Momentky
Dvě momentky z práce.
Momentka motoristická
Na osobní asistenci do Dobřenic jezdím vlakem. Stanice je ale tři kilometry od obce, víceméně v poli. Ze začátku jsem si pěší chůzi užíval, v poslední době se ale snažím spíš oslovovat řidiče, kteří na cestující z vlaku (své rodinné příslušníky) čekají před nádražím. „Oslovte tady pána, ten tu má schovanej bourák,“ poradil mi jeden spolucestující. Řečený pán se ale vymluvil, že musí ještě do blízké dílny u trati. Nelenil jsem a (anebo naopak; z lenosti) počkal, až se vrátí.
„Vy jste ještě tu?“ zavrčel nespokojeně, když viděl, že na něj stále na tomtéž místě čekám.
„Ale nemyslete si, že vás vezmu zadarmo! Zaplatíte tolik co v autobuse! Nejsem žádná dobročinnost!“ Když jsme došli k autu, užasl jsem, po čtvrt století se posadil do pojízdného trabanta a do předem připravené kasičky vhodil žádanou desetikorunu (cenu si musel stanovit sám, autobus jsem u místní zastávky ještě nikdy neviděl a považuji ho za legendu).
V obci jsem vykonal svou povinnost a na zpáteční cestě jsem se pak na rozcestí rozběhl za projíždějícím kamionem.
Nejspíš si myslel, že mu chci oznámit nějakou poruchu, a tak zastavil.
Vyšlo najevo, že jede na hranice Hradce, a tak mě může vzít až domů, a ne jen na nádraží.
Cestou jsme se s řidičem bavili. Zeptal se mě, kvůli čemu jsem byl v Dobřenicích, a když slyšel, jakou práci dělám, divil se, že do ní jezdím vlakem, ale především že mě to uživí. Přišel s tezí, kterou slýchám poměrně často; že bych se měl živit něčím jiným, a tohle dělat jako koníček. Nicméně ačkoli Hradce se měl jen dotknout, svezl mě až k první zastávce autobusu hradecké MHD a řekl, že si toho, co dělám, váží, „protože to by nedokázal každej“.
A žádné peníze za to nechtěl.
Momentka hráčská
Můj klient má zálibu v počítačových hrách. Většinou hraje střílečku Diablo, ale někdy hraje i hry, při nichž něco staví, jako je hra Sim City. Je to hra na urbanistickou studii, při níž má člověk k dispozici určitý balík peněz a kus země, a staví město. Jde o město severoamerické, a když ho klient staví, vzpomínám s dojetím na svou návštěvu texaského San Antonia. V klientově městě je to ale ještě horší. Každý druhý dům je rychlé občerstvení s párky nebo cukrárna se zmrzlinou (což se pozná podle obrovského modelu typického produktu na střeše), protože domy si na sebe musí vydělat. Můj svěřenec je zároveň starosta, za kterým chodí lidé a prosí ho, aby postavil vodárnu nebo hasičskou zbrojnici.
„Tak jim to postav, ne?“ prosím za ně.
„Zbláznil ses? Na to nemám peníze! Nejdřív musím vydělat!“ říká a postaví na konci rozestavené ulice velkou pojišťovnu. Pak rozšíří silnici o další dva pruhy, aby po ní mohlo jezdit ještě víc aut. („Na tramvaj nemám, to by stálo moc peněz.“)
Poradil jsem klientovi, aby v takovém světě postavil lidem alespoň kostel. V neshodě s mými zkušenostmi ze Spojených států (kde se sbory věřících scházejí převážně v modlitebnách umístěných v předměstských obchodních komplexech vedle obchodů se zvířaty, zubařských ordinací a náborových center armády) kliknul na tlačítko „Víra“ a objevila se klasicistní katolická katedrála, moderní protestantský kostel, muslimská mešita a buddhistická pagoda. Můj svěřenec mě potěšil, jako správný Čech postavil na konec další ulice katedrálu.
Lidičkové ve hře zajásali.
„A teď musím postavit pořádnej hotel, abych to zaplatil!“ dí svěřenec a hned vedle staví stopatrový hotel ve stylu Empire State Buildingu.
Úplně jako u nás, napadlo mě.