Autobiografické grotesky
Navazujeme na ukázku z minulého vydání Kulturních novin, která se týkala konce druhé světové války. Další autobiografické fejetony doplňují portrét znovuobjeveného německého autora, jemuž se v následující životopisné poznámce věnuje překladatel Roman Kopřiva.
Národ ho volil
Bäkeský most přes Teltowský kanál v Berlíně-Lichterfelde-Východ jak známo vyhodili taky do vzduchu. Na troskách ti to snadno ujede pod nohama. Jak se tam nějaký stařík hrabe nahoru, klopýtne a svalí se dolů jako těžký žok. Pomůžu mu na nohy, naštěstí má všecky kosti celé. Vlastně je to proti mé zásadě, neboť moje pomoc závisí vždycky na otázce: Počkat, sousede, byl jste v partaji? Když oběť přitaká, promptně pomůžu, když popře, tak holt nepomůžu.
Náš muž, kterému oprašuju sako a který ustavičně ujišťuje, že se o tom jeho žena nesmí dovědět, bezbřeze hořekuje: „Jójó, kam až nás to ti zločinci přivedli.“
„Nemohl byste toho už nechat?“ okřiknu ho, „vždyť jste ho taky volil.“
„Já a volit toho chlapa?! Milej pane, to sou teda příšerně na omylu. Já ho nevolil.“
„No tak mi ale řekněte, kdo toho chlapa vlastně volil?“ ptám se udiveně.
Jak se zase usilovně drápe nahoru, slyším toho staříka jenom drmolit astmatickým, plačtivým orgánem: „Národ ho volil, národ. Ale já přece ne."
(Zveřejněno poprvé v roce 1946.)
Můj trestní rejstřík
Poté co matka zemřela, začali mě její příbuzní poštívat proti otci. „Je ti teď jedenadvacet let, žádej svůj dědický podíl ze zákona a udělej něco pro své vzdělání. Co ti je ještě po tvém otci.“ Předstoupil jsem před otce a žádal dědický podíl ze zákona, bylo to 350 marek. „Že se Boha nebojíš, žádat něco od svého otce, ty zatracený advokáte?“ křičel otec. „Potřebuju ty peníze naléhavě,“ opáčil jsem, „neboť musím konečně udělat něco pro své vybrané vzdělání.“ Můj otec odvětil prudce: „Já taky nemám vybrané vzdělání a taky žiju. Radši mi pomoz postavit tadyhle zeď proti mému zlému sousedovi, v jehož močůvce se topím. Potřebuju peníze na cement a pro advokáta.“ „Proč se soudíš se sousedem?“ křičel jsem. „Mám tu jeho močůvku věčně chlastat?“ křičel otec. „Já bych na tvém místě radši chlastal míň kořalky,“ vmetl jsem mu do tváře. Poté sáhl otec zlostně po klacku a vyhnal mne. „Běž k advokátovi,“ radilo mi mateřské příbuzenstvo, „a žádej, co ti náleží. Je ti jedenadvacet let.“ Advokát napsal mému otci a požádal ho o mé peníze. Můj otec mu odpověděl na otevřeném poštovním lístku, že je gauner a já že lump. Otce jsme zažalovali; ta věc ho přišla vedle mého dědického podílu ještě na dalších 350 marek.
S těmi penězi jsem okamžitě počal něco podnikat pro své vybrané vzdělání. Koupil jsem si stovku knih a skříň, abych tyto knihy do této skříně postavil. Peníze ale na to nestačily a obchodník si skříň ponechal, dokud nezaplatím zbytek. Tyto knihy vidět v této skříni zůstalo také nenaplněným snem mého života.
Jednoho dne jsem se vydal k obchodníkovi a řekl jsem, že nejsem s to zbytek peněz sehnat. Opáčil, že nerozumí, o čemže to vlastně mluvím, jestli prý mám stvrzenku na to, co tvrdím. Křičel jsem na něho, že zásadně pracuju bez stvrzenek, jestli se nebojí Boha takhle mě podvést, nazval jsem ho gaunerem a lumpem, dotáhl věc k soudu, nedosáhl ničeho vzdor svému vybranému vzdělání a nazval obchodníka před tímto soudem šedesátkrát gaunerem a lumpem. Obrátilo se to proti mně, soudce se na mne rozzlobil, protože jsem se odvážil nadávat „spořádanému občanovi“ do gaunerů a lumpů. Vmetl jsem soudci do tváře, že je taky gauner a lump. Ten mne ujistil, že mi mé chování jednou provždy osolí, a odsoudil mne k pokutě 350 marek nebo 35 dní vězení.
Ozbrojil jsem se nato klackem a vydal se k tomuto soudci, abych si trest odseděl. Ten tušil můj úmysl, nepřijal mne, nechal soudním vykonavatelem všechno odnést, co jsem ještě vlastnil, i těch sto knížek. Neboť soud mne nezamýšlel ve vězení vyživovat, pokud bych vlastnil ještě něco, co se dá zastavit. Nazval jsem soudního vykonavatele gaunerem a lumpem, který mne také zažaloval pro urážku na cti, a knihkupce, který žádal zbytek za knihy, jsem nazval vydřiduchem, pročež mne zažaloval i on. Soudce napsal starostovi, v jehož kanceláři jsem v důsledku svého vybraného vzdělání pracoval jako písař, že pro své chování už nejsem hoden úředního zaměstnání. Odvětil jsem starostovi, ať se po smrti nechá spálit, jinak že se zvěčním na jeho křesťanský hrob. Zažaloval mne taky pro urážku, a proto mám ve svém policejním spisu úctyhodný rejstřík trestů, pročež mi odebrali cestovní pas, takže jsem se stal během Třetí říše vnitřním emigrantem, místo vnějším, vzdor vybranému vzdělání a obsáhlým jazykovým znalostem.
(Zveřejněno poprvé v roce 1947.)
Z knihy Augusta Scholtise Feuilletonistische Kurzprosa (Berlin 1993) přeložil Roman Kopřiva.