Století básníků s kytarou. Ale kam s nimi?
Trampští písničkáři v meziválečné době byli těmi prvními, koho bychom mohli označit za básníky s kytarou. Před 115 lety se narodil první z nich, Jarka Mottl.
Bloudit světem bez děvčete, žít ve stanu sám,
to abys měl nervy jako drát.
Pak se divit nemůžete, že si asi dám
do nedělních novin inzerát.
Hledám děvče na neděli, aby mi kamarádi záviděli,
aby si nemysleli, že jsem samotář...
(Jarka Mottl: Hledám děvče na neděli)
Brzy uplyne sto let od doby, kdy napsal Jarka Mottl svou píseň V záři červánků. Bylo to v roce 1918 na právě nově založené první trampské osadě Ztracená naděje ve Svatojánských proudech na Vltavě, nedaleko Štěchovic. Spolu s ní se zrodila trampská píseň a Jarka Mottl se stal prvním českým písničkářem ve smyslu, v jakém je vnímáme dnes. Byla to právě první generace trampských autorů, která v meziválečné době položila základy českému písničkářství. Své písně tvořili spontánně z momentálních nálad, vtělovali do nich své pocity a svůj náhled na svět. Sami je pak interpretovali před publikem. Byli zároveň tvůrci textů i hudby, přičemž hudební doprovod nebyl nijak složitý – hráli jen na kytary a vystačili si s několika málo akordy.
V šedesátých letech dvacátého století pak na základech, které trampská píseň již do té doby stihla v české kultuře pevně vybudovat, vyrostli písničkáři folkoví. Tematika jejich písní se rozšířila, avšak prakticky po celou dobu totalitní éry Československa fungovali trampští i folkoví písničkáři na téže platformě. Je i jejich posluchače spojovalo vymezování se proti totalitnímu režimu, měli stejné publikum, vystupovali na stejných festivalech.
Ústup trampské písně a rozmach folku
Pád totality v roce 1989 přinesl zlom. Především s rychle se rozšířivšími možnostmi trávení volného času došlo k masovému odklonu od trampského hnutí, které v poválečné době stálo již na zcela jiných základech než to prvorepublikové. S tím přišel i úpadek trampské písně. Trampští písničkáři se najednou ocitli na periferii. Ovšem pro folk naštěstí nebyla připravena stejná cesta. Folkoví písničkáři využili svého širokého tematického záběru a začali se vyjadřovat k nové době. Získali si novou základnu příjemců a dnes se tak řada z nich drží na výsluní – jmenujme například Radůzu, Jaromíra Nohavicu či Tomáše Kluse.
Popelka pro uměnovědy?
Že mají básníci s kytarou v české kultuře důležité místo, je evidentní. Pro vědy zabývající se uměním jsou však přesto problematickým a okrajovým jevem. Nikdo totiž dosud nedokázal odpovědět na otázku, kam písničkáři patří. Mají o nich psát hudební vědci, nebo vědci literární? Stěžejní je pro písničkáře vždy text, a to už od počátku. Již u trampských písničkářů nesou hlavní sdělení i uměleckou hodnotu slova, zatímco jednoduchá hudba je spíše jen jejich doprovodem. I proto se u nich často setkáváme se zmíněným označením básníci s kytarou. Z tohoto hlediska by tedy písničkáře měla zkoumat především literární věda. Jaká je ale realita?
Literárněvědných textů věnovaných písničkářství nenacházíme velké množství, přestože zajímavých písničkářů se v české kultuře během onoho století existence tohoto fenoménu objevila celá řada. Z nich patrně nejpopulárnějším je Karel Kryl. Vedle výběrového sledování význačných osobností se pak teoretici zaměřují také na některé texty či události spojené s písničkáři, nenalezneme však práci, která by se tomuto žánru věnovala komplexně. Trampskými autory a jejich poetikou se pak nezabývá literární věda téměř vůbec, přestože je jejich prvenství v českém písničkářství nevyvratitelné a tvořili silnou vlnu autorů. Podíváme-li se pak do literárněvědných publikací, které se k folkové a trampské písni jako žánrům vyjadřují, nenajdeme téměř nikde jednoznačně formulovanou návaznost těchto dvou žánrů v českém prostoru.
Paradoxně více se písničkářům věnuje právě hudební věda, přestože jak jsme již konstatovali, hudební složka je v případě básníků s kytarou tím méně důležitým. Například hudební vědec Josef Kotek postihuje i poetiku textů meziválečných trampských písničkářů, a to dokonce lépe než literární vědci, kteří by se jí měli zabývat primárně.
Malý portrét „prvního trampského písničkáře“
Jedním z nejvýraznějších autorů trampské písně v její první etapě, tedy v meziválečné době, byl Jarka Mottl. Narodil se přesně v přelomovém roce 1900. Sám napsal kolem čtyř set písní a řadu dalších autorů jimi inspiroval. Z trampských písniček Jarky Mottla můžeme kromě již uvedené prvotiny V záři červánků zmínit například Maminko, mámo, Cariboo, Starý brachu nebo Kamarádi, kamarádi z roku 1923, která se stala první trampskou písní vydanou tiskem. Později byla vydána i jeho píseň Maminko, mámo, která se dočkala nákladu sto padesáti tisíc výtisků. Jarka Mottl netvořil jen trampské písně, stal se také skladatelem operet a filmové hudby. Dožil se úctyhodného věku šestaosmdesáti let a na Ztracence (osadě Ztracená naděje) dosud vzpomínají, jak jeho žena řezala dřevo, zatímco on sám chytal vedle ní inspiraci.
Bob Hurikán ve svých Dějinách trampingu (Nakladatelství Novinář, Praha 1990, druhé vydání) o prvním trampském písničkáři napsal: „Trampskou písničku vytvořil Jarka Mottl. Dal jí směr, dal jí duši, dal jí všechno to, co s trampingem souvisí. Především mládí, radost ze života, lásku, zklamání, táboráky, zálesáky, prérie, kanoe, škunery, Indiány, trampy, hvězdičky, měsíček, slunce, noc, den, osadu, stany, řeku, cowboye, kamarády, vzpomínky na matku a všechnu tu sentimentalitu přecitlivělého srdce člověka, který s otevřenýma očima prožívá dny svého mládí u táborových ohňů, posvátných totemů, v osadě a vůbec v přírodě. Příroda je v jeho písničkách nejvíc zastoupena.“
Výběr z literatury o trampských písničkářích a písních
Kromě Kotkových Dějin české populární hudby a zpěvu se dále písničkářům, a to i folkovým až do konce osmdesátých let, věnuje Jiří Vondrák v knize Legendy folku a country – jediný téměř úplný příběh folku, trampské a country písně u nás (2004). Již v meziválečné době se pak snažili trampskou píseň vymezit přímo její autoři – zmiňme například Dějiny trampingu Boba Hurikána (1940, 1990) nebo Kroniku trampské písničky (1967), jejímž editorem byl Zbyněk Mácha. Z nejmladších knih jsou pak zajímavé texty Daniely Vackové Pěší vandr po lesích a lidech (2008) a Jedna bosá, druhá neobutá (2011), v nichž autorka chápe trampskou píseň jako základní kámen celého trampského hnutí a ukazuje mimo jiné i propojenost trampského a folkového prostředí.