Zaspala nevěsta v pařížské dolině…
Emigrantský deník Andrey Sedláčkové vypráví o tom, jak snadno vám může ujet vlak historie, i o rozdílech mezi pařížským květnem 1968 a pražským listopadem 1989.
Andrea Sedláčková (* 1967) je známá především jako filmová režisérka. Její celovečerní debut Oběti a vrazi byl zajímavým vybočením z bezzubé laskavosti tradiční české kinematografie, postupně však její pro televizi určená tvorba upadala do rutinérství, v případě otevřeně autobiografických filmů navíc dost iritovalo ono neustálé stavění vlastních pocitů křivdy na odiv. Nyní vydává knihu Moje pařížská revoluce, založenou na denících a korespondenci z roku 1989, který byl zásadním zlomem v jejím životě.
Jako studentka scenáristiky na pražské FAMU se v létě 1989 rozhodla opustit Československo, kde tehdy ještě nic nenasvědčovalo blížícímu se konci normalizačního režimu. Důvodem nebylo jen neustálé fízlování, šikana jakéhokoli odlišného názoru a celková neosvícenost poměrů, ale také komplikovaný Andrein vztah k vlastnímu otci, režimnímu prominentovi a agentu Státní bezpečnosti. Po příjezdu do Paříže (tato volba je signifikantní: původně míří do Londýna, angličtinu na rozdíl od francouzštiny ovládá, ale když v Paříži jsou ty kavárničky a vinárničky…; jak sama autorka v jednom rozhovoru konstatuje, Francie přitahovala jisté typy uprchlíků, například tam nepotkala jediného českého inženýra) se seznámí s osobnostmi české kulturní emigrace, jako Pavel Tigrid, Prokop Voskovec nebo Vladimíra Čerepková. Politický azyl dostane v pátek 17. listopadu, aniž by tušila, co se právě odehrává v Praze.
Těžko souhlasit s označením této knihy za román, na to je příliš útržkovitá. Na dobový dokument je ovšem její optika až příliš osobní. Z textu se moc nedozvíme o atmosféře doby plné velkých očekávání. Vypravěčka sice žije ve vytouženém svobodném světě, dokonce v jednom z jeho nejdůležitějších kulturních center, má přístup do redakce proslulého Svědectví, její zápisky se však točí především kolem střídání milenců a toho, jak přitažlivá nebo nepřitažlivá si zrovna připadá – místy tudíž připomíná spíše Bridget Jonesovou než nonkonformní idealistickou umělkyni. Zřejmě největší cena Mé pařížské revoluce spočívá v psychologické a sociologické studii mužů a žen listopadu 1989 – autorka do tohoto prostředí léta patřila, ale okolnosti jí neumožnily prožít s nimi jejich iniciační zážitek, proto si uchovala jistý nadhled.
V Paříži se vypravěčka pohybuje především mezi českými exulanty, Francouzi si jak známo málokoho pustí k tělu. Osud bezprizorné řadové emigrantky obsahuje řadu paradoxních situací, jako je například zpívání československých lidových písní v pařížském metru, které se kupodivu ukáže být nejvýnosnějším zaměstnáním, jaké může získat. Zajímavou zkušeností je práce chůvy u prominentního nakladatele s příznačným jménem Bourgois, reprezentujícího onen příslovečný typ pařížského intelektuála, který si díky ultralevičáckým proklamacím dokázal vydělat dost na to, aby si mohl pořídit služebnictvo a patřičně ho sekýrovat.
Zatímco na východě kontinentu to vře, ve Francii nikdo nic měnit nehodlá. Generace, která strávila šedesátá léta rvačkami s policií, už spokojeně prosperuje a s ní i zbytek společnosti. Takovou míru sociálních i liberálních vymožeností pro širokou veřejnost český listopad 1989 dosud zajistit nedokázal, ač byl z politického hlediska úspěšnější než ambiciózní bouře pařížského máje 1968. V mnohém jako by byl poznamenán scenáristickou a režisérskou deformací vůdců studentské stávky: hodně efektů, hodně fabulace, pramálo obsahu.
Československo koncem osmdesátých let bylo především zemí konzumu, šedé ekonomiky a vzájemných protislužeb mezi zasvěcenými. Také tento nedostatek iluzí o sobě i o světě vedl k tomu, že český „plyšák“ měl ideály jenom na export, doma je rychle nahradil šimečkovským „obnovením pořádku“. Tón udávala vrstva, která se dokázala zařídit v obou režimech a příliš nestála o nějakou demokracii, jež by mohla jejich privilegia ohrozit. Text na záložce stojí za ocitování a komentář ani nepotřebuje: „Na FAMU chodila do jednoho z nejsilnějších scenáristických ročníků, jaké se kdy urodily. Kromě Jana Hřebejka a Petra Jarchovského zde byl ještě Igor Chaun, ale také třeba Martina Zbořilová (dnes Formanová) či pozdější vůdce náboženské sekty Jan Parsifal Dvorský.“
Bylo to zkrátka specifické prostředí, a kdo do něj nepatřil, pamatuje si tu dobu poněkud jinak. Připomeňme, že už vůbec dostat se na FAMU znamenalo mít kádrové materiály stoprocentně v pořádku. Překvapí také snadnost, s níž režim dovolil Sedláčkové a jejím známým cestovat na Západ. Z tohoto prostředí sice nevyšlo nic ani vzdáleně podobného filmové nové vlně šedesátých let, ale jednotlivé osobnosti vidět jsou. Někdo se soustředil na kariéru, jako spolužák, kterému Sedláčková říká Vilém, předlistopadový udavač a polistopadový reklamní magnát. Jiní si zvolili cestu permanentního politického aktivismu, na kterém je tragikomické to, jak se příslušníci establishmentu ve středním věku vytrvale stylizují coby revoltující studenti a jak si ani po pětadvaceti letech nedokázali najít jiný terč svého hněvu než dnes už zcela marginální komunisty.
Jan Tesař ve svém Mnichovském komplexu píše: „Happening – jeden týden pro jednu generaci – je přirozenou českou podobou účasti milionů na veřejném životě; je přirozeným projevem lidu v systému takzvané československé demokracie.“ A právě účastníci listopadového happeningu utvořili privilegovanou vrstvu, která (což si dosud nedokázala přiznat) svým okázalým elitářstvím znechutila většině spoluobčanů sám pojem demokracie a pomohla k moci nejrůznějším kleptokratům a populistům.
Sedláčková se jeví ve svých zápiscích dost problematicky, její sebestřednost ostatně ironizovala už Jovanka Šotolová na iLiteratuře (viz zde). Na deníku mladé intelektuálky zaráží maloměšťácká povrchnost, která vše hodnotí materiální optikou: na pařížské elity hledí se směsí fascinace a závisti, Sovětský svaz ji nezajímá, protože na vlastní oči viděla tamní bídu. Ráda vede bohémský život s večírky a nevěrami, ráda tlachá v kavárnách o umění, ráda se seznamuje s prominentními umělci, ale jak sama přiznává, má velký problém něco o samotě vytvořit. Pateticky a poněkud frázovitě pohrdá Čechy, nechce mít s tím líným, hloupým a zbabělým národem nic společného, ale nechává si od maminky posílat balíky s českými salámy a becherovkou.
V závěru knihy přijíždí Sedláčková do revoluční Prahy už jako Francouzka, proto má od dění odstup. Její zápis z 27. prosince 1989 by asi nebylo dobré přičítat pouze pocitu osobní zhrzenosti: „Jsem vyděšená z přizpůsobivosti národa, jak snadno lidi otočili, samozřejmě k dobré věci, chodili na manifestace, ale nakolik v nich pasivita přetrvává, kdy se všechno vrátí do starých českých pomalých kolejí? Nezměnilo se, kromě propagačních materiálů, nic – i ty volby jsou stejně komické, jako vždy se předem ví, kdo bude prezident, opět stejná monotónnost propagace – předtím komunistická, nyní občansko-havlovská.“ Tato euforie se ovšem týkala hlavně Prahy. Jak si vzpomínám, na venkově se ulehčení z pádu zkompromitovaného režimu mísilo s ostražitým vyčkáváním, co přinesou „ti noví“, jejichž teatrální manýry a nezvyklý jazyk byly prostému člověku často obtížně srozumitelné. A pokud Sedláčková žehrá nad pasivitou dělnické třídy, ve světle pozdějších událostí se zdá, že zkrátka ti dole projevili (jako u nás už tradičně) realističtější odhad situace než do sebe zahleděné elity.
Listopad 1989 nebyl ani tak revolucí, jako spíš generační výměnou – pravda velmi prudkou, neboť normalizátoři ve své paranoidní tuposti bránili přirozenému omlazování nomenklatury. A ti, kteří tehdy zažili svou hvězdnou hodinu, ztotožnili sebe sama s demokracií a vydrželo jim to až dodnes. Jakékoli střídání u moci vydávají za ohrožení demokracie, ačkoli je její podstatou, využívají svého nadstandardního přístupu do médií k rozdmýchávání neustálých kampaní proti každému, kdo se jim znelíbí. To místy až nesnesitelné napětí v současné české společnosti je dáno především tím, že tradiční dvacetiletý cyklus změn se opozdil: právě proto, že mýtus 17. listopadu zvítězil nad obsahem, jímž by měla být otevřená společnost.
Andrea Sedláčková: Moje pařížská revoluce. Prostor, Praha 2014.