Král
Vladařský fejeton.
Ačkoli jsem byl odjakživa demokrat, život bez králů bych si vůbec nedokázal přestavit. Kromě těch pohádkových – Stanislava Neumanna, Františka Smolíka a Jana Wericha – jsem vyrůstal s dědečkem, otcem a synem Janem, Karlem a Václavem Lucemburskými, o kterých mi před spaním můj rodič vyprávěl a někdy i čítával z tlustých knih Jiřího Spěváčka. A protože první klukovská knížka, kterou mi táta dal pod stromeček, byli Tři mušketýři, králem, se kterým jsem žil, se na dlouhou dobu stal Ludvík XIII. Nepomohlo vysvětlování učitelů ani mé matky, která ve Francii vyrostla, že jeho syn s řadovou číslovkou XIV. je mnohem významnější, už proto, že naučil Francii ráčkovat; nejvýznamnějším králem Francie je pro mě stále velitel mušketýrské gardy pana de Tréville.
Jak jsem ale se středoškolským dějepisem začínal rozum brát, na vrchol mého žebříčku oblíbených králů se dostali jiní monarchové – králové řeckých městských států. Už tehdy jsem totiž žil v ideálu malé soběstačné polis, jejíž vladař všechny své poddané osobně zná a oni znají jeho. Je ale možné, že se mi všichni mí dobří řečtí městští králové spojovali s obrazem z milovaných vzpomínek Ericha Kästnera Když jsem byl malý kluk. V nich autor popisuje, jak za svého secesního dětství v Drážďanech vídával dobromyslnou postavu svého monarchy, saského krále Fridricha Augusta, jak si ve svém oblíbeném uzenářství na Žofiině ulici vychutnává teplý párek s hořčicí a přitom rozmlouvá se svými krajany. Mohl si to dovolit. Měšťané drážďanští totiž věděli, že on i oni jsou ve skutečnosti vydáni napospas rozmarům svého skutečného pána, pruského krále a německého císaře Viléma. Jeho obraz, který nad nimi tehdy visel v řeznictví, za pár let dozrál ke katovskému archetypu krále Lávry, a když pak obraz zhnědl a v jeho rámu se objevil král Ubu, byl nejen pro Ericha Kästnera konec s idylickým saským dětstvím, Drážďany, Německem a celou střední Evropou.
Strašlivý obraz krále Ubu způsobil, že jsem přestal patřit mezi české děti, které věří králům, a začal hledat u kořenů. V tom mi nejvíce pomohla jedna moudrá žena, která mi pověděla příběh o tom, jak králové vznikli. Za dávných časů, kdy králů ještě nebylo, panovali národům „ti, kteří viděli“, zřeci – proroci. Byli to lidé výjimeční tím, že jim zůstalo spojení s Duchem, jež jsme za ještě dávnějších časů měli všichni. V určitou dobu ale lid začal namítat, že pouhé spojení s Duchem (kterého profesor Jung později nazval kolektivní vědomím) pro něj není žádná moc a žádná autorita – lid žádal krále, obklopeného ozbrojenou pěstí vojska. Moudří proroci, jako byl v izraelském bájesloví Samuel a v našem Libuše, vědouce, že tomu, co se má stát, musejí dát průchod, dali svému lidu Saula a Přemysla, a s prvními královskými dynastiemi tak spustili dějiny, které se víc než zřením Ducha vyznačovaly cinkotem zlata, řinčením železa a tokem krve.
Památka na dávné spojení duchovního vidění a pozemské úcty a moci se dosud zachovala v Indii, kde každý duchovní učitel dodnes nese titul maharádž (velký král), ale i v naší české kotlině, pro niž jsou ti, kdo jsou ve světě známí jako tři moudří muži (three wise men) a každého 6. ledna přicházejí z východu, také třemi KRÁLI. A právě v nich, třech moudrých mužích, kteří přicházejí k hospodskému chlévu, v němž se právě narodil muž, jenž na sobě po celý život bude nosit jen režné plátno, spočívá znovuspojení „královských“ rolí.
Ten z králů, který je v červeném, indický Kašpar, přináší malému bezdomovci zlato na znamení, že i on bude král.
Modrý Melichar mu z Babylonu přináší vzácné kadidlo, protože bude i kněz.
A pak je tam třetí, černá sudička, která se v dějinách objevila vůbec poprvé. Ten, jehož přítomnosti se napříč dějinám všichni divíme a často na něj pokřikujeme pro jeho jinou pleť, neboť přichází ze země, o které dosud víme jen velmi málo, ačkoli z ní vlastně pocházíme všichni.
Co nového přináší nově zrozenému životu zeleně oděný africký král Baltazar? Přináší myrhu, na znamení, že novorozený bude tím nejvyšším, čím býti lze, bude lékařem.
Od té chvíle se každý král, který v sobě nenese všechny tyto tři atributy, ale i každý člověk, jenž s jejich pomocí nedokáže kralovat sám sobě, stává přežitkem.