Rekviem za střední třídu
Kniha Jiřího Šimáčka Malá noční žranice není jen popisem jedné nepříliš funkční rodiny, ale dá se číst i jako zpráva o současném stavu české společnosti.
Brněnský spisovatel Jiří Šimáček na sebe upozornil už předchozími knihami Snaživky (zpověď úspěšné mladé ženy, která svou průměrnost dovedla k výjimečnosti) a Charakter (téměř thriller ze zákulisí současného malého velkého byznysu). Oběma se dalo ledacos vytknout, ale rozhodně nebyly zaměnitelné s většinou knižní produkce. Nejen suverénním zvládnutím jazykové stylizace a psychologických portrétů, ale i odmítnutím oné laciné pózy nepochopeného intelektuála: nikoli „já versus zlý okolní svět“, ale „jedeme v tom všichni“. Pokud peklo jsou ti druzí, pak to logicky znamená, že i já jsem peklem pro druhé. Na Šimáčkových knihách šokují nikoli vnější efekty, ale civilní, věcný obraz povrchnosti a bezvýchodnosti současné existence, kde „charakter“ je posměšná přezdívka a nejvyšším cílem lidské existence je proměnit se v chodící reklamní panel. Všichni víme, že žijeme v absurdním světě, ale neumíme nic jiného než tu absurditu dál prohlubovat. Těmto paradoxům jako by odpovídala Šimáčkova sebestylizace na vlastním webu i v novinových rozhovorech: napůl enigmatický intelektuál a napůl maník od rány, co zná život, trochu sebeironický a zároveň trochu narcistní, lehce provokující a zřejmě i mystifikující.
Šimáčkova nová kniha Malá noční žranice je další sarkastickou výpovědí o naší neschopnosti žít autenticky a poctivě. Popisuje jednu navenek spořádanou rodinu žijící v královopolské vilce. Inženýr Hromek zažívá podzim patriarchy, zklamaného svými dávno dospělými dětmi: syn je parazit a budižkničemu, který celé dny jen kouří, opíjí se a přejídá, dcera je puťka, která si vzala kreaturu, již charakterizuje nomen omen docent Šedý a fakt, že se coby "znalostní pracovník" živí přednášením o teorii managementu. Není divu, že otec z rodinného kruhu prchá do domova důchodců. Prchá ovšem i sám před sebou a svou minulostí: před více než dvaceti lety byl účastníkem dopravní nehody, při níž zahynula jeho manželka, a jeho vztah s potomky je poznamenán pocitem viny.
Román má formální podobu tří mimoběžných monologů, čímž dobře ilustruje paradox současné doby: ačkoliv se stále mluví o „komunikační společnosti“, ve skutečnosti nikdo s nikým nekomunikuje, chybí jakákoli ochota vnímat, co nám druhý chce sdělit. Proto je Šimáčkova kniha plná groteskních nedorozumění způsobených tím, že každá postava se zajímá o ty ostatní jen jako o nástroje k dosažení svých cílů, takže si z jejich výroků a činů vybírá jen to, co se jí zrovna hodí do krámu. Snad i proto jejich promluvy Šimáček důsledně nadepisuje termíny „pan otec“, „pan syn“ a „pan Šedý“; zdvořilostní titul „pan“ jako by vyjadřoval ono divadlo, které všichni před světem hrají, kdy vyžadují tradiční úctu, aniž by si ji něčím zasloužili. Proto působí Sylva z celé rodiny nejsympatičtěji: její zápisky nám autor nenabídl, takže se tato postava stává jen projekční plochou pro bratrovu, otcovu i manželovu nesoudnost a sobectví.
Se starým pánem by se v mnohém dalo soucítit: je sice ješitný a hašteřivý, ale tušíme, že kdysi mohl být skutečnou osobností. Něco dokázal v profesním životě a také zvládl sám vychovat dvě děti. Má smysl pro životní realitu a dokáže dění okolo sebe občas i vtipně glosovat, je zkrátka v mnohém protipólem svého zoufale rozbředlého syna.
Michal silně připomíná to, čemu se v Japonsku říká hikikomori: člověk, který nemá žádný důvod vycházet z domu a vystačí si s virtuálním světem. Muž, který v Kristových letech poslouchá death metal a masturbuje nad katalogy spodního prádla, je ideální předmět laciného výsměchu. Ale v jeho sebestřednosti a neustálé sebelítosti můžeme najít leccos ze sebe samých. Jeho geniální podnikatelské záměry, financované z otcových peněz (v naivní víře, že se tak nepovedeného synátora konečně zbaví), které nikdy nedovede do konce, se dají chápat také jako parodie na různé ty magazínové didaktické vyprávěnky o lidech, kteří našli díru na trhu a zázračně zbohatli.
Když však Michal hovoří o aparatuře na přehrávání hudby nebo o jídle a vaření, náhle ožije a projevuje se až překvapivě bystře a informovaně. Možná by se v některém z těchto oborů i dokázal uplatnit, kdyby ho otec stále nenutil ke kariéře podle středostavovských kritérií a všemožně mu k ní neumetal cestičku (proti této celoživotní manipulaci syn protestuje, ovšem po svém, tedy apatií). Všichni známe lidi ve zodpovědných funkcích, na které nestačí a drží se jich jen kvůli zdání prestiže, přičemž v nějakém normálním zaměstnání by byli užitečnější a nejspíš i spokojenější.
Zeť inženýra Hromka, vysokoškolský pedagog, je postavou mimořádně odpudivou. Omezený šosák, lakomý pedant a intrikán, o kterém ostatní postavy mluví jako o „skřetovi“ nebo „Mr. Beanovi“, který však ve spokojenosti se sebou samým nikdy nezapochybuje. Sepisuje své životní opus magnum s názvem „Vůdcovství jako vrcholový pilíř systému managementu“, přičemž si suverénně udělal sekretářku z vlastní manželky, aby ušetřil, a snaživě stoupá po příčkách profesního žebříčku dle zásady, že kdo nic nedělá, ten nic nepokazí, a kdo nic nepokazí, bývá povýšen. Tento typ, který se u nás dokáže prodrat do vedoucích funkcí zdaleka nejen na univerzitách, se vyznačuje kombinací nelidské systematičnosti s naprostou neschopností studu, takže je na každý svůj umrněný podraz pyšný jako na důkaz své nadlidské inteligence.
Domov důchodců jako by byl metaforou klaustrofobické atmosféry v současné české společnosti, kde každý čeká od druhého jen to nejhorší a intriky jsou jedinou cestou, jak uniknout všudypřítomné nudě. Není to jen bulvární výsměch infantilnímu stáří: lidé bez perspektivy a sebeúcty, kteří se infantilně trumfují iluzorními úspěchy svých potomků a vymýšlejí si jeden na druhého bizarní pomluvy, se najdou v každé generaci. K existenci anonymních udání není opravdu potřeba žádné totality: za každého režimu se najde někdo, kdo je bude s potěšením psát, i někdo, kdo je bude číst a brát vážně.
Šimáček je jedním z mála současných českých spisovatelů, u kterého mě ty neustálé odkazy na současnou popkulturu neodpuzují. Netvoří totiž součást pásma vypravěče coby důkaz autorovy světaznalosti, ale jsou funkčně užity k trefné charakterizaci postav jako příznak jejich průměrnosti a konformity, které si neustálými citáty dokazují svoji zasvěcenost. Dnes už vlastně nikdo nic nepotřebuje vědět, protože si vše najde na internetu; už jsme se naučili zasvěceně hovořit o věcech, které jsme vůbec neprožili, takže nedokážeme rozlišovat mezi realitou a fikcí. Každý si píše blog jen proto, aby sobě i celému světu dokázal, jak fádní a tuctový život vede.
Autor dokázal překonat i úskalí toho, že svůj román zasadil do konkrétních reálií současného Brna. U mnoha spisovatelů je tento krok zase jen impulsem k předvádění se, kolik módních lokalit dokáží v textu vyjmenovat – ale tato kniha naštěstí není o Brně. Příběh by se koneckonců mohl odehrát kdekoli, ale právě atmosféra provinčního velkoměsta ladí s celkovým dojmem lidské ubohosti (a toho, jak rozmanitých podob může nabývat) jako klíčového motivu knihy.
Šimáček dokáže potěšit i drobnými detaily. Třeba když zesměšňuje ono tupé módní „komeťáctví“, které nemá nic společného se vztahem ke sportu nebo k domovskému městu (jako u lidí, kteří chodili fandit i v dobách, kdy se Kometě nedařilo), ale spíše s potřebou za každou cenu pochodovat a řvát s davem. Nebo jeho zmínky o českých vysokoškolských pedagozích, kteří za celý život nepřipadli na jedinou původní myšlenku a svou akademickou kariéru opírají o triumfální úspěchy na konferencích ve Sládkovičově a jiných vyhlášených centrech světové vzdělanosti.
Kniha je portrétem střední třídy, která přestala rozumět vlastním hodnotám a od lumpenproletariátu se už liší jen výší příjmů. Symbolem tohoto úpadku je sbírka vedut pochybné umělecké hodnoty, která je už vnímána pouze jako kapitál: pro někoho symbolický, pro někoho finanční, ale i to je nejspíš jenom iluze. Úspěšný právník středních let, který v opilosti zdemoluje neznámému člověku auto za vykřikování stupidních fanouškovských sloganů, je čímsi zásadně nepatřičným, ale v naší zemi, na rozdíl od zavedených demokracií, nepůsobí nijak nepravděpodobně.
Titul, nahrazující Mozartovu hudbu výrazem „žranice“, vyjadřuje náladu doby, kdy se šéfkuchaři stávají idoly davů a kdy i docela příčetní lidé dokážou na veřejnosti s vážnou tváří vyslovovat výrazy jako pošírování nebo balzamiková redukce, jejichž nabubřelosti by se ještě před pár lety vysmáli. To prosím není nic proti labužnictví jako takovému: věnovaly se mu i osobnosti úctyhodné, třeba můj oblíbený Nero Wolfe. Jenže ta současná záliba v gastronomii není součástí kultury, ale pokusem o její náhražku, je to cesta nejmenšího odporu, kdy k předstírání noblesy stačí říkat opečenému rohlíku „kruton“.
Šimáčkovo psaní má pochopitelně i slabé stránky. Spotřebuje na každé sdělení až příliš mnoho slov. Nejlépe ze všeho mu jdou karikatury, takže postavy jsou zredukovány na pár základních vlastností, nemají moc prostoru pro vývoj. Řada momentů je přejata z minulých knih, ale Malá noční žranice postrádá napínavý děj Charakteru, který by ji držel pohromadě. Čtenáři nakonec ani moc nezáleží na tom, jak to dopadne. Závěr knihy je jakýmsi happyendem bez katarze: všechny postavy vyvázly z trablů a víceméně dosáhly svého, ale čtenář tuší, že tito lidé šťastní být neumějí a nechtějí, takže jistě brzy zas upadnou do dalších problémů. Přes všechnu odpudivost totiž Šimáčkovi antihrdinové nejsou určeni k tomu, abychom se od nich distancovali, ale spíš abychom si uvědomili, že se od nich zas tolik nelišíme.
Jiří Šimáček: Malá noční žranice. Host, Brno 2014.