Tři otázky pro Petra Krále
Malý rozhovor.
Vyjde ti letos další díl tvých Sebraných básní? Říkal jsi mi, že by ti mělo začít vycházet také tvé souborné kritické dílo. Je i toto na dobré cestě?
Druhý díl Sebraných básní (Větrné mlýny) vyjít má, stejně jako objemný svazek článků, studií a polemických textů nazvaný Vlastizrady. Ten právě dodělávám pro nakladatelství Torst, vložil jsem do něj víc než dva roky dost mravenčí práce.
Novou básnickou sbírku se vydat nechystáš? Ta tvoje poslední, Přivítat pondělí, se mi velmi líbila. A přes všechno tvé rozsáhlé kritické či další dílo tě považuji především za básníka. A to, co bych si já osobně od tebe v nějakém blízkém budoucím čase přečetl nejradši, by byly tvoje nové básně. Vyjdou?
I ve Vlastizradách snad poezie nechybí, ani kritické stati bez ní nelze psát. Pokud jde o básně, uzavřel jsem sbírku Kolem vejce, o niž má zájem Pulchra, ve Fra vychází mé básnické „opus magnum“ Město je náš les. To jsem psal od konce let šedesátých…
Současnou českou poezii sleduješ pečlivě jako málokdo. Co tě v ní v posledním roce zaujalo? Pokud bys to mohl jen letmo nastínit? Vím, že by to při tvé pověstné důkladnosti vydalo na mnohostránkovou fundovanou studii. Četl jsi ale ze současné poezie něco, co tě „očarovalo“ a o čem by ses zde chtěl stručně zmínit?
Jistě víš, že k tomu, nač se ptáš, patří i tvůj podivuhodný Plyn, příznačně pro současnou situaci vydaný vlastním nákladem. Podobně pozoruhodný samizdat je pro mne Demolice Ladislava Selepka, jiného významného básníka, o nějž se knižní trh nezajímá. Patřičně mě vzrušily i další básně: fragment nové skladby Jakuba Řeháka Světový motor, který vyšel v Tvaru, soubor básní jeho jmenovce Petra Řeháka Násobit ruce (Malvern), sbírka Lukáše Horáka Amensch, neméně „divná“ než její název, Jindřich Jerusalem Martina Pocha (Dybbuk). Uhranuly mi ale také básně Jiřího Klobouka (jinak pozoruhodného prozaika) Hudba po půlnoci, vydané ve Zlíně už v roce 1994. A za jednu z nejpozoruhodnějších knih současné české poezie považuji Jákobův dvoják Jaroslava Kovandy (vzdor tomu spíš násilnému názvu), který vyšel ve Fiedorově Pulchře a jehož nedocenění kritikou prostě nechápu.