Výstava v pražském Samaří
Podle biblického města se jmenuje prostor při sboru Církve bratrské v Soukenické ulici v Praze. Do 3. prosince jsou zde k vidění výtvarná díla Václava Sokola (1938) a Pavla Rejchrta (1942).
Výstava je ekumenická, Václav Sokol je katolík, Pavel Rejchrt evangelík. Uvnitř křesťanství se ovšem už dávno obrousily hrany věroučného sporu, který spoluzpůsobil například třicetiletou válku a slavnou českou porážku na Bílé hoře. Katolíci a evangelíci se ale už tehdy dokázali spojit – v boji proti nevěřícím Turkům. Připomínat takovéto historické události v souvislosti s výstavou veskrze pozitivní je vlastně nepatřičné. Nicméně události zcela současné jsou, jaké jsou, a zavírat oči před nimi nejde.
Václav Sokol a Pavel Rejchrt mají společné nejen to, že patří k určité „komunitě“, ale i to, že jsou příslušníky „dobrých rodin“. Dva bratři Pavla Rejchrta – Luděk a Miloš – jsou významnými osobnostmi evangelické církve, nepřehlédnutelné od šedesátých let až do dneška. Další pokolení pokračují v tradici, pokud vím, tak sice ne jako faráři, ale jsou tu. Václav Sokol je spjat rodinnými vazbami s Janem Patočkou nebo se zakladatelem ondřejovské hvězdárny Bohumilem Nušlem, bratr Václava Sokola Jan Sokol je známou osobností nejen v katolickém prostředí. A jsou tu i další, mladší, kteří patří do rodiny.
Opět v souvislosti s aktuálními událostmi často zaznívají věty o obraně tradičních evropských hodnot. Přičemž je kladena i pochybovačná otázka po tom, co těmito tradičními evropskými hodnotami vlastně je. Rodiny Sokolů a Rejchrtů jsou konkrétním příkladem uplatnění těchto hodnot v praxi, na němž je možné si uvědomit, že ony hledané hodnoty tu jsou stále přítomné, byť většina společnosti dřepí u televize a vozí si zadek v autech a nikdy o nich nic neslyšela. Evropské tradiční hodnoty jsou založeny na křesťanství, byť se je avantgardy, včetně té komunistické, po celé dvacáté století snaží smést ze stolu. Jistěže katolická církev svým postojem k první světové válce selhala a následný masový odliv věřících směrem k avantgardám byl logický. Co ve dvacátém století následovalo, víme. Tohle je ale článek o jedné malé výstavě v jednom malém pražském klubu, ne pojednání o velkých dějinných událostech dvacátého století. I když se sem ty velké dějiny pořád pletou.
Rodiny Sokolů a Rejchrtů se zvlčilé avantgardě komunismu dokázaly postavit. A to jak konkrétními činy, tak běžným denním životem, který vyznával ony v současnosti hledané hodnoty. V tomto „rodinném pojetí“ nešlo o individuální vzpouru provázenou často lidskou nezodpovědností, ale o úsilí vytvářet něco tradičně pozitivního, co se předává dalším generacím. Rodina, která se ve dvacátém století v Evropě stále víc a víc rozpadá, má v tomto předávání veledůležitou roli.
Ale zpět k výstavě. Z čistě výtvarného hlediska, které by odhlédlo od duchovního obsahu, jsou obrazy Pavla Rejchrta a kresby Václava Sokola velice rozdílné a od sebe jakoby velmi vzdálené. Na jedné straně jaksi postkubistické, expresivní obrazy, na straně druhé minimalistické, abstraktně působící kresby. Vnitřním obsahem ale vystavená díla od sebe rozhodně tak daleko nestojí, jde o poctivé, neustálé a přitom pokorné hledání a snad i nacházení. Typické pro oba vystavující je také to, že „stojí stranou“ a tvorba pro ně byla vždy důležitější než prosazování se na výtvarné scéně. Či na jiné scéně – Pavel Rejchrt je totiž také autorem celé řady básnických sbírek i knih dalších žánrů.
Klub Samaří je sám o sobě docela dobrým příkladem takového neprosazování se (i když samozřejmě oba tvůrci vystavovali či jistě ještě budou vystavovat i v místech „reprezentativních“). Klub Samaří je výstavní síň spíš utajená, která je ale také místem setkávání, přednášek, koncertů. Výstava je otevřená pouze ve středu večer, kdy přednášky a další podobné akce probíhají, a v neděli odpoledne. Takže na ni do Samaří nejspíše zamíří jen přátelé či rodinní příslušníci obou umělců a pak ovšem ti, kteří sem chodí pravidelně, tedy lidé kolem zdejšího sboru Církve bratrské. Ty návštěvy mají smysl i jako jeden ze způsobů udržování oněch náhle v současnosti hledaných tradičních hodnot. Udělat si čas, přijít na chvilku posedět, promluvit si, vyslechnout přednášku, setkat se s živými lidmi, ne s obrazovkou počítače nebo televize. Projevit zájem o to, co vystavující dělají, a tak jim potvrdit, že jejich cesta měla a má smysl.
Václav Sokol, Pavel Rejchrt. Klub Samaří, 4. listopadu – 6. prosince 2015. Výstava je přístupná vždy ve středu (19–21 hodin) a v neděli (14–18 hodin).
----------
P. S. K Samaří se v Bibli vztahují různé příběhy – zdaleka ne všechny tak idylické jako ten následující:
Kdykoli se aramejský král chystal do boje proti Izraeli, radíval se se svými služebníky: „Můj tábor bude na tom a tom místě.“
Muž Boží Elíša však izraelskému králi vždycky vzkazoval: „Dej si pozor a netáhni tímto místem, protože tam táboří Aramejci!“
Izraelský král posílal zvědy na místo, které mu Elíša označil a před nímž ho varoval, aby se tam měl na pozoru; stalo se tak ne jednou nebo dvakrát.
Ta věc pobouřila mysl aramejského krále; svolal své služebníky a řekl jim: „Proč mi neoznámíte, kdo z našich donáší izraelskému králi?“
Jeden z jeho služebníků řekl: „Nikoli, králi, můj pane. Je to prorok Elíša, který je v Izraeli. Ten oznamuje izraelskému králi i ta slova, která vyslovíš ve své ložnici.“
On poručil: „Jděte zjistit, kde je, a já ho dám zajmout.“ Oznámili mu: „Hle, je v Dótanu.“
Poslal tam koně a vozy a silný oddíl vojska. Přitáhli v noci a oblehli město.
Když se k němu Aramejci začali stahovat, modlil se Elíša k Hospodinu: „Raň tento pronárod zaslepeností!“ I ranil je zaslepeností podle Elíšova slova. Elíša jim řekl: „To není ta cesta ani to město. Pojďte za mnou, dovedu vás k muži, kterého hledáte.“ A dovedl je do Samaří.
Sotva vstoupili do Samaří, Elíša řekl: „Hospodine, otevři jim oči, ať vidí.“ Hospodin jim otevřel oči a spatřili, že jsou uprostřed Samaří. Když je uviděl izraelský král, řekl Elíšovi: „Můj otče, mám je dát pobít?“
Řekl mu: „Nepobíjej. Což jsi je zajal svým mečem a lukem, abys je pobil? Předlož jim chléb a vodu, ať jedí a pijí. Pak ať jdou ke svému pánu.“
Připravil jim tedy velkou hostinu. Když se najedli a napili, propustil je a oni odešli ke svému pánu. A aramejské hordy už nikdy nevpadly do izraelské země.