Jak na Nový rok, tak...
Procházel jsem si na Nový rok některé články z poslední doby. Schovával jsem si je kvůli otázkám, které mne napadaly při jejich čtení. Každá otázka za sebou skrývala nějaký závažný princip, který si říká o odpovídající reflexi. – Pár slov o smyslu našeho počínání na prahu roku 2015.
Jedním z oblíbených a příkladně problematických publicistických témat je porovnávání poměrů za socialismu a dnes. Na serveru Aktuálně.cz lze nalézt rozbor, co jsme si mohli pořídit z platu v roce 1989 a co v roce 2014 (zde). U modelového nákupu (1 chleba, 10 rohlíků, 1 kg hrubé mouky, 1 máslo, 10 vajec, 1 l mléka, 500 g kávy, 300 g eidamu, 500 g vepřového bůčku, 300 g párků, 4 desetistupňová piva, 2 kg brambor a 200 g čokolády) přišli novinářští analytici na to, že v roce 1989 stál 221 Kč a v roce 2014 466 Kč. V prvním případě to bylo 6,96 % z průměrné mzdy (3170 Kč) a ve druhém pouhých 1,83 % (25 550 – údaj ze září 2014). Pak se ve studii porovnává, kolik dní jsme museli tehdy a nyní pracovat na pánský oblek, automatickou pračku, televizor či auto. A také, že si dnes můžeme za měsíční výplatu koupit o 77 % více benzínu než tehdy. Celý rozbor má zjevný účel – upevnit v nás přesvědčení, že dnes se máme lépe a k dispozici je nám pestřejší spektrum zboží a služeb. Tento „osvětový“ trend není nikterak nový, v pravidelných intervalech nám jej předkládají víceméně všechna mainstreamová média, některá se vyústěním netají už ani v titulku (zde). Bylo by nefér nezmínit, že druhý uvedený článek si všímá výše nájmu za byt, kde už situace není tak růžová, dokonce je v článku vysoký nájem označen za „kámen úrazu“. Ale nakonec přese všechno se zde uzavírá: „Pravdou je, že mnoho faktorů dnešní hektické doby ovlivňují naši životní úroveň i negativně. Kdo chce, tak si vždy najde záležitost, na kterou si bude stěžovat.“
Nu ano, tomu se říká žurnalistika s nadhledem. A čtenáři zdá se nezbývá než přitakat tvrzení, že se máme lépe. Tedy přitakat za předpokladu, že a) má počítač, kde si takový text přečte, že b) má k dispozici místo, kde může spočinout a počítač zapojit do zásuvky, a že c) v té zásuvce je elektřina, kterou někdo zaplatil. Zní to bizarně, ale v naší době exekucí a bezdomovectví jsou tyto podmínky (a nejen tyto) fakticky nesplnitelné pro stovky, ne-li tisíce lidí.
Publicistika, nebo laciná propaganda?
Člověk nemusí být ekonomickým expertem, aby došel k závěru, že cesta k poctivému a současně poučnému rozboru vede přes analýzu celé struktury výdajů v roce 1989 a dnes. Mzda nikdy nesloužila jen k nákupu potravin či benzínu. A není třeba jít příliš dopodrobna, stačí vyhmátnout podstatné body oné struktury. Při takové analýze by se však ukázalo, že pro značnou část obyvatelstva je poměrná či disponibilní část mzdy pro nákup potravin (po odečtení nutných výdajů, jako jsou nájmy, energie, nejrůznější odvody, poplatky a doplatky) s největší pravděpodobností nižší než v roce 1989. Už například z toho důvodu, že výše nájmů stoupla proti osminásobnému zvýšení průměrné mzdy v mnohem vyšších násobcích – například u bytů 1. kategorie byla v roce 1989 celostátně jednotná sazba 2,50 Kč/m2, zatímco v roce 2001 v Praze tato sazba přesáhla 37 Kč/m2, což je téměř patnáctinásobek (zde). A to nemluvíme o dalších aspektech, jako je splácení hypoték a úvěrů zatížených vysokými úroky, ať už bydlíte v Praze či kdekoli jinde. Výdaje na zdravotní péči a léky dnes proti roku 1989 stouply v desetinásobcích, to ani nemusím dokládat statistikou, protože se změnil systém plateb a nejrůznějšími finesami se dosáhlo stavu, kdy měsíční doplatky ve výši několika set korun za léky jsou u důchodců s malými penzemi stálou hrozbou.
Z výše uvedeného nástinu plyne, že článek na Aktuálně.cz, stejně jako další podobné, jsou vlastně v jádru nesmyslné a můžou sloužit nanejvýš jako hračka pro ty, kteří mají rádi žonglování s čísly a nechávají se lacino chlácholit, aniž by se byli ochotni podívat na svět kolem sebe.
Jistě, uprostřed předvánočních návalů v supermarketech lze namítat, že si lidé stejně užívají, chodí do obchodů a do hospod, ale je to laciná a nesystémová argumentace. Na druhé straně totiž roste míra zadlužení obyvatelstva, mnoho lidí nešetří a žije systémem „carpe diem“. Jedinou reálnou věcí, která za něco stojí při zjevném dlouholetém rozkladu státu jako garanta určitých sociálních pravidel a jistot, je plnohodnotný prožitek dnešního dne. To nemusí být jen vysedávání v hospodě. Z hlediska jednotlivce je to zcela legitimní životní filosofie a je nutno se ptát, co je potřeba učinit pro to, aby občan bral svůj stát vážně a stát bral vážně občana. A co je potřeba učinit pro to, aby mírou pro posuzování úrovně společnosti byly podmínky, v nichž žijí její nejslabší a nejméně disponovaní členové, kteří však nejsou o nic méně lidmi než ti nejschopnější.
Odkud začít?
Po tomto dílčím přemítání se člověk nutně musí ptát, proč novináři či publicisté v placených médiích odvádějí tak povrchní (v lepším případě) či vyloženě poplatnou propagandistickou (v horším případě) práci. Kde to začíná? V rodině? Ve škole? Ve způsobu, jak se v dnešní společnosti uplatnit?
Já vím, že nám může být vytknuto, stejně jako dalším podobně zaměřeným názorovým a občansky angažovaným médiím, že nejsme s ničím spokojeni, že chceme jen kritizovat a chudák čtenář má přitom svých starostí dost… Na tomto místě se musím ohradit: Nic takového nechci a myslím, že to tak nechce ani nikdo v Kulturních novinách. Když je co pochválit, vyzvednout nějakou dobrou věc, trend, čin, tak − pokud máme jen trochu sil − neváháme. Ale je něco důležitějšího než debata o tom, jestli příliš kritizujeme či chválíme. Je to otázka, jestli píšeme faktograficky a argumentačně solidně a jestli nám jde o zájem celku při respektování různorodosti jeho částí. Karavana lidí, která putuje pouští, se pohybuje s ohledem na možnosti těch nejslabších. Naše společnost se velmi podobá takové karavaně, jenom někteří si to nejsou schopni či ochotni připustit. To ale pro nás není důležité, my se snažíme dívat na věci u vědomí, že jsme sami členy karavany. A doufáme, že takových je nás víc.
Témata jsou všude
Vracím se ke svému výběru článků. Někteří se – i přesto, že jsou vědci − zabývají podružnostmi, jako třeba zde:
http://www.novinky.cz/domaci/357417-neandertalci-nervali-kritizuji-zemanuv-projev-vedci.html.
Ale i to je signifikantní pro dnešní společnost. Uhranutost některých lidí a iniciativ prezidentem Zemanem (nebo Václavem Havlem v jiných kruzích) nabývá cimrmanovských rozměrů, ale podstatné věci by vedle nich neměly zanikat, například tato zpráva o domovu hrůzy:
To není drobnost, v případu je zapleteno několik nemocnic. Ptám se, jak je toto možné? Jak je vůbec nastaven celý systém, že nemá pojistky proti takovým případům? Kdyby někdo chtěl analyzovat situaci v této oblasti, rádi to zveřejníme.
Zdánlivě neškodné, ale přitom velmi nebezpečné jsou i snahy o monitorování a vyhodnocování lidí: http://www.novinky.cz/vanoce/356664-kamery-toho-o-lidech-prozradi-vic-nez-si-mysli.html. Kde jsou jejich hranice? Tady bych rád znal stanovisko strany, která má tuto tematiku v programu, tedy Pirátů. Pokusíme se to zjistit.
A tak bych mohl pokračovat donekonečna. Jak říkám, kam se podíváme, tam je práce. A nejen ve společensko-politické rovině. Kultury je nám potřeba neméně. Držte nám palce.
Všechno nejlepší do nového roku 2015!