Počteníčko: U Dvou dromedárů
Dojmy cestovatelky Ludmily Uličné z návštěvy alžírského In Salahu v roce 1979, ještě před občanskou válkou.
Exotické saharské městečko In Salah vzdoruje mouchám a písečným bouřím už dobrých šest set let. Jeho stařičká mešita je nakloněna jako věž v Pise, ale zatím nespadla. Že prý je to nejlepší místo na zeměkouli. V létě tady naměřili rekordních 58 °C, dnes jen pouhých padesát, takže černý hoch u benzínového čerpadla má přes košili vlněné véčko.
Masivní hliněné zdivo přízemních domků je zdobeno výhružným cimbuřím. Odolávalo kdysi úspěšně nájezdům pirátů z pouště a později vojenským eskadronám z daleké Evropy. První Evropan Francouz Solleillet spatřil prý In Salah teprve v roce 1847, a to ještě jenom z dálky, návštěva města byla nemyslitelná. Ačkoli In Salah má dnes malé moderní letiště a pravidelnou autobusovou linku až do Tamanrassetu – žlutý mercedes 0303, lidé v jeho hliněných zdech si podnes žijí jako kdysi, plácají a suší na slunci cihly a stavějí z nich podle odvěkého receptu. Tak jako si každý pořádný šnek točí svou ulitu nezávisle na nějakém tom století a jeho výtvarné módě, stavějí si občané insaláhští perníkové červené domy s cikcak cimbuřím na obvodu střechy. Poskytují blahodárný stín a pocit bezpečí. Jen kočovní Tuaregové to nechápou. Slovo „dům“ přeloženo do jejich řeči znamená „hrobka živých“ – píše zkušená saharská cestovatelka Pavla Jazairiová. Za nic na světě by je nevyměnili za své vzdušné stany z vydělané velbloudí kůže napjaté na sedmi kůlech vysoko nad zemí. Lidé z oázy a kočovníci si nikdy neporozumějí.
Dnes je právě v In Salahu shromážděna celá kočovnická elita na vyšňořených velbloudech. Mají možnost předat své potomky do zdejšího internátu pro děti kočovníků, aby mohly chodit do školy. Otcové se tváří ustaraně. Co když z dětí vyrostou „padavky z oázy“, které stůňou, protože neznají zákony pouště? Co když z nich budou „hlupáci z oázy“, kteří se klanějí majetku, dokonce penězům? Co když z nich budou „slaboši z oázy“, kteří neumějí dát život za přítele?
In Salah leží na lehce slaném prameni vody, která umožňuje život pěknému stromořadí tamaryšků a zavlažuje rozsáhlou datlovou palmérii. Tenhle malý hospodářský zázrak v mělkém dolíku Sahary je obklopen ze všech stran písečnou pouští. Je to nejkrásnější písek celé Sahary, v barvě pomerančů. I když neustále zasypává celé město, nikdo se na něj nemůže zlobit. Oranžové duny zasypávají datlovníky až do koruny, ale lidé je z písku znovu vyprostí. Oranžové závěje zalehnou každý den silnici z města do palmérie, ale lidé ji společně s osly a velbloudy znovu prošlapou.
Hlavně když se vám písek nedostal do motoru, – pokyvuje kudrnatou hlavou místní automechanik. – Trochu to skřípe ve startéru, ale olej to spraví. U nás se jezdí takhle, – drží v levici plechovku oleje a pravou do ní namáčí startovací klíček. – S pískem se to tady vůbec musí umět, však se pojďte podívat, – otevírá před námi dvířka z garáže rovnou do pouště.
Hned za zdí garáže vykukuje z hlinito-písčitého obdélníku šest hlávek jakéhosi saharského salátu. Nad záhonem obrovská oranžová duna písku, jen se převalit. Ale ostrý okraj duny je celý pečlivě prošpikován suchými palmovými ratolestmi. Větrolam.
– Letos mám pěknou úrodu. Rozdělíme se, – podává mi největší „salátovou“ hlávku.
– To nemůžeme přijmout. –
– Na Sahaře nesmíte odmítnout pohoštění. –
– Vždyť vám nic nezbude. –
– Nevadí, člověk má jen to, co rozdá. –
A my zase máme nad tím saharským salátem o čem přemýšlet.
Hospoda U Dvou dromedárů v In Salahu je postavena na rohu dvou pískem zavátých ulic a tvoří důležitý orientační bod na naší zeměkouli. Křižovatka mezi kontinenty. Zastavují zde všichni, kdo jedou Transsaharskou magistrálou nahoru nebo dolů. Potkáváme tu naráz všechny naše přátele, rozzlobený šofér tiru láteří, že nemají pivo, zbožný řidič alžírského kamiónu vytahuje z kabiny lepenku k večerní modlitbě, peugeot ještě nedojel, ale autostopař s obrovským batohem je už kupodivu tady a spokojeně popíjí kalný mátový čaj. Je tu i Japonec, který cestuje sám kolem světa, bez batohu, jen v rozhalence a v šortkách, s flétnou v náprsní kapse.
Černý hospodský od Dvou dromedárů, populární Hadži, vaří nejen mátový čaj a čepuje alžírskou pepsi-colu s banánovou příchutí, ale má pro každého dobrou radu, chybějící šroubek, závlačku, ventilek nebo studený obklad na srdce. Vystupuje vlastně jako hostitel a osobně každého vítá. Ostatně se už se všemi, za ty roky, co jezdí po Transsaharské, zná, kdo je mu sympatický, dostane kus-kus i čaj zdarma. Jeho černá kůže hraje spíše do hněda, je to typ saharského míšence, čerň původní rasy stačila pozměnit bílá pleť Araba, semitský nos se však ve sledu generací vyrovnal a přechází v širokou tvář příbuzných ze Súdánu a Nigeru.
Vítáme se a obřadně se představujeme… – ano, jedno CS tady projíždělo asi před rokem, bílá „skóda“, naražený pravý blatník. A copak dělá msjé Pa-ste-rá? Zapomněl tady černé brýle, můžete mu je předat? – Držíme v ruce odřenou vizitku Ing. Rudolfa Pazdery z Prahy. Už jsou tu však další hosté. Otřískaný starý náklaďák se dvěma Holanďany, s černým psem a s velkým nápisem AMSTERDAM – TOGO. Opět obřadné vítání… – ano, před dvěma roky tudy jela celá holandská expedice, sbírali u nás větve z tamaryšků do otýpek na cestu, pozdravujte je – … Teď zase Poláci. Uvítání s hospodským je zvlášť srdečné, spojeno s políbením na černé tváře. Jsou v In Salahu už potřetí, nabrali si prý ten oranžový písek do bot a teď se musejí chtě nechtě vracet.
Mátový čaj příjemně voní, ale chutná trochu slaně jako všechno v In Salahu. Kavárenské stolky jsou rázně přibetonovány k chodníku, zatímco prastaré židle z ohýbaného dřeva se potácejí ve větru a viklají se na všechny světové strany. Hosté usedají raději na zem nebo na zkamenělý kmen prehistorického stromu, který tu nedaleko vykopali z písku. Podivný černě žíhaný kámen má dosud strukturu dřeva i s letokruhy. V Louvru by byl jistě pod sklem. Mezinárodní cementová plošina je v tuto chvíli plně obsazena. Kamenné molo v bezbřehém moři oranžového písku. Bezpečný pevný bod a spolehlivý stisk černé pravice – ano, zítra můžete klidně jet, závěje na stopadesátém kilometru jsou odklizeny. Peugeot? Ten přijede až za tmy, spravuje pneumatiku dvacet kilometrů před In Salahem. … Vy zase myslíte na tu francouzskou dvojici? Ano, už odjeli, paní měla úpal, ale ráno byla bez teploty… –
Černý hospodský a kapitán mezikontinentální stanice uprostřed Sahary všechno ví. Jeho portrét se objevuje ve všech možných časopisech světa včetně 100+1 ZZ. Škoda, že nebudeme mít taky ten světoznámý snímek, ale zrnko písku mi drhne v aparátu. Musíme si to jen pamatovat, to znamená slavnou ebenovou tvář v modrém turbanu vložit do pasparty z oranžového písku, vyrobit k tomu oválný rám z kudrlinek mátové páry, vzít pak s láskou do rukou a uložit šetrně do kufru na střeše vozu.
Z knihy Sahara, má láska (Blok, Brno 1987).