Komu hoří svíce (Psí fejeton)
Jsou hlasité oslavy, které nic neznamenají, a tichá výročí, která něco znamenají. Ty druhé jsou spojeny se vzpomínkami…
Před lety jsme měli pejska Bena. Šlo o křížence černého hrubosrstého jezevčíka patrně s foxteriérem, a byl to psík z rodu tuláků. Jak to šlo, proskočil plotem, anebo se podhrabal ven. Leckdy stačila vteřina nepozornosti. Jeho výlety bývaly různě dlouhé, některé trvaly i čtrnáct dnů. To se pak, třeba ve tři v noci, vrátil, štěkotem u vrat oznámil svou přítomnost a zubožený, vychrtlý a leckdy i zraněný se stočil ve svém pelíšku a šel spát.
Byl jsem na tom podobně a někdy jsme chodili spolu. Strávil jsem celé dny v lese, po loukách, ale i s kamarády na hřišti za městem. Na loukách za Vysokým Veselím u Jičína, kde jsem vyrůstal, rostly velmi chutné žampióny a pejsek se na volném prostranství vyřádil dosyta. Když louky meliorovali, spadl jsem do jámy a poranil si nohu. Beník se na mě chvíli koukal a pak zmizel. Moje první myšlenka patřila tomu, že tento „syn větru“ spatřil zajíce a pustil se za ním. Ale kdež! Utíkal domů a přivedl pomoc.
O prázdninách mi rodiče dovolovali bydlet ve zděném domečku na zahradě. Bylo to prázdninové dobrodružství se vším všudy, spal jsem na staré palandě a koukal se na obstarožní černobílou televizi po babičce; k tomuto období také patřily moje první návštěvy diskoték v Kovači. Jednou nebyly dovřené dveře. Maminka ráno pustila psa na zahradu, on vběhl dovnitř, vyskočil na postel a začal výt a mýt mi jazykem obličej. Po probuzení nastal veliký nával štěstí. Ben, který nocoval v maminčině šperkařské dílně, nikdy neviděl člověka spát, a asi se bál, že jsem zemřel.
Byl to veliký psí kamarád, největší „vrbička“ mého dětství. Důsledně jsem mu vyprávěl o všech svých dětských průšvizích i prvních láskách. Vždycky mne za to poctivě olízal a bylo zase dobře.
Když se jednou vrátil z výletu zubožený tak, že nám cestou k veterináři v autě zemřel, udělali jsme mu na zahradě psí hrob a na Vánoce mu na něm zapálili svíčku.
Hořela plných pět dnů…