kdy Pecha fetování a vaření nechal. Je zde „na okraj“ zachyceno jedno prozření? Příběh se šťastným koncem, happy end? To nelze tak jednoduše říct. Byť Pecha toto období svého života přežil, je se svojí minulostí pořád spojený, jako každý polepšený hříšník, chtělo by se napsat s použitím dnes nepříliš používaného termínu.

Ve zmíněné knížce Motýl jako zapisovatel příběhu ustupuje do pozadí, jeho autorský podíl se vymezuje volbou tématu a jeho postupným rozvíjením, formováním dialogu, neobyčejným citem pro jednotlivé motivy a v neposlední řadě rovněž citem pro ostravský dialekt. Lyrika, romantika a realita běsného života jako ingredience této prózy odpovídají náznakům z poetického pólu Motýlovy tvorby. Pro čtenáře je zážitek, když se podobný autor setká s takto nosným námětem ze života, je mu hoden a přenese vyprávění ze života do sféry literárních událostí. Realita mu jaksi „vězí za nehty“ a čtenář uvažuje, zda může být této knize cosi vyčítáno, podobně jako kdysi slavnému Pelcovu příběhu z knížky … a bude hůř. Co když psaní o drogách samo o sobě „kazí mládež“?

Jungovsky řečeno, jsou duše, které hledají své trápení tak dlouho, až je najdou, a viděno optikou těch, co jako Roman Pecha prožili podobné věci, je každá sdělená zkušenost velmi dobrá. Nejenom pro samotné aktéry, ale také pro ty druhé, kteří jim pomáhají se z jejich krizí dostat. Také v tomto smyslu pro mě byla Motýlova Perníková chaloupka objev, neboť se ve své praxi s toxikomany občas setkávám. K této knížce dokonce existuje samostatná stránka na Facebooku, kde je možné se o ní dozvědět více a nahlédnout v rozhovorech pro různé noviny a časopisy na okolnosti jejího vzniku.

Převážná část dříve publikované tvorby Petra Motýla je nyní méně dostupná, často se jedná o sbírky vydané v malých nákladech, u vydavatelů v mnoha případech již vyprodané. Zmíněné novější knihy nabízí novou perspektivu, jak Motýlovo dílo číst a autor jimi vystupuje do popředí jako jeden z nejsilnějších hlasů své generace.

Na okraj ještě připojme poznámku, že lyrickou sbírku Plyn z loňského roku a letošní novinku Městečko pod lesy autor vydal pod značkou Motýlsobě. Podobá se tak některým písničkářům a interpretům, kteří svou cestu stvrzují vlastní vydavatelskou značkou, například Karlu Plíhalovi nebo Radůze.

Roman Pecha, Petr Motýl: Perníková chaloupka. Protimluv, Ostrava 2013.

Petr Motýl: Zlatý potok, výbor ze sbírek z let 2009–2012. Protimluv, Ostrava 2014.

Petr Motýl: Plyn, básně z roku 2013. Motýlsobě, Praha 2014.

Petr Motýl: Městečko pod lesy. Motýlsobě, Praha 2015.

Rozšířená a redakčně upravená verze textu původně publikovaného na autorově blogu http://www.podeltrati.cz.