Je to šance
V posledních měsících se mluví především o uprchlících ze Sýrie. Méně informací přichází o lidech z jiných zemí. Ti jsou často označováni jednoduše jako ekonomičtí imigranti, čímž se považuje jejich otázka za vyřešenou. Ještě méně však víme o těch, kteří po odcházejících zůstávají. Přinášíme překlad reportáže o ženách, které setrvávají v naději, že se jejich děti jednou budou mít lépe, a které potvrzují, že s jednoduchými kategoriemi si ve chvílích, kdy dochází trpělivost, již nevystačíme.
Maryam sedí tiše, trochu stranou, vedle dveří, v prostě vybaveném obývacím pokoji. Červený koberec s šedým orientálním vzorem, který je jedinou cenností v skromném domě na okraji Kábulu, je vysmýčený, až se leskne. Jeho čistotu nenarušuje ani jedno zrnko rýže, ani jeden drobek chleba. Afghánka nám nalévá čaj ze zažloutlé plastové konvice a posílá svého syna Yunuse, usazeného na jednom ze zářivě modrých sedacích polštářů, naplnit skleněnou mísu sušenými morušemi a rozinkami.
Dva její vnuci zvědavě nakukují ze dveří a vzápětí se stydlivě schovávají za svou maadar kalaan, za svou babičku. „Spadl mi kámen ze srdce,“ říká dvaapadesátiletá žena, když upíjíme čaj. Téměř dva měsíce trpěla soustavnou nejistotou. Ale vysvobozující zpráva nakonec přece jen přišla: její druhorozený syn to dokázal, dorazil do Německa.
Šestinásobná matka ještě nezná žádné podrobnosti. Ví jen, jak cesta skončila: pětadvacetiletý Ahmad se nachází v uprchlickém táboře poblíž Gießenu. Poklidným hlasem říká, že rodina vyslala druhého nejstaršího syna na cestu především z ekonomických důvodů. „V Afghánistánu je život těžký, není tu žádná práce a je tu spousta dalších problémů,“ dodává. V současnosti je obzvláště obtížné zajistit si pravidelný příjem. A hlavně, za posledních čtyřicet let země nezažila ani jeden jednoduchý rok.
První, nad čím rodiny v sousedství, které také vyslaly své dítě do Evropy, přemýšlí, je to, zda a jak brzy bude moci jejich syn posílat peníze domů. Nemine rodinné oslavy, na které by se nemluvilo o tom, že děti z té a té rodiny žijí v zahraničí a své rodiny finančně podporují.
Maryam je ale, jak říká, realistická. Má zkušenosti: její nejstarší, dnes třiatřicetiletý syn strávil v Německu sedm let. Nikdy ale nebyl uznán za uprchlíka a před pěti lety byl poslán zpět. Celé ty roky nemohl oficiálně pracovat – nezbylo mu nic jiného než prodávat své lístky sociální pomoci a z této skromné částky polovinu posílat domů. S rychlou a zásadní pomocí tedy Maryam a její rodina nepočítá. „Potrvá to nejméně rok nebo dva, než nás Ahmad bude moci finančně podpořit,“ říká. „Ale je to šance.“
Mnoho afghánských matek si dělá starosti
Podobně jako Maryam přemýšlí mnoho matek z Hindúkuše. Jsou plny starostí, ale také naděje na lepší budoucnost pro své rodiny a syny, kteří odešli ze země drancované válkou a terorem. Počet uprchlíků z Afghánistánu tento rok masivně vzrostl.
Důvody jsou rozmanité: za prvé chudoba, za druhé bezpečnostní situace, která se po odchodu mezinárodních jednotek zhoršila, za třetí nedostatek pracovních míst a možností získat vzdělání. Stejně tak rozmanité a mnohovrstevnaté jsou očekávání i osudy rodin, které bez synů a bratrů zůstávají doma. Prakticky ve všech případech odchází z Afghánistánu právě mladí muži.
Od chvíle, kdy přišla zpráva, že Ahmad je v Německu, přebývá v domě zase trochu naděje, vypráví Maryam. Ahmad byl v posledních třech letech nezaměstnaný. Jeho bratr Yunus, nádeník, pracoval tento rok asi tři měsíce. Na něm spočívá tlak uživit rodinu: „Mé děti musí přece jíst a také bych je chtěla poslat do školy.“ Kvůli penězům docházelo mezi bratry často k hádkám. I když Ahmad ještě nemůže pomoci, Yunusovi se už nyní ulevilo. „Zabili jsme dvě mouchy jednou ranou,“ říká Maryam, „Ahmad se bude mít lépe a my také.“
Mnoho mladých mužů je na cestě do Evropy
Stejně jako Maryam a její rodině se ulevilo i Malice. Její patnáctiletý syn dorazil před deseti dny do švédského Malmö. Před odchodem Adschmal raději neopouštěl dům, poslední rok žil ve dvou místnostech. „Měl obrovský strach,“ vzpomíná Malika. Jeho otec je politický aktivista, snaží se odhalovat zločiny islamistických uskupení.
„Pořád prosil mého muže, aby nemluvil o Tálibánu v televizi,“ říká Malika. „Ale otec pro něj neměl pochopení. Říkal mu: Pokud někoho zastřelí, budu to já, ne ty.“ To syna ovšem neuklidnilo. Poslali ho k psychiatrovi, ten mu akorát předepsal hromadu léků, které nepomohly. Nakonec Malika přesvědčila bratra svého muže, že bude lepší poslat mladíka do Evropy i přes nebezpečí hrozící na útěku.
Od té doby, co je Adschmal ve Švédsku, často telefonuje domů. „Strašně se mu stýská,“ svěřuje se Malika. Velmi to na ni doléhá, přesto by na cestu ráda poslala i svého druhého syna, který bude mít brzy také patnáct. „Ještě tento rok, když to bude finančně možné,“ říká. Velmi si přeje, aby její děti mohly vyrůstat v bezpečném prostředí. Tato myšlenka ji utěšuje, kdykoliv se jí zasteskne po synovi. Stává se to často.
Její muž ale s nápadem poslat pryč ze země i druhé dítě ještě není smířen. Domnívá se, že jeho rodina není v ničem lepší než jiní Afghánci, kteří si útěk nemohou dovolit. „Pro něho to je, jako by po letech budování od pádu Tálibánu všichni najednou hodili ručník do ringu a své pečlivě opatrované sny o budoucnosti zde, v naší zemi, opustili.“
I v afghánské občanské společnosti a politice panuje nespokojenost, že ze země odcházejí především vzdělaní mladí muži. Rodiny očekávají, že ti nejchytřejší by mohli v zahraničí dosáhnout úspěchu. Afghánská horní komora nedávno apelovala na vládu, aby exodus zastavila.
Ne všichni ale dorazí do cíle
O opuštěných snech může vyprávět i Freshta Haschemi. „Dvacet osm dní jsem dennodenně čekala na zprávu od svého syna Barmaschala,“ říká, „nemohla jsem ze strachu vůbec spát, všichni přece víme o nebezpečích na útěku.“ Takřka po jednom měsíci se Barmaschal vrátil domů. V poutech.
Nákladní auto, které ho s dalšími padesáti lidmi vezlo dva dny a dvě noci do Turecka, bylo na hranicích zastaveno tureckou policií. Šestadvacetiletého muže zatkla íránská pohraniční policie a po dlouhé odyseji šesti íránskými tábory byl eskortován zpět na afghánské hranice.
O zklamání z toho, že Barmaschal se musel vrátit a že rodina dala dva tisíce dolarů za „nic“, nechce padesátiletá žena z Kábulu mluvit. Trápí ji špatné svědomí. Barschmal má jiné potíže. Od té doby, co do něj v Íránu úředníci mlátili a kopali, cpali ho do obrovských táborů, v nichž bylo zavřených více než tři tisíce lidí, kteří týden nedostali najíst a vodu pili z výlevek, a kde docházelo k neustálým potyčkám mezi Afghánci a Pákistánci, trpí Barmaschal nočními můrami. Přiznává, že je momentálně na dně a stydí se.
„Měli bychom být rádi, že je vůbec zpět,“ říká Freshta. Mohlo tomu být úplně jinak. Její sousedé museli prodat kus pozemku, zlato, které dostali jako svatební dar, a ještě si vypůjčili, aby zaplatili převaděče pro svého syna. A ten byl pak na cestě za lepší budoucností zabit při přestřelce na íránsko-tureckých hranicích. Za převoz těla musela dát rodina celé „jmění“, říká Freshta: „Zatímco my máme ještě nějakou naději, protože Barmaschal to chce ještě jednou zkusit, oni jsou zruinovaní.“
Reportáž byla přeložena se svolením autorky. Originální text, který byl publikován 17. září 2015, naleznete zde. Přeložil Petr Mezihorák.