Nic nového
Někteří lidé u nás jsou s Ruskem ve válce, byť pouze mediální, jiní mu nepokrytě fandí. Ostatně ve vztahu k Rusku byla už česká společnost podobně hystericky rozdělena nejednou.
Například v roce 1863 protiruské povstání Poláků přivítala naše omladina s velikým jásotem (v Moskvě se tehdy tradovalo – jaká novinka! –, že v Čechách se o Rusku píše nejjízlivěji z celé Evropy). I někteří revolucionáři „z instinktu“, jako třeba Josef Václav Frič v Paříži, povstalému kongresovému Polsku freneticky tleskali, i časopis Boleslavan, jehož duší byl vznětlivý kníže Ruda Thurn-Taxis. (Za toho Rudu se omlouvám.) Národní bardi Palacký s Riegrem, kteří zaujímali k té události umírněné stanovisko, byli tiskem, i z Mladé Boleslavi, vláčeni, jejich podobizny dokonce po hospodách trhány, Riegra osočili, že ke koupi velkostatku přijal ruské peníze (nejspíš z Lukoilu, že?), o Palackém lhali, že si přeje, aby car usedl na český trůn. K čemuž se náš velký historik vyjádřil, že spásu Slovanstva nikdy neviděl v ruském carství, že ji odjakživa spatřoval ve Slovanstvu samém, v jeho vlohách a právech přirozených, ale že ovšem považuje povstání polské za neštěstí nejen pro Poláky, nýbrž i pro nás.
Zatímco básníci Slowacki, Krasiński a Mickiewicz rozohňovali nadšení Poláků do krajnosti, nazývali Polsko krvácejícím srdcem Evropy, či dokonce Kristem národů, Bismarck se tehdy vyjádřil, že Poláci jsou básníky v politice a politiky v poezii a jistý Klaczko prohlásil, že jest bez příkladu, aby víc než jedna generace polského národa se živila výhradně poezií politickou. O té zajisté velice krvavé rebelii jsem moc informací nenašel, ale jak už to bývá, povstalci jsou i na Wikipedii – pokud nejsou proruští – většinou hájeni, kdežto represe bývají popsány velice barvitě.
Nicméně panta, jak všichni víme, rhei, takže když se v letních měsících roku 1867 konala v Moskvě národopisná výstava, z Čech a Moravy se té pouti tam zúčastnila celá naše politická elita: F. Palacký, F. Rieger, F. Brauner, T. Černý, J. Grégr, baron Villani a další – asi sto osob, i takových, jichžto sláva ještě nepronikla obmezený kruh jich rodiště, jak potom v denunciačním pamfletu poslaném do Vídně psal již výše zmíněný Julian Klaczko, polský a francouzský publicista, původu židovského (opsáno z knihy Z půl století od Adolfa Srba), jenž ovšem prý za ten hanopis byl přibrán pak na rakousko-uherské ministerstvo zahraničí. I o samotné výstavě vyjadřuje se ten pán s velkým gustem: „Městečko z lepenky, panoráma na plátně a těsto papírové, panáci ze dřeva neb z vosku – hle to vše, z čeho záležela výstava národopisná v Moskvě, ten bizarní výtvor ducha byzantinsko-slávského, ta nemotorná hračka, to směšné a zároveň smutné divadlo velkých dětí. – S jakou chtivostí, s jakým zápalem vrhali se ti ‚hosté slovanští‘ na každou památku: buď přilbici rezovitou, buď pergamen zpuchřelý…“
Nicméně na tom sletu, kterého se ovšem polští Slované nezúčastnili, se řeklo mnoho krásných vět, tak krásných, že německé listy po návratu našich poutníků v pravém slova smyslu zuřily a vyzývaly vládu, aby zakročila co nejpřísněji, aby Riegra s Palackým obvinila ze zrady, z panslavistické úchylky, aby pokud možno někde ve vězení hezky zčernali. Jenže Palacký s Riegrem nebyli žádná politická ořezávátka a předvídajíce, že budou pro svou pouť do Moskvy v Rakousku osočováni, vyhledali rakouského vyslance Reverteru, který vyslovil uspokojení, že jej navštívili.
A přestože pak naši rusofilové dostali velice vynadáno od J. V. Friče z Paříže, „pout moskevská“, jak tvrdil nestor českých novinářů, nám všem neznámý Adolf Srb, „působila mocně na lid český. Vědomí, že jest členem velké slovanské rodiny, že mocný národ ruský jest mu nakloněn, vzpružilo jej a sílilo k dalšímu boji. Nadšení pro Rusko bylo v českém národě veliké, všude hrána a zpívána ruská hymna a učeno se o překot ruštině. Někteří přestoupili k pravoslaví, jeden z prvých Dr. Karel Sladkovský*). Tento účinek pouti moskevské dráždil vládu, která všecky projevy ruských sympatií krutě stíhala.“
Nemyslím si, že by v dohledné době mohlo u nás k něčemu podobnému dojít. Ale lidská hmota je velice tvárná, a když se hněte nějakým směrem příliš a dlouho, velice ráda mění tvar i barvu. Bertolt Brecht kdysi řekl: „Ó, proměno času, v níž doufá vždy lid.“ Neznám ten citát v originále, nevím, jestli tedy nepřeloženo chybně. Nejde-li dokonce o kryptogram. Spíš bych se domníval, že správné je: „Ó, změno režimu, v níž doufá vždy lid.“ Ale můžu se mýlit.
*) Karel Sladkovský, revolucionář z pražských barikád z roku 1848, podle jiných zdrojů přestoupil na pravoslaví až v roce 1877, tři roky před svou smrtí.