Počteníčko: Srdce bestie
Z knihy Herty Müllerové popisující poměry v Rumunsku za minulého režimu.
Knihy z altánu se do země pašovaly. Psány byly v rodné řeči, ve které si ustlal vítr. Žádná státní řeč této země. Ale taky žádná dětská, vesnická hatmatilka. Knihy byly plné mateřštiny, ale nebylo v nich venkovské ticho, které zakazuje přemýšlet. Tam, odkud tyto knihy přicházejí, přemýšlejí všichni, říkali jsme si. Přivoněli jsme k listům a stal se z toho zvyk, přistihli jsme se, že si vždycky přičichneme k prstům. Divili jsme se, že ruce při čtení nezčernaly, jako černaly tiskařskou černí novin a knih této země.
Všichni, kteří chodili po městě s krajinou vpečetěnou do tváře, přičichávali k rukám. Neznali knihy z altánu. Ale chtěli tam. Chtěli tam, odkud tyto knihy pocházely, kde měli džíny a pomeranče, měkké plyšové hračky pro děti a přenosné televizory pro táty a pro mámy hebké punčochové kalhoty a opravdové řasenky.
Všechny živila myšlenka na útěk. Chtěli proplavat Dunajem, dokud voda nebude cizinou. Chtěli běžet kukuřicí tak dlouho, dokud země pod nohama nebude cizinou. Bylo jim to vidět na očích: Brzy si koupí, za všechny peníze, co mají, mapy cizích krajů od zeměměřičů. Doufají, že mlha pohltí dny na poli a v řece, aby unikli kulkám a vycvičeným psům, aby uprchli a uplavali. Bylo jim to vidět na rukou: Brzy si postaví balóny, křehké ptáky z prostěradel a mladých stromků. Budou doufat, že vítr zaduje a neustane, aby uletěli. Je jim to vidět na rtech: Špitání s hlídačem trati je bude stát všechny peníze, které mají. Nastoupí do nákladních vagonů, ujedou.
Jen diktátor a jeho stráž nechtějí utéci. Je jim to vidět na očích, na rukou, na rtech: Dnes i zítra a donekonečna budou s pomocí psů a kulek plodit hřbitovy. Ale i za pomocí pásku, ořechu, okna a oprátky.
Za tajemstvím pokoutně plánovaných útěků bylo cítit diktátora a jeho stráž, bylo cítit, jak číhají a rovnoměrně přidělují porce strachu.
S večerem se světlo na konci ulic ještě jednou protočilo. Světlo bylo dotěrné. Varovalo okolí, že nastane noc. Domy se zmenšovaly, byly menší než lidé, kteří procházeli kolem. Mosty byly menší než tramvaje, které přes ně jezdily. A stromy byly menší než obličeje, které pod nimi osaměle procházely.
Všude se rozlézala touha po domově a ukvapený spěch. Osiřelé obličeje na ulici ztrácely obrysy. A viděla jsem v nich viset kus mračna, jak se ke mně přibližovaly. A když stály těsně přede mnou, smrskávaly se každým krokem. Jen dlažební kameny zůstávaly velké. A po dalších a dalších krocích visela místo mračna v tváři dvě bílá vypouklá bělma. Při dalším a dalším kroku, těsně předtím, než mě obličeje minuly, se bělma slila v jedno. Držela jsem se konců silnic, kde se drželo světlo. Oblaka, chuchvalce zmačkaných šatů. Otálela jsem s návratem, protože v prostoru čtyřúhelníku s dívkami mě čekala jen postel. Ráda bych otálela déle, dokud dívky v prostoru čtyřúhelníku neusnou. Ale v nehybném světle záleželo na chůzi, musela jsem jít rychleji. Postranní ulice na noc nečekaly. Balily si kufry.
Edgar a Georg psali básně a ukrývali je v altánu. Kurt se schovával za roh a do křoví a fotografoval autobusy s šedivými zataženými závěsy. Zrána a večer vozili vězně z budovy vězení na staveniště u polí. Je to příšerné a hrůzostrašné, řekl Kurt, jako bych psy slyšel štěkat i na fotografiích. Kdyby psi na fotografiích štěkali, řekl Edgar, nemohli bychom fotografie schovávat v altánu.
A já si říkala, že užitečné je všechno, co uškodí těm, kdo plodí hřbitovy. Že Edgar, Kurt a Georg právě tím, že píší básně, fotografují a tu a tam si zabroukají píseň, roznítí nenávist těch, kdo plodí hřbitovy. Že nenávist strážným uškodí. Že všichni strážní a nakonec i diktátor sám pomalu ztratí z této nenávisti hlavu.
Tehdy jsem ještě netušila, že strážní nenávist potřebují, aby každý den odváděli důkladnou krvavou práci. Že ji potřebují, aby si za posudky na ostatní zasloužili svůj plat. Posudky mohli podávat jen o nepřátelích. A strážní svou spolehlivost dokazovali počtem nepřátel.
Edgar řekl, že tajná policie pověsti o nemocech diktátora roztrušuje sama, aby lidi podněcovala k útěkům a pochytala je. Aby lidi podněcovala k šepotu a při šepotu je přistihla. Nestačí jim přistihnout lidi při krádeži masa nebo sirek, kukuřice nebo pracího prášku, svíček nebo šroubků, vlásenek nebo hřebíků nebo prken.
Herta Müllerová: Srdce bestie. Přeložila Radka Denemarková. Mladá fronta, Praha 2011.
Herta Müllerová (* 1953) je německy píšící spisovatelka, která se narodila a část života prožila v Rumunsku za Ceauşescova režimu. V roce 1987 se vystěhovala do Německa, kde od té doby napsala přes dvacet prozaických textů reflektujících život v totalitě. Roku 2009 získala Nobelovu cenu za literaturu. Texty Herty Müllerové do češtiny překládá Radka Denemarková, která byla za překlad její novely Rozhoupaný dech v roce 2011 oceněna Magnesií Literou.