Počteníčko: Co je umění
Ze vzpomínek Dory Diamantové na Franze Kafku.
Když jsme byli v Berlíně, chodil Kafka často do parku v naší čtvrti Steglitz. Někdy jsem chodila s ním. Jednou jsme potkali malou plačící holčičku, která byla zřejmě úplně zoufalá. Dali jsme se s ní do řeči. Franz se zeptal, co ji trápí, a tak jsme se dozvěděli, že ztratila panenku. Franz si okamžitě vymyslel věrohodnou historku, aby panenčino zmizení vysvětlil. „Tvoje panenka je teď zrovna na cestách, vím to, poslala mi dopis.“ Holčička se trochu nedůvěřivě zeptala: „Máš ho u sebe?“ „Ne, nechal jsem ho doma, ale zítra ti ho sem přinesu.“ Holčička byla zvědavá a své trápení už zpola zapomněla, a Franz se hned vrátil domů, aby dopis napsal.
Se vší vážností se dal do práce, jako by měl vytvořit umělecké dílo. Byl ve stejném vnitřním napětí, jaké pociťoval vždy, jakmile si sedal k psacímu stolu, i když psal jen dopis nebo pohlednici. Byla to ostatně skutečná práce, stejně významná jako jiné, protože chtěl holčičku za každou cenu ochránit před zklamáním a uklidnit ji. Lež musela tedy být proměněna v pravdu pravdou fikce. Druhý den odnesl dopis holčičce, která už na něj v parku čekala. Protože neuměla číst, četl jí dopis nahlas. Panenka v něm vysvětlovala, že ji přestalo bavit žít pořád v jedné rodině, pocítila touhu po změně, zkrátka se chtěla od holčičky, kterou velmi milovala, na nějakou dobu odloučit. Slibovala, že jí bude každý den psát – a Kafka skutečně psal každý den jeden dopis a stále líčil nová dobrodružství, jedno střídalo druhé v souladu se zvláštním životním rytmem panenek. Po několika dnech už dítě na skutečnou ztrátu hračky zapomnělo a myslelo už jen na vymyšlený příběh, který se jí nabízel jako náhrada. Franz psal každou větu románu tak důkladně a humorně, že byla panenčina situace naprosto srozumitelná. Panenka vyrostla, chodila do školy, seznámila se s jinými lidmi. Stále holčičku ujišťovala o své lásce, ale zmiňovala přitom i komplikace ve svém životě, jiné povinnosti a jiné zájmy, které jí v tu chvíli nedovolují žít společně s holčičkou. Panenka prosila holčičku, aby o tom přemýšlela, a tak ji dopisy připravovaly na nevyhnutelnost toho, že se panenka už nevrátí. Hra trvala alespoň tři týdny. Franz měl hrozný strach, když přemýšlel, jak příběh ukončit. Protože konec musel být opravdový konec, to znamená, že musel nastolit řád, který by vystřídal ne-řád vyvolaný ztrátou hračky. Dlouho konec zvažoval a nakonec se rozhodl, že se panenka provdá. Nejdřív popsal ženicha, zásnuby, svatební přípravy, potom do detailu dům novomanželů. „Sama pochopíš, že se už v budoucnu nemůžeme shledat.“ Franz vyřešil malý konflikt dítěte uměním, nejúčinnějším prostředkem, kterým disponoval, aby na světě nastolil řád.
Přeložila Judita Matyášová.
Dora Diamantová (původním jménem Dora Dymant, 1898–1952) byla poslední partnerkou Franze Kafky. Poznal ji v červenci 1923, když navštívil prázdninový tábor u jezera Müritz v severoněmeckém Meklenbursku, kde se Dora, pocházející z polské chasidské rodiny, starala o židovské děti uprchlíků z téže země. V době hrozivé měnové krize po zabrání průmyslového Porýní mocnostmi Dohody žili Kafka s Diamantovou v Berlíně a trpěli stejnou bídou jako jejich okolí. Měnili podnájmy a noclehárny, a povětšinou darované jídlo si ohřívali nad svíčkou, protože neměli na zaplacení elektřiny. Přesto (anebo právě proto) si Kafka udělal čas na pábitelské projekty, jako byl ten z našeho úryvku, který se týkal holčičky a její panenky. Ačkoli u Kafky v té době propukla tuberkulóza, které o rok později podlehl, považoval chvíle strávené s Dorou (byla i u jeho úmrtního lůžka) za nejkrásnější ve svém životě. Požádal ji také o ruku, ale její otec po dotazu dcery nabídku zamítl. Dora Diamantová později před nacismem uprchla do Velké Británie, kde pracovala v sionistických organizacích, a také časopisech a divadelních spolcích, udržujících tradici jazyka jidiš a východoevropské chasidské kultury.