Dvé dílek sensačních
Zamyšlení nad dvojicí nových českých knih se společným jmenovatelem: spojování intelektuálních ambicí s postupy populárního čtiva.
Poslední ze slov názvu mé recenze bylo ještě v časech prvorepublikových používáno co označení spisby poněkud se vymykající tradicím; například snahou o živější a mírně kontroverzní podání tématu, volbou látky, prostředím, do nějž je děj knihy zasazen, či peripetiemi v tomto prostředí se odehrávajícími. Viděno touto (poněkud již zaprášenou) optikou, můžeme námi zkoumaná dílka směle takto označit, neb v prvním z nich jde o post-katastrofickou sci-fi (odehrávající se v blízké budoucnosti po jaderném úderu na Prahu), ve druhém o čtveřici (vzájemně provázaných) detektivních povídek zasazených do dávnější (první republika, časy těsně poválečné) i zcela nedávné minulosti (ba možná dokonce do naší současnosti).
Pestřivého děje a mnohoslibných efektů se arci příliš nedočkáme (a pokud, tedy toliko jako zbytného doplnění něčeho podstatnějšího), takže to, co bychom při prvním pohledu považovali především za vkusu mainstreamového publika poněkud se podbízející zábavu, ukáže se ve svém spodním plánu býti daleko spíše textem, v němž se existenciální vypětí stává katalyzátorem psychických procesů rozkrývajících rodinnou a osobnostní anamnézu postav – anebo prací, v níž aspekty detektivní zvýrazňují sondy psychologické, abychom – přes řadu motivických provázaností, (sebe)ironických špílců interního autora či kulturních aluzí – byli přivedeni k podezření, že se v posledku může také jednat o postmoderní návod, kterak psáti detektivku (jak ji vystavět, ozvláštňovat, jak pracovat s tajemstvím, záhadou, hádanou – a jak ji pointovati).
Román Díra v Praze žijícího Daniela Petra (* 1975), přestože je autorovým teprve druhým dílem, prozrazuje zkušenou a pevnou tvůrcovu ruku především při pregnantním vykreslení prostředí krytu, v němž se ocitá Alena a Jakub, její nevlastní otec (kdysi i násilnický milenec), v čase jaderné katastrofy v roce 2035. Prostředí a okolnosti, za nichž se tak děje, přináší oběma možnost vyrovnat se s dávnějšími prohrami a vinami – aby nalezli naději pro sebe a (nejen svoji) budoucnost. Jenomže osobní danost ukáže se silnější sebelepší vůle, jaderná zima venku za pevně uzavřenými dveřmi není než obrazem chladu uvnitř (kolem nich, mezi nimi i v nich). Knihovna v krytu se nacházející pak s sebou přináší také řadu intertextových vazeb, z nichž můžeme poznati, čím vším se Daniel Petr nechal inspirovat. Svá psychodramata odehrávali v uzavřeném prostoru nejen Natascha Kampuschová (jako oběť) či Josef Fritzl (co pachatel), ale tolikéž hrdinové literární – ať už tyto nalezneme ve vynikajících pracích cizích (Fowlesově Sběrateli například), nebo méně povedených textech domácích (třebas ve Vízdalově novele Mé nebe se otevřelo). Prostředí krytu je prostředím modelovým – a na způsobu utváření, utvoření modelu závisí, nakolik budeme věřit situacím, které tento model vyplňují, oživují.
Což o to, prostředí je podáno mistrovsky. Hraje s sebou. Jenom ty vnější efekty (celá ta jaderná katastrofa) zdají se mi v posledku celkem zbytnými; jestliže se ona ne příliš vzdálená budoucnost až příliš podobá naší současnosti…? Proč zcizovat čtenáři něco, co bylo lépe mu přiblížit!?
A když už se pokouším o průzkum myšlení a prožívání jednajících postav, měl bych si dát setsakra pozor, abych tak nečinil slovy nad míru banálními („Výčitky svědomí ho téměř neopouštějí.“). To už nechť se nám tyto postavy představí v přímé (inter)akci, činem. A vypravěč? Chce-li už tedy banalizovati, nechť se soustředí na erotické špílce typu: „Je jí skoro třicet tři, ale stále ji neopouští chuť udělat si to několikrát za den. Nejspíš v tom bude hrát roli stres, kterému je vystavená; potřebuje ho ventilovat skrz vagínu. Vysvobození jí přinesl teprve rotoped.“ Anebo na aforismy vybavující text kulturními aluzemi: „Zatímco osvícenství stálo na počátku ateismu, sociální sítě nás naučily pochybovat o existenci sebe samých.“
Kladně hodnotím ironický nadhled nad psaným, odstup nabízející čtenáři možnost bráti vše jako hru – jež jej (paradoxně) o to více přibližuje aktuálnímu světu za okrajem papíru, zkoumání místa v něm i toho, zdali se třebas už neblíží některá z katastrof, které iniciovaly podobu fikčního světa právě představovaného. Oceňuji, že nám kniha nenabízí úlevného spočinutí v nadějeplné, vysvobozující pointě – dávající všemu přece jen (a všemu navzdory) šťastný konec.
Nicméně: onen tragický (byťsi také trapný) závěr je však bohužel příliš předvídatelný, aby ještě svedl splniti funkci katarzní. Je-li zakončení románu jedním (a možná nejdůležitějším) z jeho uzlových bodů, právě zde čekal bych více práce, více tvůrčí invence. A možná dokonce nějaké to překvapení…?
Stejně volně s hranicemi žánru (detektivní povídky) zacházející a snad ještě více literární – možná proto, že zřetelněji v literárním provozu ukotvený – je mladší z obou námi zkoumaných autorů, Lukáš Vavrečka (* 1987) – v Pardubicích žijící básník, prozaik a esejista. Asi bych měl dodat, že také hudebník (ostatně stejně jako Daniel Petr, jehož sudetenpopové Mraky dosáhly alespoň lokální proslulosti ve Šluknovském výběžku) – což v jeho případě prozrazují nejen hudební motivy, ale často také kompoziční učlenění textu (při němž vzpomeneme Milana Kundery).
A protože je ještě i zdatným básníkem, snad jej smím označiti výrazem „poeta doctus“, jenž má tu platnost tolikéž pro Vavrečkovo dílo prozaické. Leč daný termín nemyslím jenom jako pochvalu, neb některé z pasáží jeho souboru detektivních povídek Alibi na příští noc jsou natolik vykonstruované, že už přestávají býti vtipnými: „Po něm i ostatní běžné části obličeje přestaly participovat na původním dojmu, vytratily se.“ Občas dává totiž až příliš najevo, kolik toho ví a svede, jak suverénně svým textem vládne, že zapomíná nejen na gramatiku, ale především na čtenáře (jemuž se intelektuální proměňuje ve vágní, nekonkretizovatelné): „Jako by se obával to slovo vyřknout nahlas. Jako by na něj nedosáhl. Zůstalo ponořené do chuchvalců ekumenické mlhy, na hranici alegorie a symbolu.“
Což je věru škoda u autora nejen talentovaného, sečtělého (povšimněme si všech těch hravých aluzí a parafrází!), ale především na jeho věk již výsostně řemeslně zručného – což zvíme například z úsilí, s nímž vede svoji řeč ku výpovědi plastické, rytmicky i výrazově přesné, s motivy vzájemně provázanými nebo se navzájem zrcadlícími. Ve čtveřici detektivních povídek jiného typu a v jiném čase se odehrávajících, přece však v posledku vzájemně komplementárních; neboť vyrostlých z možností Města, jeho kulis, jeho – výmluvných, symbolnou platností nadaných detailů – zvětšenin. Ve čtveřici textů jiného hlasu i podobné výpovědi. V nichž je napětí utvářeno nejen přítomností oběti, tajemství, hádanky, ale v neposlední řadě také rozekláním mezi realisticky podaný detail a metafikčnost celku (na niž jsme interním vypravěčem upozorňováni): „Mnohdy bývá kontext tím největším řetězem, který svazuje potenciál napsaného.“ „Případ je věcí konstrukce. Příběh je věcí zápletky i gradace.“
Lze tedy Vavrečkovy variace a varianty detektivní povídky chápat jako ódu na sám akt tvorby, psaní uměleckého textu, jako knížku o jeho utváření – o tom, z čeho, jak a jaké rodí se postavy, příběhy. Zároveň však také co realizaci v samotném textu obsažených premis; dokonce i těch nevyřčených: vždyť onen zprvu tak podivně znějící název knihy – Alibi na příští noc – je vyložen až v posledních jejích řádcích.
Škoda jen, že toto tajemství neumí v sobě podržeti povídka Terapie z tohoto souboru, již nezachraňuje ani pokus o hlubší sondu do zraněné duše jinochovy, ani paralela mezi uměleckou tvorbou a zločinem (řekněme: v daném případě se vražda krásným uměním nestala proto, že nebyla lépe – zde snad méně esejisticky? – podána).
Nicméně si dovoluji soudit, že takto ambiciózní pokus o renesanci žánru předznamenává budoucí úspěšnou cestu umělce, který to (nejen tvarovým rozpětím tvorby) svému talentu už teď věru neulehčuje. Neboť již dnes pro něj platí, že umělec je tu od slova: uměti. – Neboť nemělo by býti věcí kritikovou, ale především tvůrcovou: zrodí-li se po ztvárnění sensačního či sensačním zpodobením také umělecká sensace! – jíž pro mne nebývá krátkodechá proslulost, ale dlouhodobá a závažná přítomnost v literárním kontextu.
Daniel Petr: Díra. Akcent, Třebíč 2012, 178 stran.
Lukáš Vavrečka: Alibi na příští noc. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2014, 226 stran.