Uprchlíci v Německu: …a strach přejde
Uprchlická krize je dějinnou příležitostí, jak si ujasnit základní hodnotovou orientaci Evropy a jak se učit zvládat situace, které jsou před námi a mají globální charakter. Buď zvítězí obavy a izolacionistické smýšlení, anebo se naučíme řešit problémy v planetárním rozměru se společným jmenovatelem – a tím je láska k bližnímu.
„Zvládneme to“ – tuto větu zdvihla Angela Merkelová počátkem září jako vlajku nad proudem uprchlíků. Mezitím se štěpí smýšlení. Všude tam, kam uprchlíci přicházejí, vznikají komunity pomocníků. Shromažďují se oděvy, připravují se přístřeší, uprchlíci jsou přivítáni. Tato ochota pomoci je stejně spolehlivá jako amen v kostele. Na druhé straně však také demonstruje Pegida (pozn.: Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes neboli Vlastenečtí Evropané proti islamizaci), AfD (pozn.: Alternativa pro Německo) a další.
V oficiálních vyjádřeních prodávají funkcionáři novopravicových proudů kritiku uprchlické politiky jako stěžejní bod svých aktivit. Ale stejně jako vlk v beránčím rouše si už delší dobu berou na mušku samotné uprchlíky a podněcují cíleně obavy. Čím déle, tím agresivněji. Protesty hrubnou a zvyšuje se sklon k násilí. Slovy se pokládá zápalná šňůra, pak létají paličské věty. Násilnosti proti uprchlíkům se v průběhu jednoho roku ztrojnásobily. Tabu, která učinila z pravicového radikalismu v Německu „No-Go-Area“ (místo, kam se nevstupuje), se rozplývají. Pravicově radikální „země nikoho“ zažívá příliv a je nově osidlována ze středu společnosti. Téměř nikdo se neodvažuje odhadovat, jak velký je tento pravicově radikální potenciál.
Strach, nebo soucit?
Křesťanský Západ má být bráněn velkými gesty. Na tuto vyvýšeninu zabočily nejen pravicové proudy v Německu, ale i v celé Evropě. Viktor Orbán tím odůvodňuje stavbu hraničního plotu v Maďarsku. Zde se Evropa rozhoduje. Evropa je – jak kdysi řekl první spolkový prezident Německa Theodor Heuss – vystavěna na třech vrcholech: Kapitol v Římě symbolizuje státoprávnost, Akropolis v Athénách demokracii a Golgota lásku k bližnímu. Několik zemí podává uprchlíkům ruku, většina svírá pěst. Ta ovšem míří nejen na uprchlíky, ale na samu Evropu. Hora Golgota, láska k bližnímu, která by mohla evropskému domu udávat tep srdce, se vytrácí. Jinými slovy: To, že tonou lidé ve Středozemním moři, že umírají v Sýrii, ačkoli by v Evropě mohli najít útočiště, právě to zpochybňuje hodnoty Západu – ne lidé, kteří zde hledají útočiště.
Obavy z přemíry cizinců, či dokonce z islamizace lze stěží zdůvodnit. V Sasku, kde vznikla Pegida, je poměr cizinců kolem 2,8 procenta, muslimů je méně než jedno procento. Obavy z cizinců jsou právě tam největší, kde skoro žádní nežijí. Během příštích třiceti let by se podle seriózních prognóz mohl tento podíl zdvojnásobit. Fakta, jimiž by mohly být obavy uklidněny a diskuse dovedeny k věcnosti, nepřátelé cizinců nepřipouštějí, přičemž média paušálně hanobí jako lživý tisk. Kdo však má strach před strašidly a neodvažuje se rozsvítit, přizpůsobuje se strachu. Setrvává v úzkostné strnulosti, aby se sám nemusel pohnout. To je pubertální, nikoli dospělé.
Uprchlická krize jako úkol
Uprchlíci, kteří už na hranice nemohou brát ohled, jsou přitom pro Evropu popudem, abychom překonali náš ohraničený horizont myšlení a odpovědnosti. Je čas pokládat si bolavé otázky. Neboť, jak říká Jan Skácel, „všechno se jednou probolí na vlastní dno a zmizí strach“. Jak jsme vtaženi do dilematu lidí, kterým nezbývá nic jiného, než se vydat na cestu? Vezměme si jako příklad klimatickou konferenci, která začne na konci listopadu: Průmyslové země vmanévrovaly planetu na osudový výběžek. Světové společenství se shodlo na tom, že nelze připustit zvýšení globální teploty o více než dva stupně. Zcela otevřené zůstává, zdali se to ještě podaří. NASA vychází podle snímků z vesmíru z toho, že hladina moře by mohla stoupnout během sto až dvě stě let o jeden, ale také možná o tři metry. Polovina lidstva žije v blízkosti mořského pobřeží a ústí řek. První ostrovy se už potápějí, zemědělská půda je zasolená. Planeta zažije únikové přesuny, vůči nimž bude současná situace vypadat jako školní výlet. Lidé budou stát mokrou nohou v evropských obývacích pokojích. Přitom tu katastrofu nezapříčiní. Osmdesát sedm procent světové emise kysličníku uhličitého jde na účet zemí Severu. To je jen jeden příklad. Mělo by se mluvit i o zemědělských dotacích EU, o vykořisťování moří průmyslovým rybolovem, o zbrojním průmyslu a válečných zásazích. Papež František to vyjádřil nejstručněji: „Toto hospodářství zabíjí.“
Sledujeme-li cestu uprchlíků až tam, odkud jsou vyštváni, dorazíme s velkou pravděpodobností také k sobě a k otázce našeho životního a hospodářského stylu. Také proto roste evropské hnutí odporu proti dohodám o volném obchodu CETA a TTIP, protože vzbuzují obavy, že vytlačí rozvojové země dále na okraj, že se chudí stanou ještě chudšími, že se ještě více vyostří příčiny migrace. Smlouva NAFTA mezi USA, Kanadou a Mexikem to ukazuje. Uprchlická krize nám vštěpuje do hlavy, že globalizace musí znamenat více než hledat nejlevnější pracovní sílu, abychom mohli levně nakupovat. Planeta Země by měla být jedním domem, v němž všichni lidé mají tytéž šance utvářet svůj život. Žádný kamenolom. Uprchlíci přináší úkol neprchat před touto zodpovědností.
Psáno pro Kulturní noviny. Přeložil Jiří Plocek.
Poznámka redakce:
Jednou z předzvěstí současné uprchlické krize byla i neutěšená situace v uprchlických táborech v Jordánsku a jejich nedostatečná mezinárodní podpora. Text Ralfa-Uwe Becka o jednom z takových táborů jsme publikovali takřka před rokem v KN 49/2014.