Nietzsche není mrtvola: k překladu Dionýských dithyrambů
Nietzschova poezie je i více než sto let po smrti autora natolik inspirativní, že vyzývá k novému překladatelskému uchopení.
Friedricha Nietzscheho znají všichni jako filosofa fin de siècle, snad nejtypičtějšího filosofa onoho „konce století“, který zemřel velmi symbolicky roku 1900. Nenašli bychom filosofa, jehož jméno by bylo pro dobu konce devatenáctého století a počátek nastupujícího století dvacátého příznačnější. Nietzsche je pro nás ovšem dodnes čímsi, co v nás budí určité tajemství, rozpolcenost či pocity nepostižitelnosti. Slovo filosof zřejmě nedokáže plně vystihnout Nietzschovu osobnost, ačkoli je patrně nejpřiléhavější. Pro Nietzscheho však můžeme použít i jiné označení: byl básníkem. Snad také proto vždy představoval pro umělce velkou inspiraci. Zajímavě umělecky zpracované je už Nietzschovo nejznámější dílo Tak pravil Zarathustra (Also sprach Zarathustra), ovšem Nietzsche je též tvůrcem básní, které byly shrnuty do souboru nazvaného Dionýské dithyramby (Dionysos-Dithyramben).
Věra Koubová, autorka jediného českého překladu Dionýských dithyrambů (Aurora, 1998) svým překladem vytesala Nietzschovy verše jako monument do obtížně přístupné skály ve vysokých horách. Jsou však Nietzschovy básně skutečně takové? Dovoluji si tvrdit, že nikoli. Spíše naopak: čteme-li německé originály, jsou dynamické a dodnes inspirativní, ačkoli uplynulo přes sto let od smrti jejich autora. Jsou živější než řada textů mladšího data vzniku. A tak bychom k nim měli přistupovat i při jejich transformaci do jiných jazyků – jako k živým, stále promlouvajícím textům, ne jako k monumentům porostlým lišejníkem.
Možná jednou z chyb překladů Nietzschových básnických textů je snaha držet se za každou cenu původní formy, tedy zachovat vázaný verš s původním rýmovým schématem i počet veršů. Cítíme-li ale z textů samotných stále živý náboj, proč jejich převod do jiných jazyků neprovádět volněji? Právě snaha o důsledné zachování vázaného verše autorku českého překladu Dionýských dithyrambů často vedla ke sklouzávání k archaickým formám. Nietzsche sám přibližně polovinu básní zařazených do sbírky napsal volným veršem. I v těchto básních má ale překladatelka tendenci směřovat k archaizaci a monumentalizaci, a to i v nadpisech. Z Nietzschova díla se jí tak podařilo vytvořit cosi současnému čtenáři těžko přístupného, každopádně o mnoho nepřístupnějšího, než jsou původní německé originály.
Použil-li například Nietzsche sloveso „blicken“, dodnes v němčině frekventované, autorka ho do češtiny přeložila archaickým „zeje“. Podobně pro německý výraz „Griff“ užívá v češtině ne příliš běžné slovo „um“. Stejně působí označení člověka, kterého Nietzsche oslovuje „Mensch“, ale překladatelka „synu“. Možná ještě poněkud archaičtěji pak působí české konstrukce jako „však slast je hlubší žalosti“ pro německé „Lust – tiefer noch als Herzeleid“. Pouze však nekritizujme, každý překladatel poezie má koneckonců právo na vlastní uchopení výchozího textu. Ukažme spíše, jakým způsobem by bylo vhodnější překládat Nietzschovy básně dle nás.
Překládáme-li básnický text, je důležité vycházet především z pocitu. Pocit je totiž základním momentem, z něhož sama báseň vzniká, vycházet by tak z něho měl i překlad. Překladatelem poezie by měl být básník, neboť ten se do básně pro něj inspirativního autora dokáže nejlépe vcítit a dokáže se vcítit i do autora samotného. Vím, že Nietzsche by mi odpustil, pokud převádím jeho básně psané vázaným veršem do verše volného, neboť tak lépe postihuji původní dynamiku a klíčový pocit. Více než století starý básnický text se pak stává inspirativním i v postmoderní době.
Dva překlady téže básně
Der Tag klingt ab…
Der Tag klingt ab, es gilbt sich Glück und Licht,
Mittag ist Ferne.
Wie lange noch? Da kommen Mond und Sterne
und Wind und Reif: nun säum’ ich lange nicht,
der Frucht gleich, die ein Hauch vom Baume bricht.
Den hasne… (Věra Koubová)
Den hasne, štěstím zlátne jeho dech,
je dávno s poledne.
Jak dlouho ještě? Temní nebe souhvězdné,
zní vítr z jíní: otálení nech
jak stromu plod, jejž strhne pouhý vzdech.
Doznívá den (Michal Rejžo Pavlík)
Doznívá den, světlo a štěstí se snášejí k zemi,
když poledne je dávno pryč.
Jak dlouho ještě? Přijde měsíc a s ním hvězdy
a vítr s jinovatkou: nesmíš dlouho váhat,
přijdou tak tiše a nenápadně, jako když vítr
shodí plod ze stromu.
Další ukázky z překladů od M. R. Pavlíka
Tak pravila půlnoc
Člověče! Dávej pozor!
Co říká hluboká půlnoc?
„Já jsem spal, spal…
a najednou jsem se probudil z hlubokého snu:
Svět je hluboký,
hlubší než si myslel den,
hluboká je jeho bolest…
Chuť, opojná chuť – hlubší než bolest v tvém srdci…
Bolest promlouvá: Rozplyň se! Zahyň!
Přece každá chuť je chutí po věčnosti –
chce hloubku, hloubku věčnosti…“
Za novými moři
Tam – chci tam a ještě pořád věřím
sobě a svým schopnostem.
Moře je modré a nekonečné,
unáší mou loď z Janova.
Všechno se mi třpytí, zdá se nové
a zatím poledne spí nad prostorem i časem, nad mořem…
Jen tvé oko – šílené
mě stále sleduje
a visí v něm – nekonečnost…
Vlna se nikdy nezastaví
Vlna se nikdy nezastaví,
a noc miluje světlo dne –
krásně zní slovo „chtít“,
ale ještě krásněji „přát si…“
Všechny věčné prameny
stále tryskají ze svých studen:
snad sám Bůh – to on je spustil?
snad sám Bůh – je to on, kdo stojí
u každého začátku…?
Poznámka k úvodní fotografii: Mariánské Lázně, kde se nachází Nietzschův kámen, jsou jediným českým městem, v němž básník pobýval.