Rodinné album, nebo historický román?
Kniha Ayany Mathisové popisující osudy jedné rozvětvené philadelphské černošské rodiny neskrývá vysoké ambice, z nichž ty komerční ovšem dokázala naplnit lépe než ty umělecké.
Románový debut Američanky Ayany Mathisové se odehrává v období od dvacátých do osmdesátých let minulého století. Titulní postavou je Hattie Shepherdová, obyčejná černošská žena, jedna ze zástupu těch, kteří se kdysi dávno vydali na sever za lepším životem, ale vlastně si tam nikdy pořádně nezvykli. „Six si jih představoval jako shluk států, kde lidé mluví velmi pomalu jako August a kvůli bílým odjíždějí jen proto, aby zbytek života strávili v nostalgických vzpomínkách na ty nejbanálnější a nejprimitivnější věci: pekanové ořechy, vonné ambroně a obrovské broskve. A to nebylo všechno. August dokázal odrecitovat jména všech lidí, kteří žili ve městě, když sám byl ještě malý. V Georgii se nikdy nestalo, že by se někdo nepostaral o starého člověka. A na severu panuje zima, všechno je šedé, hlavně jídlo a lidé. Kdykoliv takhle August mluvíval, Hattie si založila ruce na prsou a rty stiskla do tenké linky.“ Kniha je kompozičně postavena na paralele mezi dvanácti potomky hlavní hrdinky a dvanácti kmeny izraelskými, která je vyslovena už v úvodním mottu. V obou případech jde o lidi jedné krve, které řada dramatických událostí rozežene do nepřátelského světa.
Autorka své postavy nijak neidealizuje, spíše nastoluje otázku, nakolik je podřadná společenská role Afroameričanů způsobena rasovými předsudky a nakolik jsou někdejší ústrky jen pohodlným alibi pro osobní selhání konkrétních lidí. Hattiin manžel August je nezodpovědný floutek, sama Hattie nijak neodpovídá klasické figurce dobré a bodré černošské mámy. Je vylíčena jako osoba natolik tvrdá a přísná, až je těžko ji litovat, že své děti ztratila, když je od sebe neustále odháněla, a že jí manžel neustále utíká z domova kamkoli, kde bude aspoň trochu veselo. Jenže věci samozřejmě nejsou tak černobílé: „Děti nechápaly, že Hattie veškerou lásku spotřebovala na shánění jídla a oděvů a na to, aby je připravila čelit světu.“ Hlavní postava jen těžko vzbudí sympatie, ale dokáže nás donutit ke zpytování, jak bychom v tak náročných životních zkouškách obstáli třeba my.
Celkem běžné rodinné trable, jako nemoci, nedostatek peněz či partnerské neshody, se v knize prolínají s dějinami Spojených států dvacátého století: je zde zmíněna válka ve Vietnamu, zvolení Edwarda Brooka prvním černým senátorem i doba, kdy se v bohatých zemích podařilo minimalizovat fyzické utrpení, aby lidé trpěli ještě více důsledkem stresu a psychické lability. Spojování privátního s veřejným je už léta oblíbeným postupem mnoha spisovatelů; ovšem aby postavy byly dostatečně typickými reprezentanty doby a zároveň si zachovaly neopakovatelnou individualitu, to je úkol pro skutečného mistra.
Ayana Mathisová je absolventkou prestižního kurzu tvůrčího psaní, její kniha se na obalu honosí dobrozdáními řady literárních celebrit, vyšla už v sedmnácti zemích a ve své televizní show ji pochválila i slavná Oprah Winfreyová. Psát autorka samozřejmě umí, oproti českým bestsellerům dokáže navodit atmosféru a zbytečně se neplést mezi čtenáře a postavu: „Hlavní ulice byla přeplněná více lidmi, než Hattie kdy viděla současně na jednom místě. Slunce stálo vysoko. Ve vzduchu se vznášely výfukové plyny z automobilů společně s térovým pachem čerstvě nalitého asfaltu a odporným zápachem hnijících odpadků. Kola rachotila po dlažebních kostkách, motory řvaly, kolportéři vykřikovali novinové titulky.“
Vystihne drsnou mluvu vojáků, halucinace duševně nemocné osoby i tragikomickou postavu zbohatlické paničky, vnucující všem svoji manipulátorskou dobročinnost. Jenže pokud bývá opakovaně přirovnávána k nobelistce Toni Morrisonové, je to jako srovnávat neškodný vánek z klimatizace s hurikánem. Morrisonová dokáže uchopit téma po svém, provokuje, není uhlazená a okázale pohrdá konvencemi. Mathisová se drží ve vyjetých kolejích osvědčených syžetů podle pouček z kurzů tvůrčího psaní a místy působí dojmem, jako by psala právě s ohledem na to, aby byla pochválena Oprah Winfreyovou. Chceme-li hledat autorku, která je jí svým naturelem nejblíže, a odhlédneme od tak povrchního znaku, jako je barva pleti, vzpomeňme spíše Joyce Carol Oatesovou: obě spisovatelky píší příběh tak, aby hlavně ilustroval předzjednané velké pravdy.
Rasová segregace nebo kriminalizace homosexuality – to jsou věci, které Mathisová (ročník 1973) evidentně zná jenom z četby, na rozdíl právě třeba od Morrisonové. Občas je proto až příliš v zajetí různých klišé, jako je obraz jižanských bělochů coby zdegenerované sebranky, která nemá v hlavě nic než lynčování. Podobně laciné generalizace mi vadí z principu a u této konkrétní jsem si vzpomněl na Williama Styrona. Jeho idealizace Jihu je sice místy naivní, ale dá se za ní vycítit poctivě prožité dilema jižanského liberála, který nenávidí rasistické předsudky svých krajanů, ale zároveň se nechce zříct místa, kde se narodil a vyrostl a které zná i z jiné stránky. Stejné dilema se nakonec může týkat i nás – Češi se v současné uprchlické krizi taky dvakrát nevyznamenali, ale všichni víme, že ve skutečnosti nejsou zas takový ksindl, jak by se podle mediálního obrazu mohlo jevit.
Podle biblického titulu by se dalo očekávat, že specifická zbožnost Afroameričanů bude v knize hrát podstatnější roli. Potulní kazatelé jsou však vylíčeni spíše jako šarlatáni, kteří do víry utíkají před vlastní slabostí, a jejich zázraky jako projevy naivity nevzdělaného davu. Ostatně i závěrečné Hattiino odmítnutí náboženské útěchy se dá interpretovat jako projev silné a nezávislé osobnosti, ale také jako autorčino přiznání, že nedokáže víru v Boha vnímat jinak než pohrdavě ultraliberální optikou. Vůbec většinu jevů autorka konstatuje, aniž by zkusila jít pod povrch. Zápletky místy působí jako z mýdlové opery: milostná rivalita mezi matkou a dcerou, mladý macho vyrovnávající se s poznáním své homosexuální orientace, trauma z pohlavního zneužívání v dětství. Postav je příliš mnoho a jsou tak zredukovány na pár základních vlastností, které mají spíše dokumentovat jisté společenské trendy. Pak vás možná zklame, ale vlastně ani nepřekvapí, že po odehrání svého partu každý Hattiin potomek z textu zmizí, aniž by se autorka zabývala jeho dalšími osudy.
Ayana Mathisová svou knihou prokázala literární talent, zároveň však potvrdila zkušenost, že prvotina, která si zvolí žánr rodinné ságy, bývá jen zřídka přesvědčivá. Tento zdánlivý protimluv by asi bylo dobře vysvětlit: Dvanáct kmenů Hattiiných nejspíš budete číst se zájmem, místy dokonce s napětím. Ale když knihu odložíte a po pár dnech si položíte otázku, o čem to vlastně bylo, nebo co nového jste se dozvěděli, budete jen obtížně hledat odpověď. Schází zkrátka silná myšlenka, která by souhrn zručně zpracovaných epizod povýšila na celistvou výpověď o Americe dvacátého století – nebo alespoň o tom, jak se rodina Shepherdova protloukala složitým životem.
Ayana Mathisová: Dvanáct kmenů Hattiiných. Přeložila Ivana Jíchová. Host, Brno 2014.