KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Povinné očkování je výbušné téma. V parlamentu se při přípravě nového zákona o něm rozhořela vášnivá diskuse, která zrcadlí přístup politiků a odborné lékařské veřejnosti k tématu, jež má i nezanedbatelný psychologický rozměr.

Poslanecká sněmovna jednala v průběhu své 26. schůze 10. března o vládním návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů. (Celý záznam jednání si můžete přečíst zde.) Šlo sice už o druhé čtení, ale jeho předkladatel ministr zdravotnictví Němeček už v úvodu avizoval, že pro množství pozměňovacích návrhů by byl pro nové projednání na půdě zdravotního výboru sněmovny. Jednou z klíčových otázek nové zákonné úpravy je přístup státu k povinnému očkování a sankce za jeho nedodržení.

Povinné očkování se ukázalo jako poměrně výbušné téma, k němuž se vyjádřilo množství poslanců. Nemám v úmyslu v následujícím textu řešit principiální otázky spojené s očkováním (očkovat/neočkovat), ale spíše podat přehled různých stanovisek a zkusit najít klíč k jejich vzájemnému porozumění. V zásadě se v příspěvcích jednalo zjednodušeně o tato tři stanoviska: jedno říká povinně očkovat a hotovo (spolu se zavedením drakonických sankcí pro lékaře, kteří tak neučiní, a pro rodiče neočkovaných dětí), další praví očkovat povinně, ale zavést možnost individuálního očkovacího plánu, a třetí navrhuje očkovat nepovinně, ale udělat maximum pro osvětu a co nejvyšší míru proočkovanosti (což funguje v zemích, jako je například Německo, Rakousko, Nizozemsko, Norsko, Velká Británie, Finsko).

Citlivá místa nových návrhů

Zajímavé je, že na prvním stanovisku se v zásadě shodli poslanci-lékaři napříč politickým spektrem a další dvě v různých formách formulovali poslanci-nelékaři. Nejpodrobnější pozměňovací návrh podali Jan Farský s Ninou Novákovou, která popsala některá citlivá místa vládní předlohy (citujeme projev ze stenozáznamu v neupravené podobě):

„Co je ve hře v debatě o povinném očkování dětí? Především důvěra k lékařům. Dámy a pánové, já jsem si dovolila, možná to byla ode mě drzost, na zdravotním výboru říci: Vy v dobré víře, abyste zabezpečili možná opravdu dobrý průběh a brilantní průběh očkování, vlastně hazardujete s tím, že rodiče, zákonní zástupci, nebudou mít důvěru k lékařům. Protože oni budou vidět, že lékaři konají pod hrozbou až milionových pokut. Další je určité nebezpečí vyloučení dětí, jejichž rodiče nepatří k těm, kteří je zanedbávají. Ti rodiče, kteří přemýšlejí o očkování a zvažují, diskutují, to jsou právě rodiče vesměs velice vzdělaní a skutečně velice zodpovědní. A právě děti těchto rodičů se chystáme touto novelou vylučovat například z nějakých volnočasových aktivit, pobytových táborů a tak dále. Sankce v podobě pokut hrozí rodičům, kteří se rozhodnou i přesto, že existuje povinnost nechat děti očkovat, děti očkovat nenechat. Dámy a pánové, my tuto sankci ve svém pozměňovacím návrhu rozhodně nerušíme. Za to musí nést odpovědnost rodiče. Nesouhlasíme ale, jak už jsem zmínila, s nepřiměřenými pokutami vůči lékařům, protože lékaři vlastně díky tlaku, který je na ně shora, díky určitým obavám, že kdyby opravdu zplna nahlásili rodiči zmíněné nežádoucí účinky očkovacích látek, že na ně hned přijde kontrola, tak řada lékařů skutečně díky tomuto, a víme to přímo od nich, prostě napíše do dokumentace dítěte nějaký záznam. (…) Další, komu hrozí pokuty, jsou organizace. (…) Dámy a pánové, například na okrese Praha-východ jsou teď jarní prázdniny. Děti, které byly do minulého pátku spolu ve škole, tytéž děti jedou na nějakou pobytovou akci a na základě tohoto zákona by tytéž děti měly být lustrovány a prověřovány, zda jsou očkovány, a organizace, která by je vzala třeba na nějaký lyžařský kurz, tak by jí hrozila půlmilionová pokuta. Přitom ty samé děti minulý týden byly spolu ve škole. To vůbec nemá logiku.

Mluvili jsme o důvěře, o určité hrozbě vyloučení. A teď se dostáváme k právům a povinnostem. Stát ukládá povinnost. Náš pozměňovací návrh tuto povinnost nechce rušit, přijímá ji. Ano, ať zůstane očkování povinné. Stát však, když tuto povinnost ukládá, musí také nést odpovědnost. To dosud, ačkoliv v jiných zemích to tak je, i tam, kde je dokonce očkování dobrovolné, například v Německu, tak tam stát nese odpovědnost za negativní, nežádoucí účinky, které mohou být v pravděpodobné – ne v prokázané – souvislosti s očkováním. Náš stát tuto odpovědnost zatím nést nechce. A tady velmi věřím tomu, že na zdravotním výboru se o tom bude mluvit, a věřím, že tady dojde k posunu. Náš stát ani nepřijal nějakou povinnost, aby pomocí kampaní podrobně vysvětloval, proč proti deseti chorobám musíme očkovat, proč používáme právě ty a ty očkovací látky. Dámy a pánové, nepodceňujme lidi, kteří jsou povinností vázáni. A vůbec už nijak nezdůvodňuje to, co tedy nařizuje – stát.“ – V závěru ještě předkladatelé zmínili možnost uplatnění individuálního očkovacího plánu jako změkčující alternativy k jednotnému očkovacímu kalendáři.

Reakce na pozměňovací návrhy

V následné diskusi se objevily podrážděné reakce především poslanců-lékařů (Jiří Koskuba, Igor Nykl, Pavel Plzák, Rostislav Vyzula, David Kasal), kteří apelovali na to, že povinné očkování je velkou vymožeností, že bychom za ně měli být vděční a že by do toho laici neměli moc mluvit. Že i oni, kteří – ač lékaři – nejsou odborníky na očkování, mají vůči tomuto opatření elementární pokoru, protože důvěřují specialistům na očkování. Další zděšení znamenala zmínka o tom, že by stát měl nést odpovědnost za případné nežádoucí účinky spojené s očkováním.

Pavel Plzák: „… byl jsem vyděšený formulací, že stát by převzal zodpovědnost za nežádoucí účinky spojené – a teď pozor – [s důrazem] pravděpodobně s očkováním. Totiž při každých zdravotních sporech, pokud je lékař postaven před soud, tak odborný posudek musí prokázat, že pokud došlo k nějakému poškození na zdraví, že by k němu nedošlo, pokud by nenastal ten léčebný úkon nebo to před tím. Tady se to obrací úplně naruby. Takhle to prostě v těch sporech vůbec nemůže být, že pravděpodobně. Já chápu, proč to je. Protože zatím nebyly prokázány přímé – přímé [s důrazem] – souvislosti s očkováním, to znamená, je to spojováno, že k tomu došlo pravděpodobně. A tímhle bychom stát vystavili neuvěřitelným žalobám.“ – Každá léčba je spjata s rizikem nežádoucích účinků, shodli se lékaři, a s očkováním to není jinak, s tím se prostě lidé musí smířit.

Dále zazněly poznámky směrem k hysterickým odpíračům očkování a bojovníkům za domácí porody. Jakési shrnutí postoje poslanců-lékařů můžeme nalézt ve vyjádření Rostislava Vyzuly: „… Tady to vypadá tak, že lékaři se stavějí proti zbytku světa, že stavějí laiky do pozice ničemu nerozumíte, že s nimi nediskutujeme. Ale vždyť se podívejme na to, co se všechno stalo! Já osobně – a řada mých kolegů – jsme měli desítky individuálních pohovorů s rodiči. Proběhlo několik seminářů na téma očkování, a to přímo v Poslanecké sněmovně. My chceme diskutovat a chceme opravdu vysvětlit laické veřejnosti, jak to s očkováním je. Protože nejenom že jsme přísahali, ale v podstatě každý lékař to má v sobě: neublížit – primum non nocere. To máme prosím v sobě. A nechceme nikomu ubližovat. Proto se teď snažíme o to, aby celkově ta diskuse vyzněla jako konstruktivní diskuse. Ale tady se poslední dobou, poslední dny a týdny, vede hysterie, která je namířena proti očkování. A pak ta diskuse je těžká. Já jsem pro konstruktivní diskusi. Ale pokud se budeme zabývat hysterií, tak tady může být do nekonečna.“

Odmítání jako zrcadlo slabin systému

Ve Vyzulově projevu padla klíčová metafora: Pokud se budeme zabývat hysterií, tak tady můžeme být donekonečna. – Ano, zde je zakopaný pes: My totiž nevíme, co s tou „hysterií“. Ona je přitom legitimním stavem člověka, který vyjadřuje jeho vnitřní úzkost, obavu z něčeho neznámého, z něčeho, co nemá pod kontrolou.

To je realita lidské duše, která může znehodnotit sebelepší a sebedokonaleji vědecky podložené lékařské opatření. Jenže ona je to zcela pochopitelná reakce, která odhaluje esenciální slabinu dnešní „vědecké“ medicíny. Reakce odpíračů jsou zrcadlem dnešního medicínského průmyslu. Ten totiž pracuje s člověkem jako s objektem, který se měří, váží, pak se do něho něco píchá, sype, něco se operuje a v podstatě se s ním zachází jako s autem v servisu. No, občas se něco nepovede, to se stává, že jo. Těch případů, kdy si lidé stěžují na způsob zacházení či na odbyté vyšetření, je vcelku dost a přispívají k šíření pomluv. Soudní lidé cechu lékařského vědí, že komunikace s pacientem je jedna z největších slabin našeho zdravotnictví. K tomu patří hluboká provázanost s obchodními zájmy dodavatelských firem (tato vazba se nevyhýbá ani byznysu s očkováním) a uplatňování tržního principu se službami a léky. Ten sice funguje naoko pro pacienty-klienty, ve skutečnosti tu ale jde především o zisky obchodníků, a ne o podstatu léčby.

Jenže tuto situaci nevyřešíme zaváděním vyšších sankcí a tvrdě vyžadovanou povinností. Tím se poměry v základním vztahu pacient–lékař ještě zhorší. Tlak není řešení, protože generuje protitlak. Znám z vlastní zkušenosti případy, kdy se lidé, kteří uvažovali o domácím porodu, rozhodli nakonec pro „jistější“ porod v porodnici. Jenže od začátku byli konfrontováni s „fabrickým“ uvažováním a jednáním personálu, takže porod proběhl ve stresu a nakonec i s komplikacemi. Tito lidé šli do porodnice s apriorní nedůvěrou a byli od začátku přecitlivělí na věci, kvůli nimž chtěli porod v domácím prostředí. Jejich obavy se jen potvrdily.

Úplně stejné je to s očkováním a s alternativními terapiemi. Získání důvěry ve zdravotnický systém, to je, oč tu běží. Ale jak? Zřetelně nejhorším způsobem je tvrdě mocenský a technokratický způsob myšlení, který postrádá empatii a úctu k člověku jako jedinečné bytosti. Lékaři mají možná pokoru ke specializaci svých kolegů vakcinologů, ale nemají pokoru před lidskou duší. Tu považují za nepoučeného hlupáka. Vrácení zákona k dopracování a další odborné diskuse jsou určitě dobrým krokem a myslím, že velkou část pravdy měl v jednom z posledních příspěvků poslanec Ludvík Hovorka:

„Očkování v naší zemi přineslo velmi dobré výsledky, vymýcení spousty nemocí. To, co je důležité: V současné době přibývá, bohužel, odmítačů očkování. Pokud se bavíte s dětskými lékaři, tak vám řeknou, že přibývá rodičů, kteří chtějí odsunout očkování dětí na nejzazší míru, případně vůbec neočkovat. To je samozřejmě špatná cesta, ale některé z úvah, které se objevují od lidí, které dostáváte denně na e-mailech, případně v osobním jednání, stojí samozřejmě za zvážení. Já jsem rád, že i zdravotní výbor doporučil ministerstvu odbornou diskusi, která by se zabývala řešením zejména nežádoucích účinků očkování, tzn. hlášení nežádoucích účinků, jejich řádného podchycení a řádné analýzy případně i systémem hlášení, jestli příliš nezatěžuje lékaře apod. Osobně si myslím, že na diskusi je i záležitost, která se týká samotné očkovací vyhlášky, nastavení očkovacích kalendářů, případně screeningu poruch specifické imunity, protože i tato metoda může významně zvýšit důvěru lidí v očkování. Čili to je z mého pohledu. Já nenavrhuji žádný pozměňovací návrh, ale myslím si, že je třeba vést odbornou diskusi a že je třeba zvýšit důvěru lidí v naší republice v očkování.“

Odborná diskuse by se však neměla vést jen o tom, jak technicky zabezpečit plošné očkování, ale také o tom, jak jednat s lidmi a jak se naučit zohledňovat jejich potřeby a obavy, které sice mohou pramenit z amplifikované laviny antisystémových poplašných argumentů, ale i ty mají někde počátek. Už v případu antibiotik, svého času „všemocného“ instrumentu proti infekcím, jsme viděli, že jejich totální použití nám z hlediska celého systému (lidstvo a příroda) přináší v dlouhodobé perspektivě problémy. Individuální „iracionální“ odpírači očkování nás nevědomě upozorňují na to, že i v očkování může být (a s nejvyšší pravděpodobností je) skryt nějaký háček, nějaké tajemství, které je vnímáno s obavami, a které nemůžeme prostě vytěsnit. Můžeme je ale vzít na vědomí a přistoupit k němu s úctou. Chce se říci i s láskou, nejsem si však jist, jestli tomuto slovu lékařská věda vůbec rozumí. Většina společnosti nechce riskovat epidemie infekcí a přistoupí při normální osvětě a vlídném přístupu na očkování. A to malé procento těch, kteří mají pochybnosti, se za použití vlídného a poučeného přístupu ještě zmenší. Podaří se filosofii takového přístupu uplatnit při tvorbě zákonů?