KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Rozverný i vážný rozhovor s Martinem Petiškou (Eduardem P. Martinem), synem Eduarda Petišky, spisovatelem, literárním teoretikem a vydavatelem každoročního Almanachu českých šlechtických rodů.

Eduarda Petišku zná většina národa jako autora knihy Staré řecké báje a pověsti. Jaký byl tento nestor české literatury jako tatínek?

Já měl do jisté míry štěstí, že v době, kdy jsem se narodil, byl můj tatínek jako spisovatel zakázaný. On byl svým způsobem "zázračné dítě", už kolem své dvacítky se stal nositelem ceny nakladatelství Družstevní práce, básník Konstantin Biebl ho tahal na Barrandov, kde z něho chtěl udělat scenáristu, ale pak přišel rok 1948, Biebl spáchal sebevraždu a z mého tatínka se stal soukromý překladatel z němčiny. Měl k tomu předpoklady. Za prvé byl vystudovaný germanista a za druhé byl z dvojjazyčné, česky a německy mluvící rodiny. Jeho pradědeček byl ředitelem Ringhofferovy továrny a z druhé strany rodina pocházela z rodu holandského malíře Winandta, který střídavě odcházel do světa a zase se vracel, a vždy, když se vrátil, tak se prababičce narodilo další dítě.

Tatínek byl tedy v době mého dětství placen od řádku, překládal klasiky, hrál mi loutkové divadlo, jezdili jsme na chatu a na rozdíl od jiných jsme měli svatý pokoj. To se změnilo až v roce 1958, kdy tatínkovi povolili publikovat, a on vydal zmíněné Staré řecké báje a pověsti, které vlastně byly napsané jako podobenství o životě v tehdejším Československu - každý bůh tam představoval jednoho politika. Když se to rozkřiklo, od knihkupectví na Václavském náměstí stála fronta až k Vltavě a knížka pak byla přeložena do více než dvaceti jazyků (jen ve Francii vyšla pětadvacetkrát), takže jsem se pak setkal s Řeky, kteří se divili, jak to, že Češi znají jejich pověsti líp než oni sami.

Kromě toho tam byly na svou dobu velice odvážné ilustrace, které Jarek Nohavica v jedné své písni charakterizoval slovy: "Kdo chtěl vidět nahou babu / musel se podívat do knížky / od Eduarda Petišky".

Váš tatínek obcoval s bohy, vy obcujete se šlechtici. Necítíte to jako pád z Olympu do Schönbrunnu?

Já věřím na andělské vteřiny, které mění život člověka a určitým způsobem ho směrují. Takové "náhody", jako že člověk přidá do kroku a potká ženu, se kterou potom stráví celý život, nebo mu díky něčímu vtípku vydají knihu a může začít psát. Napsal jsem o nich dokonce i knihu. Jednou takovou andělskou vteřinou mého života byla nabídka stát se autorem pamětí manželky jednoho ze čtyř největších malířů dvacátého století Oskara Kokoschky. Kokoschka byl sice Vídeňák, který uměl česky jen dvě slova - "čepička" a "brambory" -, ale byl velký vlastenec, takže si na sklonku života vzal mladou Češku Olgu Pavlovskou, která po Kokoschkově smrti žila ve švýcarském Villeneuve. Za takovou knihu by byl honorář, ze kterého by si na své přišel i stát - a tak mě pustili ven a já jsem se díky paní Kokoschkové mohl ve Vídni osmdesátých let seznámit s otcem našeho dnešního českého politika Karlem VI. Schwarzenberkem, knížecím rodem Valdštejnů, hrabaty Nostitzi, a nakonec jsem skončil v Římě, kde jsem se mezi pomerančovníky učil nazpaměť vzkaz kardinála Špidlíka pro kněží u nás doma, který jsem pak doma ve sněhové vánici předával dál. Při té příležitosti mi pan kardinál Špidlík - muž s největším smyslem pro humor, jakého jsem poznal a taky nejlepší vypravěč anekdot - věnoval svou báseň. Takže vzhledem k tomu, že se teď připravuje jeho blahořečení (pozn. aut.: první stupeň prohlášení za svatého), jsem v naději, že budu mít doma dílo světce s vlastnoručním věnováním.

Od syna posledního císaře Otty Habsburského jste zase dostal pamětní medaili…

Ano. A jak mi řekl jeden genealog, dostal jsem ji o nějakých sto let později, než jsem měl, jinak bych od "udělovatele" odcházel jako baron… Tomáš hrabě Kolowrat-Krakowský, který žil po desetiletí v exilu v Americe, mi řekl: "Kdybych řekl v Americe, že jsem hrabě, tak na mne kouknou a řeknou: No a co umíš?" V Čechách, kde by se všichni rodoví aristokraté vešli do jednoho domu, má ovšem predikát docela jiný zvuk a s tím se pojí řada jiných okolností, o kterých, kdybychom začali hovořit, zmeškali bychom dnešní setkání šlechty. Takováto setkání mívají i jinou zvláštnost, nepíše se o nich ve "spy magazínech", protože tyto rody o publicitu nestojí.

Ale jinak jsou to jistě známá jména…

Jak se to vezme. Když otevřete poslední díl našeho Almanachu českých šlechtických a rytířských rodů, zjistíte, že se nemusíte jmenovat Šternberk, Kinský, Czernin nebo Valdštejn, abyste se ocitl v Almanachu. Stačí, když se jmenujete jako někteří příslušníci šlechtických rodů v něm uvedení: Bažant, Bambula, Benda, Braun, Brožík, Ondra, Oulík… Mohl bych vyprávět neuvěřitelné příběhy o lidech, kteří vůbec netušili, že jejich předkové byli šlechtici, a kdyby trvala monarchie, náhle by se jim prodloužilo příjmení…

Vy k nim patříte taky?

Nikoli, jak bylo řečeno, prošvihl jsem to o těch výše uvedených sto let - a vy tedy neděláte rozhovor s baronem, ale s prostým spisovatelem. Doufám, že vám to nevadí. (Úsměv.) Ostatně úředně v této zemi není šlechtic nikdo. Šlechtické tituly jsou zrušeny a je třeba říct, že úřední proces, kterým bylo toto rušení realizováno, probíhal v ryze českém duchu. Například MUDr. František Lobkowicz (se kterým jsem Almanachy začal kdysi připravovat), měl pro úředníka mluvnicky nepochopitelné příjmení, které nebylo v prvním pádě, jako česká jména jsou; rod se po staletí jmenoval Z LOBKOWICZ. Úředníkovo hbité razítko tedy vzalo onen druhý pád a jedním bouchnutím z něj udělalo pád první, LOBKOWICZ, což je stejný nesmysl, jako by se někdo, kdo je JAN Z PLZNĚ, musel úředním výnosem přejmenovat na JAN PLZNĚ.

Mně se ale doneslo, že něco podobného šlo už za monarchie. Mám přítele, který nese jméno slavného českého rodu, nemá prý ale právo na šlechtický predikát, protože jeho prapředek kdysi za třicetileté války prohrál v kartách veškerý rodinný majetek. Je možné, aby někomu za tohle sebrali šlechtický titul?

Když pomineme vznik republiky, je ztráta titulu z vnějšku nemožná. Je ale možné, že se někdo titulu vzdá sám, což byl asi případ prapředka vašeho přítele. Znám případ knížete z rodu Thurn-Taxis, kterému se jeho chudoba zdála neslučitelná se ctí knížecího titulu, a tak přijal nižší titul a jméno, a jako baron Troskov se vydal sloužit ruskému carovi, v jehož službách opět nabyl cti a majetku - načež se opět vrátil do vlasti. Existovali i lidé, kteří se stejných výsad dobrovolně vzdali, aby se osvobodili - jako byl arcivévoda Jan Salvátor z toskánské větve Habsburků, který se stal cestovatelem a pod jménem Jan Orth se ztratil ve světě.

Šlechtický titul se dá odmítnout?

Samozřejmě. Odmítl ho například František Palacký. Rektor Karlovy univerzity Václav Vladivoj Tomek zase nezaplatil určenou taxu, a tak se k baronskému titulu nedostal…

Vy jste ale mohl patřit do skutečné "šlechty". Vypráví se, že jste měl před svatbou s československou "korunní princeznou"…

Za to mohl Ladislav Smoljak. Já jsem v sedmdesátých letech dokončil studia divadelní vědy a polštiny (tu jsem si zvolil, protože z toho koukala možnost cestovat do liberálnějšího katolického Polska), živil jsem se tím, že jsem dělal pořady pro rozhlas - což v době, kdy za jeden pořad bylo devadesát korun a měsíční nájemné bylo za šedesát, šlo. Kromě toho jsem napsal svou první sbírku básní Můj Faust, se kterou mě z nakladatelství Mladá fronta pro její náboženskou tematiku obloukem vyhodili. Když jsem si ale potom přišel vyzvednout rukopis, všichni chodili v předklonu a oznámili mi, že tu knížku vydají.

Ptal jsem se, proč tak náhle změnili názor.

"No, víte, když si teď berete tu prezidentovu vnučku…"

Tehdy byl prezidentem armádní generál Ludvík Svoboda a přítel Smoljak během představení Cimrmanů u nás v Brandýse udělal žert, že si beru jeho vnučku Lůďu, čemuž okamžitě všichni uvěřili a ze mě se rázem stal "prominent".

Takže bych po letech chtěl paní Lůdě poděkovat, a jestli si tento rozhovor přečte, prosím, aby mi poslala svou adresu, protože bych jí rád poslal kytici růží.

Kdy a kde jste potkal prvního šlechtice?

Když jsem chodil čerstvě do školy, doprovázel jsem svou kamarádku Káťu Brázdovou k její sestřenici a tatínek té sestřenice se jmenoval kníže Lobkowicz.

Ta hlavní noblesa, kterou jsem vídal od útlého dětství, byli ale umělci. To proto, že můj tatínek byl spisovatel, ač v té době zakázaný. Já jsem to ale v té době nevnímal jako něco výjimečného - za tatínkem kluka, který je zedník, chodí zedníci, a za mým tatínkem chodil pan Seifert, který říkával, že si mám z tatínka vzít příklad ve všem kromě vlasů (ty v poměrně útlém věku všechny pozbyl), nebo Bohumil Hrabal s Jiřím Kolářem. Básník Jiří Kolář pro moji maminku napsal jediný rým své básnické tvorby, o němž vím: "U Petišků / dobře bříšku". Je pravda, že z toho mála, co tehdy bylo, uměla maminka uvařit skvěle.

Jak se šlechtický rod z vnějšku liší od jiných tradičních rodů, řemeslnických, lékařských nebo selských?

V podstatě jde o to, že šlechta žije "ve skleněných domech"; je na ni příliš vidět, a to, co si může dovolit někdo jiný, si dovolit nemůže, protože do skleněného domu je vidět ze všech stran. I z toho plyne "noblesse oblige" - rčení o vznešenosti, která zavazuje… Prostě: když se člověk narodí jako gentleman, už se toho nezbaví… Ani za minulého režimu, kdy být šlechtic bylo někdy velice nebezpečné. Aristokratičnost je vlastností srdce, duše a svědomí, ne úředníkova rozhodnutí. Takovým rozhodnutím se nedá získat ani ztratit… "Šlechtice ducha" jsem potkal v desítkách profesí a sociálních vrstev, nejenom v těch, jaké jmenujete - a poznal jsem v nich pravé gentlemany. A také se toho nezbavili, i když by jim to někdy přineslo veliké výhody…

Je nějaký zvláštní vztah nás Čechů k naší šlechtě, než jaký je v jiných zemích? A jak, případně, vznikl?

Těžko poznáte větší demokraty, než jsou čeští aristokraté. Je to paradox, který jsem si mnohokrát ověřil. Slyšel jsem před lety, že jedna učitelka na dotaz žáka, jestli jsou ještě na světě nějaké hraběnky, odpověděla, že snad nějaké jsou, v Austrálii. Šlechta je u nás něčím exotičtějším, než byla a bývá v některých jiných zemích, a z toho vyplývá i to, jak je v našem prostředí přijímána…

Po revoluci jste začal sestavovat a vydávat každoroční almanach české šlechty. Byla to těžká práce?

Už před revolucí jsme s MUDr. Františkem (princem) z Lobkowicz plánovali, že jednou, až se změní poměry, budeme vydávat almanachy šlechty, jaké existují v demokratických zemích. Plánovali jsme to jako žert, nevěřili jsme, že to někdy bude možné. Ale pak bylo. Když jsme se do toho se spolupracovníky, dr. Vladimírem Pouzarem, dr. Petrem Maškem a dr. Pavlem R. Pokorným pustili, netušili jsme, jestli se takový seznam podaří zrekonstruovat. Šlo to skutečně těžko, protože čeští šlechtici nebyli ani v Gothajském almanachu, což je nejprestižnější a nejpodrobnější almanach evropské šlechty. Potomky některých rodů, jako jsou třeba příbuzní slavného maršálka Radeckého z Radče, jsme ale neobjevili vůbec. Výhoda byla, že tehdy ještě žily ty tetičky a strýčkové, kteří si pamatovali, kdo odešel do Jižní Ameriky, kdo do Severní, kdo je čí bratranec… Tady se - obrazně řečeno - potopila celá pevnina a my byli jako archeologové, kteří z desetitisíců úlomků skládají její obraz. Nedávno se při průzkumu mezi Francouzi zjistilo, že asi čtyři procenta Francouzů jsou šlechtického původu. U nás se veškerá šlechta vejde do malého tanečního sálu Kaiserštejnského paláce a ještě má dost místa na to, aby tam tancovala… Část české šlechty, která do té doby nebyla v zahraničních databázích uváděna, se nyní díky naší práci do genealogického povědomí vrací. Nejde jenom o nějaké rodopisné sepisování, jde o nový pohled na jednu dlouho utajovanou vrstvu národní společnosti. Nyní s námi na Almanaších spolupracuje (hrabě) Hugo Mensdorff-Pouilly a s Ing. Karlem Vavřínkem nyní vydáváme i Almanachy nižší šlechty (ty mají na rozdíl od almanachů vyšší šlechty, které jsou tmavomodré a jejichž počet už překročil dvacítku, barvu bleděmodrou).

Myslím, že jsem tu barevnou souvislost pochopil… Co pro naše současníky znamená být příslušníkem české šlechty?

Některé rody, které jsou v emigraci, už příslušnost k české šlechtě vůbec necítí, což je přirozené - já jsem také částečně holandského původu a necítím se být Holanďanem. Jiné rody se ale o navázání styku s českou společností opravdu snaží - například lichtenštejnský kníže k nám posílá svá vnoučata, aby se naučila česky. Když se kdysi rakouský kancléř Bruno Kreisky dozvěděl, že vídeňští Schwarzenberkové mezi sebou doma mluví česky, následovalo nápadné oteplení rakousko-československých vztahů.

S těmi, co zůstali, je to zase trochu jiné, protože mnozí z nich svým dětem o jejich šlechtickém původu vůbec neřekli. Například Žerotínové se za komunismu odstěhovali do Košic, kde je přece jen nečekala taková šikana jako v Čechách, protože je tam nikdo neznal. Když se pak vraceli, jejich děti kulily oči, když jim tatínek vyprávěl: Tenhle kraj nám patřil, tenhle hrad jsme vystavěli my… Představte si dítě, které si přeje pod stromeček třeba kolečkové brusle, a najednou dostane hrad.

Existuje tedy pro genealoga nějaký zásadní rozdíl mezi plebejcem a šlechticem?

Pan Novotný je plebejec a pan z Nováků je šlechtic, a fakticky se neliší v ničem. Oba jsou z určité adresy, oba mají určité vzdělání, určitou minulost, určité předky. Pan z Nováků ovšem zná své předky a jejich vlastnosti několik století nazpět, stejně jako odborníci, kteří se zabývají jeho rodem.

Já právě píšu román o jedné rodině, který začíná na Silvestra 1900 a končí na Silvestra 2000. Ta fiktivní rodina je vytvořena z několika rodin, které znám, a je na ní vidět jedno století českých dějin. Takový rodový pohled může člověka, který k němu má přístup, nesmírně obohatit…

Mám takovou teorii, že každý má v historii svou dobu, ve které žije, i když je od ní někdy vzdálený i několik set let. Jaká je "vaše doba"?

Budete se divit, ale budoucnost. Napsal jsem několik knih, které se v ní odehrávají. Za normalizace bylo velice ošidné psát takzvaná "současná díla". Na minulost jste se taky musel dívat tak, jak žádal oficiální pohled, a tak zbývala budoucnost. Proto jsem taky s oblibou psal knihy z 22. století. Napsal jsem například povídku Hurá! o závodě budoucnosti, v němž vyhrává ten, kdo je nejpomalejší. Jedna moje kniha, Manželka z Venuše, se taky odehrává na Marsu. Když mi tady bylo špatně, vystřelil jsem se zkrátka na Mars, a bylo mi dobře…

Tenhle futurismus mě vyhledává i v běžném životě: nedávno jsem například s jedním americkým producentem podepisoval smlouvu, v níž bylo napsáno, že postupuji autorská práva nejen na existující nosiče, jako jsou knihy, CD či DVD, ale také na všechny typy nosičů, které budou VYNALEZENY V BUDOUCNOSTI…

PhDr. Martin Petiška

(pseudonym Eduard P. Martin, v anglicky mluvících zemích Martin P. Edwards)

Narozen 1951. Je předobrazem "Martínka", chlapečka malovaného paní Helenou Zmatlíkovou do knížek jeho otce Eduarda (1924-1987), autora knih čtených už čtvrtou generací čtenářů (např. Martínkova čítanka, Birlibán, Pohádkový dědeček, Staré řecké báje a pověsti, Svatební noci, Jak krtek ke kalhotkám přišel…).

Vystudoval divadelní vědu a slovanské jazyky (ruštinu, polštinu a bulharštinu). Pracoval jako vysokoškolský učitel literární teorie. Je autorem čtyřiceti knižních titulů. Píše romány, povídky, verše, eseje, scénáře, životopisy, meditace a divadelní i rozhlasové hry. Jeho sci-fi román Prorok? o naklonování Ježíše Krista - ač uzavřen doslovem římského kardinála Tomáše Špidlíka - vzbudil nebývalou vlnu kontroverze. Počet jeho neobyčejně úspěšných knih příběhů o andělech z obyčejného života, které píše pro Karmelitánské nakladatelství, právě vstupuje do druhé desítky. Je také vydavatelem každoročního Almanachu českých šlechtických rodů a dalších knih, spojených s tímto tématem, a organizuje pravidelná setkání české šlechty.

Některé ze svých knih a knih svého otce dal autor k dispozici zdarma zde