Udání
Reakce na článek Tomáše Koloce z minulého čísla Kulturních novin.
Tak jsem si ve 13. čísle Kulturních novin přečetl, že prý už existují seznamy nás „proruských pacholků“. Lidí dotovaných Moskvou. Nevím. Neviděl jsem. V případě, že existují, chtěl bych se zeptat, nemáte-li e-mailovou adresu autorů těch pozoruhodných seznamů, abych k ní vznesl dotaz, mají-li mě tam. Pakliže ne, že bych prosil o zařazení… V posledních letech jsem byl v Rusku čtyřikrát. Vůbec poprvé roku 2004, to ještě za Psí víno, a zažil jsem tam mj. nádherné nonstop čtení poezie básníků z Ruské federace, od „Sibirjaků“ až po Petrohradské, od mladic, které při svých básních tancovaly, až po staříky, na jejichž hrudních košících povlávala vyznamenání ještě z druhé světové a hlas se jim třásl. Tehdy jsem se seznámil i s Michailem Pismenným, ruským autorem nejen tisícistránkového životopisu Panny Marie, ale i skvělým vypravěčem zatraceně světských příběhů ze současnosti. A spisovatelům těch seznamů (PP – „proruských pacholků“, pozn. aut.) bych doporučil, aby mně v nich neopomněli učinit záznam, že jsem ho – Rusa – zařadil pak i do redakční rady Psího vína.
V roce 2006 jsem byl v Moskvě a v Petrohradě přítomen prezentaci Antologie 94 českých básníků, kterou nám tam vydali v rámci svých objemných slovanských publikací. V tom „tomu“ jsou zařazeni různí čeští básníci, rozuměj našinci, jako třeba Jirous a Křepelka (žádný Skála, Florián, Sýs a jiní normalizační), dokonce i Milan Knížák tam má svoji proslulou báseň o tom, jak by chtěl mít jednou vanu rumu a atomovou pumu, a až tu vanu vypije, že by na svět tu atomku, ať je pokoj, a tak podobně. Během mého pobytu jsem navštívil i město Ivanovo, místo, kde se nějaký čas pohyboval Anatolij Marčenko, ruský disident ze sovětských časů, autor známé knihy Žij jako ostatní. V místním muzeu jsem viděl výstavu o jeho pobytu v ruských gulazích. Nebyla to příjemně strávená hodina.
Objektivně ale musím doznat, že mě v Ivanovu na tržišti napadl i jeden zlý Rus, stánkař. Sáhl jsem totiž na jím prodávaný kalašnikov, hračku z plastu, eventuální dárek pro vnuka, a pro zkoušku jsem z něj vystřelil. Načež se ten stánkař začal na mne sápat a volat po milici, protože jsem prý ten „kalaš“ pokazil. Přítel básník Levon Osepjan, Armén, spor urovnal – dětskou zbraň mi koupil. To jen, že i takoví Rusové v Rusku jsou, nejenom spisovatelé životopisů panenek Marií.
V letech 2009 a 2014 jsem se v Rusku zúčastnil festivalů poezie Pojuščije písmena, Singing letters, které svou nabubřelostí, zdůrazňující především slovanství a Rossiju, byly místy těžko stravitelné. Zejména po připojení Krymu k Rusku vnímat ten ruský nacionalismus, či vlastenectví, záleží na úhlu pohledu, bylo pro Čecha s jeho věčně skepsí sevřeným zadkem, s jeho středoevropským mozkovým „cezanem“, dost problematické. Nicméně život je zajímavá zkušenost. Od nikoho jsem tam ale neslyšel nějaké protizápadní či protičeské vyhrožování. Spíš spoustu komplexů, černého humoru a toho „povodkového“ smutku. Můžete namítnout: pohyboval se mezi básníky… Ne jenom. Škoda, že pro nedostatek místa nemůžu uvést rozhovory, které jsem vedl s řidiči či s běžnými „kultpracovnicemi“. Jen stručně: ti všichni měli na srdci důležitější životní témata než nějakého Putina, a sice jak se uživit.
Co na závěr? Zkušenost starého zbabělého chlapa je jiná než mladíků za redakčními notebooky a s nohama v teple. Čtyři roky mně byly, když nás spolu s Rumuny osvobodila Rudá armáda, myslím nás na Moravě. Někteří, třeba pan Klvaňa, si myslí, že nás RA neosvobodila, ale obsadila. Mě však, který jsem poslední dny před koncem války strávil ve sklepě na pryčně nad uhlím, a tatínka, kterého kdysi jeden nácek zliskal, že odmítl hajlovat, anebo souseda, polovičního Němce, kterému za to, že nenarukoval k wehrmachtu jako jeho bratr, vymlátili na gestapu zuby, ale osvobodila.
Rok 1968 je už jiné kafe. Nikoliv Rusko, jak se dnes s velikou ochotou nadšenců, kteří si dosud nezaválčili, tvrdí, ale Sovětský svaz to byl (v čele tehdy bratrského Polska, NDR, myslím, že i Maďaři asistovali), kdo nás přepadl. Komunistická doktrína, abychom byli přesnější. Nikoliv Rusko, či dokonce Rusáci.
Rusko, ta kapitalistická země teď, se teď dopustilo kopance do mezinárodního rozkroku. Vzalo si Krym. Jako si kapitalistická Amerika ukousla z bývalé Jugoslávie. (Ostatně má-li v Kosovu americká armáda už svoji základnu, v čem je anexe Krymu Ruskem až tak velký rozdíl?) A jak je to dávno, co si Izrael zabral Golany? A stále zabírá půdu jiným? Jak je to dávno, co americká vojska bez souhlasu OSN začala ničit Irák? Musel bych se ve zbytku života unenávidět…
Ale zpátky k tomu seznamu. Místopřísežně prohlašuji, že jsem od ruské ambasády, či z jiných „proruských“ zdrojů, nepřijal ani rublík, že jsem si všechny cesty i stravu, až na pobyt na zmíněných festivalech, hradil ze svého, akorát loni v Bělehradě zaplatil za mne ruský básník Sergej Gloviuk v hotelu Union dvě piva, jelikož mě v kapitalistické Budapešti ve vlaku okradli o všechny peníze a měl jsem žízeň.
Jaroslav Kovanda je bývalý vydavatel Psího vína, časopisu pro současnou poezii.