Počteníčko: Můj první literární pokus
Vyprávění Marka Twaina o tom, jak to taky může dopadnout, když svěříte chlapci s osobitým smyslem pro humor na týden vydávání novin. Publikujeme jej při příležitosti 180. výročí autorova narození (30. listopadu 1835).
Ve třinácti jsem byl obrovsky chytré dítě – dokonce jsem si tehdy myslel, že jsem dítě neobvykle chytré. Prvně jsem tenkrát napsal něco do novin a proti všem mým očekáváním to v místní obci vzbudilo hotovou senzaci. Ano, senzaci, a já na to taky byl patřičně pyšný. Byl jsem poskokem v tiskárně, zdatně jsem se vyvíjel a toužil dotáhnout to výš. Pracoval jsem u strýce v jeho listě (v Hannibalském týdeníku za dva dolary předplatného ročně – odběratelů bylo pět set a platili v sáhovém dříví, v kapustě a v tuřínech, které se na trhu nedaly prodat) a jednoho zdařilého letního dne se strýc musel na týden vzdálit z města a zeptal se mě, jestli podle vlastního mínění dokážu uvážlivě zredigovat jedno číslo toho listu sám. Jak bych si propána nepřál tohle zkusit! Konkurenční list vydával Higgins. Nedávno dostal kvinde a jednou večer kterýsi jeho přítel našel na posteli toho nešťastníka nezalepený stručný dopis, kde sděloval, že nesnese žít dál a šel se utopit do Medvědího potoka. Řečený přítel tam běžel a přistihl Higginse, jak se brodí ke břehu. Rozmyslel si to. Městečko několik dní o ničem jiném nemluvilo, ale Higgins o tom neměl tušení. Napadlo mě, že je to výtečná příležitost. Napsal jsem promyšleně zlomyslný článek o celé události a pak jej vyzdobil zlovolnými, vlastnoručně vyrobenými dřevořezy – jeden z nich zobrazoval Higginse, jak se v košili a s lucernou brodí do potoka a holí měří hloubku. Myslel jsem si, že je to strašně k smíchu, a z tuposti jsem si neuvědomoval, že je zveřejnění toho druhu mravně zvrhlé. Pátral jsem, uspokojen tím výtvorem, po dalším z dobytelných světů a napadlo mě, že by bylo pěkné i poutavé zaútočit na vydavatele venkovského plátku ze sousedství svévolně zlotřilým příspěvkem a dohnat ho tak, aby „vzteky ani nemukl“.
Sepsal jsem ho v podobě parodie „Pohřbu sira Johna Moora“, jímavé básně angloirského pastora o tom, jak zakopali padlého britského generála o půlnoci na bojišti a nechali ho tam „všemi opuštěného s jeho slávou“, a byla to tedy parodie opravdu surová.
Pak jsem urážkami napadl dva významné občany – nikoli proto, že by spáchali něco, čím by si to zasloužili, ale jen proto, že jsem měl za svou povinnost něčím list oživit.
Dále jsem jemně vykreslil nejnovějšího přivandrovalce – tehdy lva města, oslnivého krejčovského tovaryše z Quincy. Zubil se a vychloubal jako nikdo na světě a strojil se křiklavěji než který jiný muž v celém našem státě. Co byl živ, žádná mu neodolala. Týden co týden psal do Hannibalského týdeníku květnatou „poezii“ o svém nejnovějším vítězství. V týdnu, kdy já ten list měl v moci, zněl titul jeho rýmovačky: „Pro h – – – – ou Mary“, což samozřejmě znamenalo, že jde o hannibalskou Mary. Ale když jsem prováděl sazbu toho příspěvku, náhle mnou od hlavy k patám prošlehlo, co jsem pokládal za dokonalý blesk humoru, a ten jsem zhustil do kousavé poznámky pod čarou – v tomto znění: „Ještě tentokrát to otiskujeme, ale je naším přáním, aby pan J. Gordon Runnels jasně vzal na vědomí, že je naší povinností uchovávat si svou úroveň, a od této chvíle, až se mu něco zachce sdělit některé h – – – – é přítelkyni, musí si vyvolit jiné prostřednictví než sloupce tohoto listu!“
List vyšel a nikdy jsem nezažil, že by jakákoli maličkost přivábila tolik pozornosti jako ty moje hravé drobnůstky.
Hannibalský týdeník tentokrát šel na dračku – byla to v jeho případě nevídaná novinka. Celé město bylo vzrušeno. Higgins se dostavil brzy dopoledne s dvouhlavňovou puškou. Když zjistil, že se toho provinění proti němu dopustilo nemluvně (jak mi říkal), jen mě vykrákal za uši a šel, ale ještě téhož dne večer se vzdal svého postavení a navždy opustil město. Krejčí přišel s cihličkou a s nůžkami, ale i on se na mne vykašlal a večer odjel na Jih. Ti dva občané, vystavení posměchu, přišli s hrozbou žaloby pro urážku na cti a odešli popuzeni mou bezvýznamností. Vydavatel venkovského listu se nazítří přihnal s válečným pokřikem a žíznil po krvi, ale nakonec mi z hloubi srdce odpustil a pozval mě do výčepu, ať prý všechnu nevoli spláchneme skleničkou „Fahnestockova ničitele červů“. Maličko si zažertoval. Strýc se po návratu na mne velmi hněval – podle mého soudu nerozumně, uváží-li se, co života jsem vlil jeho listu, a uváží-li se navíc, že mi měl být především vděčný za svou sebezáchovu, jelikož díky zdržení na cestě zpátky zázračně unikl rozčtvrcení, zásahu tomahawku, žalobě pro urážku na cti a ustřelení hlavy. Ale obměkčil se, jen co nahlédl do účetních knih a zjistil, že jsem vlastně získal bezpříkladný počet třiatřiceti nových předplatitelů a tím i rostlinných produktů, sáhového dříví, kapusty, fazolí a neprodejných tuřínů pro celou rodinu na dva roky!
Přeložil Josef Schwarz
Mark Twain (30. listopadu 1835 – 21. dubna 1910), vlastním jménem Samuel Langhorne Clemens, byl vyučený sazeč i kormidelník parníků po Missisippi, neúspěšný zlatokop, zábavný přednašeč, spisovatel i novinář. Svůj pseudonym si podle vlastních slov zvolil na počest jednoho ostříleného kormidelníka, který se právě takto pod svými články podepisoval a jehož kdysi v novinách zesměšnil. V hantýrce lodníků „mark twain“ znamená hloubku dvou sáhů, která již zajišťuje bezpečnou plavbu. Proslavil se svými zápisky z cesty amerických turistů z výletu do Evropy, Palestiny a Egypta Našinci na cestách a do paměti čtenářů se vryl zejména dvojicí románů Dobrodružství Toma Sawyera a Dobrodružství Huckleberryho Finna. Povídka Můj první literární pokus pochází z výboru Skákavý žabák a jiné prózy (Odeon, Praha 1979).