Dokument Věda

Otázky bez odpovědi (8. část)

V roce 1966, v době myšlenkového i tvůrčího kvasu v české společnosti, sepsal mladý student fyziky filosofické pojednání o devatenácti kapitolách, v němž si kladl mnohé – pro něj tehdy důležité – otázky. Ani po bezmála padesáti letech nemůžeme říci, že by zcela pozbyly své důležitosti či inspirativnosti. Přinášíme další část tohoto dříve nepublikovaného textu.

KAPITOLA 9. O IDEÁLNÍM STÁTĚ

Motto:

Spravedlnost a moc by měly být jedno, aby se spravedlnost stala mocí a moc spravedlností.

(Pascal)

Cílem státu by mělo být zajistit každému člověku co největší svobodu a usměrňovat ji ve prospěch budoucnosti. Současné státy tuto úlohu neplní. Svobodu si zaslouží jen ten, kdo ji žádá i pro ostatní. Pokud svoboda jednoho znamená útisk druhého, jsou státy založeny na násilí a deformují lidi, kteří pak udržují deformující poměry. Nemá smysl ptát se, zda byli dříve špatní lidé nebo špatný stát. Můžeme se pouze ptát, jaký stát chceme, a bojovat za jeho uskutečnění, pak budeme měnit poměry a současně se budeme svým úsilím měnit sami.

Obecně se soudí, že nejideálnějším zřízením je demokracie. Je-li nutno, aby někdo řídil, jednal a mluvil jménem státu, nechť je to ten, který byl většinou ostatních vybrán a vyjadřuje tak jejich vůli. Nechť se každý podřizuje vůli většiny, nejprve nechť je však slyšena vůle každého.

Taková demokracie může existovat v malém společenství lidí (třeba ve studentském spolku) a je pak skutečně ideální. Její účinnost je založena na několika předpokladech:

Činy vedení jsou přístupny kontrole. Každý je schopen posoudit práci vedení, členové vedení jsou mu osobně známí. Vedení nemá možnost užívat násilí ani demagogie. Je ve svém vládnutí plně závislé na vůli většiny. Členové společenství mají společný cíl a jsou na přibližně stejné duševní úrovni.

Na poslední požadavek se zapomíná, je však nejdůležitější. Nelze očekávat, že se rozumní lidé demokraticky přizpůsobí vůli většiny hlupáků. A odlišuje-li se nějaká skupina výrazně od ostatních, klade-li si jiný cíl, vzepře-li se vůli většiny, je nutno užít násilí a jsou rušeny základní předpoklady demokracie.

Ve skutečném státě není splněn žádný z vytyčených požadavků.

Způsob řízení státu je pro většinu občanů zcela nesrozumitelný. O nejdůležitějších věcech se jedná za zavřenými dveřmi. Vedení je svěřena moc, která mu umožňuje udržet se i přes odpor většiny. Navíc disponuje prostředky k šíření demagogie, které umožní vsugerovat lidem, aby jednali proti vlastnímu zájmu. Zájmy lidí jsou rozličné a jsou pro lidi důležitější než prospěch celku. Ostatně samy pojmy „prospěch celku“, „cíl státu“ jsou zcela mlhavé.

Demokracie je vláda lidu. Lid však nemůže vládnout, protože neví, co chce, a i kdyby to věděl, nezná cestu, jíž by toho dosáhl. Proto je demokracie nemožná. Demokratickými se obvykle nazývají ty státy, které nechávají lid tak či onak odsouhlasit své počínání. Lid však projevuje pouze souhlas, nikoli vůli, protože nemá mnoho na vybranou. Skutečná vůle lidu se projevuje pouze za revoluce, v době, kdy stát je rozrušen a o demokracii nemůže být řeči.

Prozkoumejme nyní zmíněná „demokratická“ zřízení.

V buržoazní demokracii má lid iluzorní možnost zvolit osoby a politiku. Lidé, které volí, jsou představiteli politických stran, jejichž programy jsou známy. Do těchto stran by se měli sdružovat ti, kdož mají společné ideály, často je však sdružuje touha po korytu. Lid nemůže zvolit politiku, protože jí nerozumí, rozhoduje se tedy na základě frází. Osoby nemůže volit podle rozumu a charakteru, o nichž nic neví, ale podle úsměvu nebo kravaty. Jsou-li voleny svině ke korytům, stávají se skutečnými vlastníky moci ti, kdož mají peníze. Svoboda slova je pak pouze svobodou žvanění. Systém mnoha stran je často vratký, nepřipouští velkorysé akce a hroutí se při nárazech krize, když není schopen zabránit nástupu fašismu.

Základním rysem socialistické demokracie je likvidace vlastníků ekonomické moci. Vzniká tu systém jedné strany, jejíž vedení je skutečným vlastníkem moci (pokud jsou tu i jiné politické strany, jsou to jen spolky loutek).

Předpokládá se, že základní cíle státu, složení jeho vedení, zahraniční politika atd. jsou věci, o nichž nepřísluší prostému občanu diskutovat, každý má možnost být aktivní pouze ve své práci, kde se vyzná a může tedy být užitečný. Výsledky voleb zástupců do různých orgánů (bez alternativy předem jmenovaných) se vykládají jako vyjádření souhlasu s režimem. Tento systém nevedl k dobrým koncům.

I pracovní okolí člověka je totiž částí obrovského mechanismu a nějaká samostatná aktivita v něm je iluzorní. Když to lidé pochopili, stali se naprosto pasivními, spoje mezi vedením a jimi byly přervány. Hlas strany se měnil v tím větší demagogii, čím méně se jí lidé stavěli na odpor, nejprve ze strachu, potom z lhostejnosti. V zemi, v níž lid schválil dnes mu předhozené poslance 99 % hlasů, mohlo zítra dojít ke „kontrarevoluci“. Na vedoucí místa se dostali zločinci, kteří neměli nic společného s původními ideály hnutí. „Diktatura proletariátu“ se stala diktaturou stranické byrokracie. Systém, který měl být původně východiskem z demokratické rozbředlosti, degeneroval někdy až ve vražednou anarchii s fašistickými prvky.

Protože však tento systém umrtvil iniciativu lidí, vedl postupně k ekonomickému úpadku. Vedení muselo reformami shora předcházet vzniku ostré kritiky zdola. Obětovalo neudržitelné ideje a vyvolalo proces, který nakonec vedl k odchodu neudržitelných lidí. Ekonomický a technický pokrok si vynutil kladné změny i na Západě. Také zde se stává nemožným, aby v čele státu stáli nevzdělaní politikové a zámožní parazité. Je mnoho pravdy na slovech D. Néhrúa, že ideální politický systém by měl spojovat přednosti východní demokracie hospodářské a západní demokracie politické.

Ideální stát podle současných představ má tedy spočívat na ekonomické vazbě, která dává každému možnost vyniknout v souladu s jeho schopnostmi. Ekonomická vazba, toto nenásilné násilí, je jediným účinným lékem proti anarchii, neboť občané jsou jí na spořádaných poměrech ve státě ekonomicky zainteresováni.

Patrně ovšem nestačí pouhá živelnost a vývoj ekonomiky musí být vedením jednotně řízen a usměrňován. Je také třeba zajistit každému dosažení životního minima bez konkurenčního boje, dále je nutno zabránit tomu, aby peníze plodily lidem další peníze a umožnily tak vznik parazitických vrstev.

Zřízení, které tak snad vznikne, můžeme nazvat minimálním socialismem. Smysl pro realitu nás vede k názoru, že tomuto socialismu patří budoucnost. Lidem, kteří nesouhlasí s ideály konzumní společnosti, může pak být dána téměř úplná svoboda slova, neboť je stejně nikdo nebude poslouchat. Ve srovnání s ideály socialistů znamená minimální socialismus málo, ve srovnání s dneškem znamená mnoho.

Jak připomíná motto této kapitoly, chci mluvit ještě o něčem jiném. Jde o ideál spravedlnosti, jeho realizaci v dějinách a ve státě. Nejasně cítíme, že smysl pro spravedlnost nejvíce odlišuje lidi od zvířat. Spravedlnost v zákonech a v knihách však není ničím, není-li i v srdci člověka. Již ve starověku věděli, že spravedlnost není totožná s rovností, je v zájmu lidstva, aby těm, kdo mu více přinášejí, poskytlo výhody, avšak, a to je podstatné, jen takové výhody, které potřebuje pro svou službu lidstvu. Je spravedlivé, je-li politik zbaven nutnosti fyzické práce, je-li mu dána možnost studovat a cestovat, neboť to potřebuje k rozvoji svých schopností, je však nespravedlivé, dostává-li vyšší plat, neboť není důvodu, aby měl více majetku než druzí. Naopak právě ti, kteří stojí na vedoucích místech ve státě, by měli jít příkladem v úsilí o spravedlnost a nežádat více, než potřebují, dokud je na světě jen jediný člověk, který má méně.

Zdá se až komické, jaké naivnosti zde píši. A přitom jde o základní myšlenku komunismu. Kolik komunistů bychom však u nás našli, kdybychom chtěli, aby se jí řídili?

Co je směšné dnes, nemusí být směšné vždy. Byly-li všechny dosavadní řády nespravedlivé, neznamená to ještě, že spravedlivý řád je nemožný. Spravedlnost je také relativní a budoucnost je nejistá. Je možné, že budoucnost bude patřit spravedlnosti. Jedině pak by bylo možné uskutečnit fantastickou myšlenku, že v čele státu mají stát nejmoudřejší a nejšlechetnější lidé, neboť teprve velký ideál, na němž se lidé shodli, může způsobit, že i ti, kteří jsou v obci poslední a nemají vliv na její řízení, se nebudou cítit zbyteční a zavržení.

Nyní se můžeme ptát, co je to vůbec moudrost, budou-li mít moudří lidé čas a zájem o vedení státu, není-li jejich místo jinde a nemá-li být vedení spíše na úrovni průměru. Víme jen jedno: současný stav světa si žádá, aby se moudří a spravedliví lidé více hlásili o slovo v politice. K tomu je třeba nejen moudrosti, ale i statečnosti.

Pokračování příště

1. část – Kapitola 1: Mluvení do prázdna, Kapitola 2: Hledání kocoura

2. část – Kapitola 3: Relativnost jistot

3. část – Kapitola 4: Člověk a lidé

4. část – Kapitola 5: O štěstí a neštěstí

5. část – Kapitola 6: Svoboda

6. část – Kapitola 7: Bytí a aktivita

7. část – Kapitola 8: Aktivita a informace