Státní podniky v České republice a v Evropě (2. část)
Státní podniky jsou součástí ekonomické politiky státu. Pomáhají mu plnit jeho základní funkce, vytvářejí jeho zřetelnou ekonomickou a materiální základnu, přispívají k jeho sociální a ekonomické stabilitě. Po období negativního vnímání státních podniků, jež bylo zatíženo ideologií, je zapotřebí ve veřejném zájmu přehodnotit jejich smysl a využít jejich strategického potenciálu pro stát.
Podívejme se nyní, jaký význam mají státní podniky v některých evropských (zejména západních) zemích, jak vznikaly a jaký byl jejich vývoj. Rozšíření státních podniků je v jednotlivých státech různé. Tradičně důležité postavení mají například ve Francii, Itálii nebo v Rakousku, zatímco ve státech Beneluxu je jejich role zanedbatelná.
Velká Británie a hospodářská separace svobodného Irska
Vznik státních podniků ve Velké Británii byl zpočátku (zejména do roku 1945) ovlivněn skutečností, že se jednalo o ostrovní zemi s imperiální tradicí, početným válečným a obchodním loďstvem a strategickými zájmy směřujícími hlavně do odvětví zámořských telekomunikací (Cable and Wireless), ropného průmyslu (British Petroleum) a letecké dopravy. Státní podniky, které v Británii vznikaly na konci čtyřicátých let, byly odpovědí na regulační a finanční problémy (například zestátnění železnic British Railways) a měly podpořit rozvoj národních sítí v oblasti infrastruktury a poválečnou obnovu země. V roce 1950 tedy energie, telekomunikace a doprava fungovaly ve formě státních podniků (podobně jako téměř všude v Evropě). Jejich organizace částečně vycházela z britské tradice striktního oddělení soukromého a veřejného sektoru. Veřejné společnosti měly povahu samostatných právnických osob s právní subjektivitou danou zákonem, měly svůj stanovený „veřejný cíl“ a řízeny byly spíše administrativním než podnikatelským způsobem.
V šedesátých a sedmdesátých letech britská vláda aktivně vstupovala do odvětví tovární výroby a ropného průmyslu, což s sebou neslo založení několika nových státních podniků, jakými byly British Leyland (součást skupiny Rover car), British Aerospace nebo British National Oil Corporation (BNOC). V některých případech šlo o „záchranné operace“, což byl případ firmy Rolls Royce a podniků z oblasti loďařského průmyslu, kterým hrozil bankrot. Zároveň však došlo i k zavedení strategických a obchodních inovací.
Ropná krize sedmdesátých let současně s dalšími faktory způsobily, že se britským státním podnikům příliš nedařilo. Finanční ztráty rostly a ochota britských vlád je podporovat klesala, což spolu s nástupem Konzervativní strany k moci na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vedlo k jejich poměrně rozsáhlé privatizaci. Britský stát si však i nadále udržuje vliv v sektorech, jako je ocelárenství a loďařský či ropný průmysl.
Rovněž Irsko má bohatou zkušenost se státními podniky. Když ve dvacátých letech minulého století vyhlásilo nezávislost na Velké Británii, nový Irský svobodný stát (později republika) zakládal spoustu nových státních podniků v nejrůznějších odvětvích (elektrická energie, pojišťovnictví, loďařský a ocelárenský průmysl, mlékárny, letecká a později i pozemní doprava, těžba rašeliny – důležitý energetický zdroj). Většina autorů poukazuje na to, že se nejednalo o projev socialismu, ale spíše jakési národní hrdosti – o snahu dokázat, o kolik lépe se bude irské ekonomice dařit ve vlastním národním státě se silnou státní kontrolou než pod britskou nadvládou. Dodnes zůstává mnoho irských průmyslových podniků ve státním vlastnictví.
Francie – země s bohatými zkušenostmi se zestátňovací politikou
Francie zažila tři velká období zestátňování v letech 1936–1937, 1945–1946 a 1982 a měla již dřívější tradici státem vytvořených, vlastněných či kontrolovaných podniků. První vlna zestátňování z let 1936–1937 se týkala především leteckého a zbrojního průmyslu. O rok později, v červenci 1937, byl odkoupen majetek pěti hlavních železničních společností a sloučen do nové státní společnosti SNCF, které tak připadlo třicet pět tisíc kilometrů francouzských hlavních a vedlejších železničních sítí. Znárodnění železnic tak bylo dovršením státní regulace dopravy započaté již roku 1933 založením smíšené letecké společnosti Air France a státní účastí v loďařské společnosti Compagnie Générale Transatlantique. Státní ropné společnosti CFR a CFP byly založeny dokonce již ve dvacátých letech
Druhá, rozsáhlejší vlna zestátňování nastala v letech 1945–1946. Poválečnému období dominovala snaha navrátit národu hlavní prostředky výroby a směny a napravit válečné škody. Státní podniky byly podrobeny státnímu plánování (planification), a čím byl státní podnik větší a významnější, tím výraznější roli měl hrát ve svém sektoru nebo i v národním hospodářství. Záměr státu plánovat a klíčová role státních podniků v těchto plánech vycházely ve Francii ze závazku nepřipustit čtvrtou německou invazi ve francouzské historii.
V roce 1946 bylo zestátněno třicet šest pojišťovacích společností, což představovalo asi polovinu odvětví. Dvě velké průmyslové společnosti Gnome & Rhone (výroba leteckých motorů) a automobilka Renault byly zestátněny dvěma zákony roku 1945. Stát se stal také téměř jediným akcionářem ve společnosti Air France. O několik měsíců později, v dubnu 1946, byly uhelné doly (zestátněné již předtím v létě 1944) se svými dvěma sty tisíci zaměstnanců začleněny do veřejného holdingu Charbonnages de France. Další holding, Electricité et Gaz de France (EGF), získal kontrolu nad dvěma novými státními společnostmi – Electricité de France (EDF) a Gaz de France (GDF), čímž byla zestátněna distribuce elektřiny a plynu. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přibyly společnosti v oblasti jaderné energie (CEA, COGEMA a Framatome).
Třetí fáze zestátnění probíhala od roku 1981, a to za levicové vlády jmenované prezidentem Mitterandem. Toto zestátnění se týkalo nejen domácích firem, ale i těch s mezinárodní účastí. Znárodněny byly letecké společnosti (například Dassault, Bull, Thompson-Brandt) i nadnárodní firmy (Saint-Gobain, PUK, Rhone-Poulenc a jiné). Kromě toho došlo k zestátnění více než třiceti bank a finančních institucí. Program byl koncipován jako pokračování předchozí fáze z let 1945–1946 s cílem získat národní kontrolu nad tímto majetkem.
Levice podporovala zakládání odborových a jiných zaměstnaneckých organizací, což se výrazně projevilo v rámci státních podniků. V letech 1936–1937 zestátněné letecké společnosti přizvaly zástupce zaměstnanců do svých správních rad. Od roku 1945 Renault sloužil jako oficiální model spolupráce mezi manažery a odboráři na řízení podniku. Byl rovněž jakousi „testovací laboratoří“ pro různé novinky v pracovních vztazích, dříve než byly zaváděny do všeobecné praxe. Po druhé světové válce se celý veřejný sektor stal hlavní základnou francouzských odborových organizací. Některé společnosti, například EDF nebo GDF, převáděly více než jedno procento svého ročního obratu zaměstnaneckým organizacím. Všechny praktikovaly sjednávání pracovních poměrů na celý život a některé z nich používaly systém „závodních zástupců“ při přijímání nových pracovníků.
Na počátku osmdesátých let měl tedy stát své zastoupení ve všech důležitých průmyslových odvětvích, jako je energetika, strojírenství, sklářský, automobilový, chemický, farmaceutický a loďařský průmysl, bankovnictví, pojišťovnictví, letecká doprava a také televizní vysílání. Tento značný rozsah veřejného sektoru kontrastuje s velkým a prudkým obratem k privatizaci započatým v letech 1986–1987. Během dalších deseti let stát prodal velkou část těchto dříve zestátněných firem. Ve Francii tak nyní zůstalo jen několik odvětví ovládaných státními podniky: telekomunikace, železnice a elektrická energie.
Francouzské snahy o zestátňování souvisí s pokusy země ochránit domácí trh před zahraniční konkurencí (zejména v rámci EU), což může být chápáno jako určité pokračování merkantilistické tradice. Státní podniky dovolily Francii čelit zahraniční technologické konkurenci uvnitř chráněného domácího trhu a provádět tržní operace, jež na něj byly vázané.
Pokračování příště
Státní podniky v České republice a v Evropě (1. část)