Počteníčko: Moderní metody řízení
Douglas Adams ve svém románu Restaurant na konci vesmíru hlásá teorii, že naše civilizace vznikla z lidí vyhnaných z planety Golgafrinčam coby „sbírka idiotů a budižkničemů“. Ukázka popisuje počátky jejich kolonizace zeměkoule, při níž byly položeny základy všech dosud existujících institucí.
Paseka se zaplnila. Stovky mužů a žen posedávaly kolem. Klábosili, pojídali ovoce, hráli karty, krátce řečeno, báječně si užívali. Tepláky měli hodně špinavé, mnozí dokonce potrhané, zato měli všichni pečlivě upravené účesy. Forda udivilo, proč si někteří vycpali tepláky listím. Má to snad být izolace proti zimě? Ford přimhouřil oči. Nebo že by je z ničeho nic začala zajímat botanika?
Fordovy úvahy a bzukot hovoru přerušil kapitánův hlas:
„Přátelé, rád bych, pokud je to možné, zahájil dnešní schůzi. Jestli vám to tedy vyhovuje.“ Bodře se usmál. „Za chviličku začneme. Až budete připraveni.“
Hovor postupně umlkal. Konečně paseka úplně ztichla – až na dudáka, který se zřejmě octl v podivném a zcela neobyvatelném vlastním hudebním světě. Sousedé mu začali házet listí. Pokud jejich počínání mělo nějaký důvod, Fordovi momentálně unikal.
Kolem kapitána se shlukl úzký kroužek. Jeden muž se zřejmě chystal promluvit. Příprava spočívala v tom, že povstal, odkašlal si a zahleděl se do dáli, jako by chtěl davu naznačit, že za chvíli bude s nimi.
Posluchači ani nedutali, oči obrácené k řečníkovi.
Nastal krátký okamžik ticha. Ford usoudil, že to je ten správný dramatický moment pro vstup na scénu. Muž se chystal zahovořit.
Ford seskočil ze stromu.
„Ahoj, lidi,“ oslovil shromáždění.
Dav udělal čelem vzad.
„Člověče zlatá,“ volal kapitán. „Nemáte náhodou sirky? Nebo zapalovač nebo něco podobného?“
„Ne,“ uklouzlo Fordovi. Trochu zvadl. Na tohle nebyl připraven. Rozhodl se, že se nedá odvést od tématu.
„Sirky nemám. Zato vám ale přináším informaci…“
„Škoda,“ přerušil ho kapitán. „Nám došly. Už několik týdnů jsem se nekoupal v teplé vodě.“
Ford se nedal zlákat ke konverzaci.
„Přináším vám informaci o objevu, který by vás mohl zajímat.“
„Je na pořadu jednání?“ štěkl muž, kterému Ford skočil do řeči.
Ford se usmál širokým úsměvem zpěváka country-rocku:
„Ale prosím vás…“
„Je mi líto,“ odsekl muž uraženě, „ale jako dlouholetý pracovník řídicího aparátu musím trvat na tom, aby se dodržovala organizační struktura výboru.“
Ford se podíval po přítomných.
„Je to blázen,“ snažil se je vyburcovat, „jste na pravěké planetě!“
„Obraťte se k předsednickému stolu!“ ňafl řídicí pracovník.
„Žádný tu není,“ vysvětloval Ford. „Jen skála.“
Muž se rozhodl, že podrážděný tón je přesně to, co situace žádá.
„Dejme tomu, že je to předsednický stůl.“
„Proč si nepřiznat, že je to skála?“ navrhl Ford.
„Je vidět, že nemáte ani ponětí o moderních metodách řízení,“ odbyl ho muž podrážděným tónem kombinovaným se staromódní, leč osvědčenou povýšeností.
„Vy zase nemáte ponětí, kde jste,“ zaútočil Ford.
Jakási dívka s ječivým hlasem vyskočila a použila své vlohy.
„Ticho, vy dva!“ vřískla. „Všichni si připraví hlasovací lístky.“
„Snad hlasovací šutry,“ uchichtl se jeden holič.
„Klid!“ štěkl řídicí pracovník.
„Tak dobře, ukažte, co umíte,“ rezignoval Ford. Dřepl si na zem a chystal se zjišťovat, jak dlouho se dokáže ovládat.
Kapitán smířlivě chrochtl:
„Rád bych zahájil pětisté sedmdesáté třetí zasedání kolonizačního výboru na Fintlwúdlvixu…“
Deset vteřin, napočítal v duchu Ford. Opět vyskočil.
„To je absurdní!“ rozčilil se. „Pětisté sedmdesáté třetí zasedání výboru a ještě jste nepřišli na to, jak rozdělat oheň!“
„Kdybyste se laskavě obtěžoval podívat na nástěnku, kde je vyvěšen pořad jednání…,“ zavřeštěla dívka se silným hlasem.
„Spíš skálu než nástěnku,“ chichotal se vesele holič.
„Aspoň někdo tu chápe,“ zamumlal Ford.
„… Zjistíte, že na programu je dnes mimo jiné zpráva podvýboru kadeřnické sekce pro vývoj ohně,“ dokončila dívka neochvějně.
„Ó… ach…,“ pronesl holič a nasadil připitomělý výraz po celé Galaxii obvykle chápaný jako ekvivalent fráze: „Hodilo by se vám příští úterý?“
„No dobře,“ obrátil se k němu Ford. „Co jste dokázali? Co se chystáte podniknout? Jaký je váš názor na vývoj ohně?“
„Já… nevím,“ mekl holič. „Dostal jsem prostě dva klacíky…“
„A co jste s nimi udělal?“
Holič nervózně zalovil v teplákové bundě a podal Fordovi ovoce své práce.
Ford je pozdvihl, aby všichni dobře viděli.
„Kulmu,“ konstatoval.
Dav začal tleskat.
„Nevadí,“ kývl Ford. „Řím taky neshořel za den.“
Schůzovníci netušili, o čem mluví, ale stejně se jim to líbilo. Zatleskali.
„Vy jste totiž strašně naivní, pane,“ zahovořila k Fordovi dívka se silným hlasem. „Kdybyste pracoval v průzkumu trhu tak dlouho jako já, věděl byste, že než se začne s vývojem nového výrobku, je nutno důkladně zmapovat trh. Musíme zjistit, co si lidé od ohně slibují, jaký k němu mají vztah a co pro ně představuje.“
Dav napětím ani nedutal. Očekávali od Forda něco úžasného.
„To si strčte do nosu,“ poradil dívce.
„Přesně tohle potřebujeme vědět,“ zaradovala se dívka. „Chtějí spotřebitelé oheň, který se dá aplikovat nasálně?“
„Chcete?“ zeptal se Ford zástupu.
„Ano!“ volali někteří.
„Ne!“ křičeli vesele jiní.
Nevěděli, co chtějí, ale celá taškařice se jim ohromně líbila.
„A kolo?“ zeptal se kapitán. „Co je s tou kulatou věcičkou? Zní to jako děsně zajímavý projekt.“
„Á, kolo… tady se ovšem vyskytl menší problém,“ referovala důležitě dívka.
„Problém?“ vyjel Ford. „Jaký problém? Co tím myslíte? Vždyť je to nejjednodušší stroj v celém vesmíru!“
Průzkumnice trhu ho obšťastnila kyselým pohledem.
„Tak dobře, pane Vševěde. Tak když jste tak chytrej, řekněte nám, jakou má mít barvu.“
Dav šílel. Jedna nula pro domácí, mysleli si. Ford pokrčil rameny a sedl si.
„Všemohoucí Zarquone,“ zabědoval. „Copak nikdo z vás vůbec nic neudělal?“
Jakoby v odpověď na jeho otázku se u vstupu na mýtinu náhle ozval zvuk. Divákům se nechtělo věřit, že si dnes odpoledne užijí tolik zábavy. Na paseku vpochodoval oddíl asi deseti mužů, oděných ve zbytky uniforem Třetího golgafrinčamského regimentu. Zhruba polovina byla dosud ozbrojena vraždomatickými pistolemi, ostatní měli v rukou kopí, jimiž bušili do kroku. Vypadali opáleně, zdravě a naprosto vyčerpaně a ucouraně. Přidusali na mýtinu a vypjali se do pozoru. Jeden z nich se zhroutil a už se nepohnul.
„Pane kapitáne!“ zařval Dvojka, neboť právě on byl vůdcem oddílu. „Dovolte, abych se ohlásil!“
„Nojo, jistě, Dvojko, vítejte zpátky a tak dál. Našli jste horký pramen?“ zeptal se kapitán bez valné naděje v hlase.
„Ne, pane!“
„Myslel jsem si to.“
Dvojka připochodoval k vaně a provedl k poctě zbraň.
„Objevili jsme další světadíl!“
„Kdepak?“
„Leží za mořem… na východě!“ Dvojka významně přimhouřil oči. Obrátil se k davu a zvedl pistoli nad hlavu. Teď přijde něco senzačního, mysleli si diváci.
„Vyhlásili jsme mu válku!“
Ze všech koutů paseky se ozval neutuchající jásot – tohle předčilo všechno očekávání.
„Počkejte!“ volal Ford. „Počkejte!“
Vyskočil a žádal o ticho. Po chvíli se ho skutečně domohl – nebo alespoň nejlepšího ticha, v jaké mohl za daných okolností doufat, a okolnosti vypadaly tak, že dudák právě spontánně začal skládat národní hymnu.
„Musíme tu mít toho dudáka?“ dotazoval se Ford.
„Jistě,“ přisvědčil kapitán. „Dali jsme mu stipendium.“
Ford chvíli uvažoval, jestli se má pustit do debaty na toto téma, pak však usoudil, že tím směrem leží šílenství. Místo toho mrštil po dudákovi dobře mířeným kamenem a obrátil se k Dvojkovi.
„Válku?“ zeptal se.
„Ano!“ Dvojka sjel Forda pohrdavým pohledem.
„Sousednímu světadílu?“
„Ano! Totální válku! Válku, která udělá konec všem válkám!“
„Ale vždyť vůbec není obydlený!“
Zajímavé, myslel si dav. Trefná poznámka.
Dvojkův pohled však nezakolísal. Jeho oči byly teď jako párek moskytů, kteří se neodbytně vznášejí deset centimetrů od vašeho nosu a nedají se odehnat ani máváním rukou, ani plácačkou na mouchy, ani složenými novinami.
„Vím,“ odvětil. „Ale jednoho dne bude! Dali jsme jim časově neomezené ultimátum.“
„Cože?“
„A vyhodili jsme do povětří několik vojenských zařízení.“
Kapitán se vyklonil z vany:
„Vojenských zařízení, Dvojko?“
„Ano, pane. Totiž potenciálních vojenských zařízení. Vlastně… stromů.“
Okamžik nejistoty pominul. Mrskl očima po publiku, jako když šlehne bičem.
„A vyslýchali jsme jednu gazelu!“ zařval.
Vrazil vraždomatickou pistoli do pouzdra a odmašíroval vřavou, která teď v šílícím davu vypukla. Ušel však jen několik kroků. Jásající spoluobčané ho chytili a na ramenou začali nosit kolem paseky.
Ford seděl a znuděně ťukal dvěma kamínky o sebe.
„Co jste ještě udělali?“ zeptal se, když jásot utichl.
„Založili jsme kulturu,“ řekla hrdě průzkumnice trhu.
„Opravdu?“
„Ano. Jeden z našich režisérů právě natáčí fascinující dokumentární snímek o domorodých jeskynních lidech z naší oblasti.“
„Nejsou to jeskynní lidi.“
„Vypadají jako jeskynní lidi.“
„Žijí v jeskyních?“
„Éé…“
„Žijí v chatrčích.“
„Možná že zrovna v jeskyních malujou,“ mínil jakýsi vtipálek v zástupu.
Ford se k němu rozzlobeně otočil:
„Úžasně vtipná poznámka. Všimli jste si vůbec, že vymírají?“
Na zpáteční cestě narazili Ford s Arthurem na dvě opuštěné vesnice. V okolních lesích našli těla domorodců, kteří se tam odplížili zemřít. Ti, kteří dosud zůstali naživu, vypadali apaticky, jako by trpěli spíše nějakou nemocí ducha než těla. Pohybovali se plouživě a s bezbřehým smutkem. Budoucnost jim neměla být dopřána.
„Vymírají!“ opakoval Ford. „Víte, co to znamená?“
„Že bychom je neměli pojišťovat na život,“ ozval se opět vtipálek.
Ford ho ignoroval. Obrátil se k shromáždění.
„Snažte se to pochopit: začali vymírat teprve potom, co jsme přišli!“
„V tom filmu to vypadá děsně přesvědčivě,“ vložila se do hovoru průzkumnice trhu. „Dodává mu to právě onoho hluboce zjitřeného pohledu, který je puncem každého skutečně velkého dokumentárního díla. Režisér je velice angažovaný.“
„Měl by být,“ zamumlal Ford.
„Zjistila jsem, že příští film chce natočit o vás,“ obrátila se teď dívka ke kapitánovi, který ve vaně tloukl špačky.
„Opravdu?“ škubl sebou. „To je od něj ale strašně moc hezké.“
„Má na váš úděl velmi vyhraněný názor – břemeno odpovědnosti, osamělost velitele…“
Kapitán chvíli bručivě přemílal.
„Tenhle moment bych nepřeceňoval,“ ozval se konečně. „S gumovou kachničkou není člověk nikdy sám.“
Zdvihl kachničku nad hlavu. Rozjásaný dav se jí zmocnil a chvíli ji nosil kolem paseky.
Pracovník v řídicím aparátu celou dobu seděl, zachovával kamenné mlčení a tiskl špičky prstů ke spánkům, čímž naznačoval, že čeká, a když na to přijde, může čekat celý den.
Právě v tuto chvíli se však rozhodl, že přece jen celý den čekat nebude, že prostě bude předstírat, že poslední půlhodina nebyla.
Povstal.
„Kdybychom mohli na chvíli přesunout pozornost k otázkám fiskální politiky…,“ řekl stroze.
„Fiskální politiky!“ zaječel Ford. „Fiskální politiky!“
Pracovník v řídicím aparátu na něj vrhl pohled, jaký by dokázala napodobit jen latimerie podivná.
„Fiskální politiky… jsem říkal.“
„Kde byste vzali peníze, když nikdo z vás nic nevyrábí? Nerostou přece na stromech,“ namítl Ford.
„Kdybyste mě nechal domluvit…“
Ford sklesle přikývl.
„Děkuji. Jelikož jsme se před několika týdny rozhodli přijmout list jako legální platidlo, jsme teď všichni samozřejmě ohromně bohatí.“
Ford nevěřícně zíral na Golgafrinčamany, pochvalně mručící a chamtivě ohmatávající balíky listí, jimiž měli vycpány tepláky.
„Tím nám ovšem také vznikl menší problém v důsledku vysoké míry dostupnosti listu,“ pokračoval řečník, „což znamená, že současný běžný kurs je něco kolem tří opadavých lesních za jeden arašíd z lodi.“
Dav začal znepokojeně reptat. Pracovník v řídicím aparátu je pokynem ruky utišil.
„Abychom tedy problém vyřešili,“ pokračoval, „a účinně revalvovali list, zahájíme rozsáhlou odlistňovací akci, a… éé… spálíme všechny lesy. Myslím, že všichni souhlasíte, že je to za daných okolností jediné rozumné řešení.“
Dav vteřinu či dvě váhal. Pak ale kdosi poznamenal, že to prudce zvýší hodnotu listí v jeho kapsách, načež shromáždění nadšeně zajuchalo a poděkovalo pracovníkovi potleskem vstoje. Účetní, kterých bylo v zástupu dost, se už těšili na výnosný podzim.
„Jste blázni,“ vyjádřil se Ford Prefect. „Úplně jste zmagořili. Jste banda zuřivých cvoků.“
Veřejné mínění se začalo obracet proti němu. To, co původně vypadalo na skvělou zábavu, se teď podle názoru davu zvrhlo v pouhé otravování, a protože toto otravování bylo navíc namířeno proti nim, přestávalo je bavit.
Průzkumnice trhu okamžitě zvětřila, že vítr změnil směr, a pustila se do Forda.
„Snad máme právo zeptat se vás, co jste dělal celé ty měsíce? Vy a ten druhý vetřelec. Postrádali jsme vás už od příjezdu,“ obořila se na něj.
„Byli jsme na cestách,“ odpověděl Ford. „Snažili jsme se zjistit něco o téhle planetě.“
„Ale!“ ohrnula dívka nos. „To mi nepřipadá moc produktivní.“
„Ne? Zato já mám pro vás novinku, zlatíčko. Objevili jsme budoucnost téhle planety.“
Ford čekal, až jeho prohlášení zapůsobí. Nezapůsobilo. Nevěděli, o čem mluví.
Mluvil tedy dál.
„Ať se rozhodnete dělat odteďka cokoliv, je to šumafuk. Klidně spalte lesy nebo cokoliv, je to úplně buřt. Vaše historie se už odehrála. Máte dva milióny let a dost. Až uplyne tahle doba, bude vaše rasa mrtvá, a dobře vám tak. Pamatujte, dva milióny let!“
Dav začal rozladěně mručet. Lidé tak bohatí jako oni přece nemají zapotřebí poslouchat takovéhle blábolení. Možná, že by měli tomu chlapovi dát list nebo dva, aby zmizel.
Nemuseli se však namáhat. Ford už rázoval z paseky. Zastavil se jen, aby potřásl hlavou nad Dvojkou, který už začal pálit vraždomatickou pistolí po nejbližších stromech.
Ještě se ohlédl.
„Dva milióny let!“ řekl nevesele.
„To je ještě dost na pár koupelí,“ usmál se smířlivě kapitán. „Můžete mi někdo podat houbu? Spadla mi na zem.“
Douglas Adams (1952–2001) byl anglický spisovatel, autor ironické sci-fi pentalogie Stopařův průvodce Galaxií, Restaurant na konci vesmíru, Život, vesmír a vůbec, Sbohem a díky za ryby a Převážně neškodná.