O dvou sloupech naší kultury
Dvě víceméně paralelně probíhající výstavy v Brně a v Praze připomněly fenomén rané christianizace, dějinného procesu, na němž staví naše kultura a státnost. První se týkala období Velkomoravské říše (9.–10. století) a druhá doby následující, kdy konstituování přemyslovského státu bylo spjato s nepominutelnou rolí benediktinů.
Rozsáhlé archeologické výzkumy po druhé světové válce ukazují, jak hluboko sahají kulturní kořeny českých zemí a zvláště pak Moravy. Dlouho jsme ve svých znalostech žili jen z náznaků, protože před zavedením prvního slovanského písma nebyl u nás dostatek písemných pramenů, které by zrcadlily dávný život. Z minima písemných dokladů také vycházela oficiální historiografie a školní pojetí dějin českých zemí. V podstatě byl český školní dějepis týkající se počátků naší státnosti parafrází Kosmovy Kroniky české, když to hodně zjednoduším. Přeskočíme-li pravěké dějiny (na Moravě jsou doloženy bohatě), jež se nám jeví velmi vzdálené přes propast času tisíců let, tak ve školních učebnicích se konkrétní zmínky o nějaké historii, jež je spjata kontinuálně s evropskými dějinami dnešních dnů, dočkáme v prvních stoletích po Kristu sporadicky. Jih Moravy byl současně severní hranicí Říše římské, to je jedna z mála výjimek, o níž se ví a píše. Pak celá století nic, jen náznaky z archeologických nálezů o migraci národů a konečně o osídlení Slovany, kteří nakonec vytvořili první velký stát, Velkomoravskou říši. Jejím dědicem je do značné míry nynější stát český.
První etapa christianizace – velkomoravská
Psali jsme již dříve o vyplňování těchto velkých mezer novodobým bádáním v souvislosti s vydáním monumentálního svazku Vlastivědy moravské s názvem Morava na úsvitu dějin (viz zde). O zásadním civilizačním tahu na našem území – neboť jinak cyrilometodějskou misi nelze nazvat – jsme se zmínili také (viz zde). Ten epochální krok, kdy Slovanům bylo dáno písmo, aby vyšli z dějinné temnoty, a současně se jejich jazyk stal uznaným liturgickým jazykem (vedle latiny a řečtiny!), se udál v období Velkomoravské říše, tedy v 9. století. A právě této době byla věnována brněnská výstava Velká Morava a počátky křesťanství v Paláci šlechtičen (28. listopadu 2014 – 28. února 2015, Velká Morava a počátky křesťanství). Jedinečná výstava, připravená na základě celé řady dosud nepublikovaných výsledků, shromáždila přes tisícovku exponátů z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, Rakouska a Polska a sklidila takový ohlas, že se uvažuje o její trvalé instalaci v Brně. Předtím ji ale bude možné zhlédnout v Praze a v Bratislavě. A to konkrétně nejdříve v Císařské konírně Pražského hradu 17. dubna až 28. června 2015, a na Bratislavském hradě 6. srpna až 1. listopadu 2015.
Člověka na jednu stranu fascinuje řemeslná a umělecká úroveň artefaktů z doby před vznikem českého státu, na druhou stranu na tom není zase nic tak překvapivého, když si uvědomíme, že archeologické nálezy dokládají existenci obchodních stezek procházejících Moravou a spojených s helénským a byzantským světem už v prvních stoletích po Kristu. Tyto nálezy byly k vidění už na brněnské výstavě k 1150. výročí příchodu Konstantina a Metoděje na Moravu.
Druhá etapa christianizace ze západu s benediktiny
Proces christianizace území Čech a Moravy postupoval ze dvou stran. Poté, co byl se zánikem moravského státního útvaru potlačen východní směr, převládla misijní činnost ze západu. Jejími význačnými nositeli byli právě benediktini, jejichž působení ve střední Evropě byla věnována pražská výstava Otevři zahradu rajskou (s podtitulem Benediktini v srdci Evropy 800–1300, 7. listopadu 2014 – 15. března 2015, Otevři zahradu rajskou). Tento řád, který byl Karlem Velikým ustanoven jako vzorová řehole na území Franské říše, byl nositelem vzdělanosti a plnil misijní úlohu. Na naše území se dostal v 10. století, kdy za působení pasovského biskupa sv. Wolfganga byl zřízen ženský klášter (benediktinky) sv. Jiří na Pražském hradě. Postupně byly zakládány další kláštery, až se na celém území Čech a Moravy počítaly na desítky. Mezi nejstarší a nejznámější patří například Břevnovský klášter, Sázavský klášter a na Moravě Rajhradský klášter. Christianizace byla spojena s konstituováním raně středověkých středoevropských států, což se týkalo nejen českého knížectví, ale také území Polska či Uher. Zaváděla nejen jednotné náboženství, ale také jednotnou církevní a státní hierarchii a každodenní rituály. Tento proces nebyl jednoduchý, protože mezi prostým lidem měly pohanské rity tuhý život, a skončil až ve 13. století. Benediktinské kláštery v něm hrály roli vzorových komunit – jak duchovně, tak hospodářsky. Byly to symbolické zahrady rajské. Koneckonců i celá výstava byla vystavěna na konceptu ideálního benediktinského kláštera. Návštěvník si mohl uvědomit jednotlivé funkce a symboliku klášterních budov, liturgických předmětů a nářadí denní potřeby.
Spojitost – či spíše návaznost – na starší christianizační období bylo možné vnímat hned v úvodu výstavy, kde byly vystaveny různé exponáty, většinou z moravských lokalit, a pak dokonce ukázka Kyjevských listů, vůbec nejstaršího písemného záznamu mešních textů hlaholicí ve staroslověnském jazyce, v němž se nacházejí i „velkomoravismy“. Staroslověnský liturgický proud přetrval nějakou dobu v benediktinském klášteře na Sázavě, než na našem území definitivně zanikl. Symbolickou reprezentací světské státotvorné role benediktinů bylo vystavení Kodexu vyšehradského, monumentální rukopisné památky z benediktinského prostředí. Tento bohatě zdobený manuskript byl darován některým z klášterů prvnímu českému králi Vratislavu II. při korunovaci v roce 1085.
O výstavě Otevři zahradu rajskou jsme již publikovali kritický text Petra Motýla (viz zde), s nímž lze do jisté míry souhlasit v tom, že výstava byla především sbírkou velkého množství exponátů a postrádala větší akcent na povahu duchovního působení benediktinů.
Dvě výstavy – dva kořeny
Já tento text nepíšu jako podrobnou recenzi výstavy, jíž i přes tyto výtky považuju za přínosnou a fundamentální, ale spíše jsem chtěl připomenout synchronicitu, s níž se obě výstavy konaly. Ony totiž svědčí o jednom: že naše kultura i duchovnost není odvozena od vítězství jednoho směru (východního či západního) nad druhým či od prostého lineárního následování jednoho směru druhým, ale od jejich vnitřního prolínání a koexistence. Ona vnitřní dialogičnost nemusí být úplně patrná během dění několika let či desetiletí, kdy obvykle převládají znaky jednoho směru, ale lze ji vnímat při hlubším ohledání a ponoru do kultury. Kdo má živou zkušenost s jihovýchodní moravskou kulturou a historií, tak ví, jak důležitá je zde cyrilometodějská tradice, jak důležité jsou archaické tradice velkomoravské, dokonce i náznaky pohanských duchovních tradic tu mají své echo. Nelze nevnímat, jak rozdílná je kultura lidová, která má přímou vazbu na východní emotivitu a spiritualitu. A tuto hlubokou skutečnost nepopře žádné dočasné utilitární státoprávní uspořádání či centralistický mediální diskurs, jemuž jsou bohužel poplatná i veřejnoprávní média. To je hluboký proud, který patří k českému dějinnému toku stejně jako legendy svatováclavské a přemyslovské na druhé straně. Naše kultura stojí na dvou sloupech a na jejich vzájemném ovlivňování. V tom je její krása a svébytnost.