Čechov znovupřeložený
V nových překladech Libora Dvořáka vyšel výbor z textů Antona Pavloviče Čechova nazvaný podle jedné z povídek Člověk ve futrálu.
Kromě současné ruské literatury se Libor Dvořák v posledních letech věnuje čím dál více překládání ruských klasiků. Česky vyšla v jeho převodu Tolstého Vojna a mír (2010), Dostojevského Bratři Karamazovi (2012), v roce 2014 vychází jeho další výbor z Čechovových povídek, ten předchozí vyšel roku 2009 a nesl název Měla by to být blondýnka s modrýma očima. Každopádně pracovitost Libora Dvořáka je hodná obdivu.
Nový překlad Vojny a míru se mi velmi líbí, do Kulturních novin už jsem o něm psal. U díla Antona Pavloviče Čechova problém zastarávání jazyka překladu není zas takový, Čechovově tvorbě se u nás věnovala celá řada překladatelů (Emanuel Frynta, Jaroslav Hulák, Zdeňka Psůtková, Karolína Dušková, Anna Zahradníčková...), a to dost intenzivně – nejméně do roku 1989, tedy do data, kdy rozsáhlá státní podpora vydávání ruské literatury skončila. V současnosti se ruská literatura ke čtenářům opět vrací, částečně díky penězům ruského oligarchy Prochorova, který podporuje překlady ruské literatury, částečně snad i díky zájmu českých čtenářů, kteří na „své“ ruské autory byli zvyklí a dnes se k nim opět vracejí. Přičemž u Tolstého a Čechova patrně půjde většinou o pokolení důchodců, mladší – náročnější – čtenáře nejspíš z ruské literatury zajímá snad tak Viktor Pelevin nebo Vladimir Sorokin, které oba podstatnou měrou do češtiny přeložil rovněž Libor Dvořák.
Na velmi současně znějící jazyk výboru Člověk ve futrálu jsem si jen těžko zvykal, Čechova mám v paměti utkvělého jinak. Překlady, které znám hlavně z vydání ze sedmdesátých a osmdesátých let, působily češtinou hodně odlišnou od té šedivé normalizační. Bylo v nich většinou trochu archaických rusismů, tu více, tu méně. I jména a tituly zněly jinak, tajemněji. Možná jen pro mne, zvykl jsem si na ně. Bylo by to na delší, konkrétnější srovnávání, vhodné ale spíš pro časopis Plav než pro Kulturní noviny. Já jen stručně poznamenávám, že ve mně určité archaismy a rusismy ve starších překladech vyvolávaly atmosféru dávno zaniklého světa, byl to v podmínkách reálného socialismu odkaz na jiné Rusko než na to, které stálo v čele Svazu sovětských socialistických republik. A bylo v tom samozřejmě hodně čtenářské idealizace: venkovská sídla, statkáři, jeseteři na stolech, dámy v šatech a kloboucích z doby fin de siècle.
Výbor Člověk ve futrálu působí mnohem střízlivěji. Ani ne tak výběrem povídek, jako racionálnějším jazykem, který umožňuje mnohem lépe než starší překlady pochopit nesmírnou popularitu Čechova v americkém literárním prostředí dvacátého století. A za druhé je to způsobeno dobou, která se změnila.
K některým povídkám jsem se v tomto novém překladu musel vrátit napodruhé a ještě s nahlédnutím do některé starší knížky ve své knihovně, abych se do nich po letech doopravdy „dostal“. Teprve tři poslední povídky ve výboru mne naprosto okouzlily a uhranuly.
Výbor Člověk ve futrálu začíná stejnojmennou povídkou. Za socialismu byla oficiálně označována za kritiku carského policejního státu, neoficiálně v ní čtenář snadno rozpoznával policejní stát, ve kterém žil. Se současností se v rovině „aktuálnosti“ dnes povídka Člověk ve futrálu spíš míjí. Fízluje se sice pořád, a zachycení fízlování na pracovišti je tu popsáno výborně, na rozdíl od povídky ale dnešnímu udavačství v soukolí pracovního procesu chybí vznešený rámec zdánlivě nezištné ideologie, která ale de facto vymáhá poslušnost nikoliv proklamovanému nadosobnímu společenskému ideálu, ale jeho zkorumpovaným představitelům, kteří drží v rukou moc.
Úvodní povídka navodí opravdu chmurnou atmosféru. Druhá povídka je naprosto depresivní, a tak to jde dál, až ke zmíněným posledním třem textům, které pesimismus tohoto výboru prolomí.
V osmdesátých letech, kdy jsem Čechova čítával, byla normalizační šedi stejně vzdálená venkovská sídla statkářů a šlechty jako bída mužiků a továrních dělníků v Rusku Čechovovy doby. Bylo to něco takřka neskutečného. Dnes jsou tu paláce boháčů i bezdomovci, kterých sice není mnoho, zato je tu spousta starých lidí, kteří jen tak tak přežívají. A druhá povídka v knížce – V rokli – líčí kromě jiného neradostný osud těch, kteří příliš zestárli, a to v modelově kruté situaci dravé akumulace kapitálu, do které je autor staví. Je to povídka trochu balzacovská, v níž peníze zničí veškeré mezilidské vztahy. A vlastně vůbec všechno. Obdobné téma má ve výboru povídka Mužici.
Z dalších povídek se zastavím ještě u Domu s mansardou. V mládí jsem ji považoval za jednu z Čechovových nejlepších. Podléhal jsem především její romantice:
„Pod nohama mi teskně šustilo loňské suché listí a v šeru mezi stromy jsem spíš jen tušil syté stíny. Ve starém ovocném sadu vpravo se jakoby z donucení tichým hlasem ozývala žluva, nejspíš taky prastará. Najednou lípy skončily, minul jsem bílý dům s terasou a mansardou a naskytl se mi nečekaný pohled na hospodářský dvůr, na velký rybník s koupalištěm a houfem zelených vrb a na vesnici za rybníkem – s vysokou útlou zvonicí, nad níž v paprscích zapadajícího slunce zlatě hořel kříž. Na okamžik mě ovanulo kouzlo čehosi blízkého, důvěrně známého: jako bych přesně tohle panorama viděl už někdy v dětství.“
Při současném čtení mne nemile překvapila ironičnost, suchá kritičnost Domu s mansardou. Je to překladem? Nebo zestárnutím čtenáře, kterému už není dvacet, ale padesát, a přišel o řadu svých iluzí? Ale při třetím čtení povídky jsem se k té své dávné romantice přece dopracoval. Zaskočila mne ovšem aktuálnost textu. Jedna z postav jako kdyby z oka vypadla ženám či dcerám současných bohatých podnikatelů, které se věnují humanitární pomoci a esoterice.
„Na terase se mezitím debatovalo a ozýval se šelest dámských šatů či listování v knihách. Brzy jsem si zvykl, že Lída přes den přijímala nemocné, rozdávala knížky, často jen tak se slunečníkem a prostovlasá odcházela do vesnice a večer hlasitě přemítala o zemstvu a školách (...) Sympatický jsem jí věru nebyl. Ráda mě neměla hlavně proto, že jsem byl krajinář, ve svých dílech jsem nezachycoval strázně lidu (...) Navenek svou nevraživost vůči mně nikterak nedávala najevo, ale jak jsem tak seděl na nejspodnějším schodu terasy, cítil jsem to, dost mě to dráždilo a říkal jsem si, že když mužiky léčí nelékař, je to podvod, a že je snadné být dobrodincem, když má člověk dva tisíce děsjatin půdy.“
V závěru knížky jsou tři povídky zcela dokonalé, u nichž mne ani nenapadlo nějaké srovnávání se současností a vůbec mne přešlo veškeré mudrování a jen jsem fascinovaně četl. Jako třetí od konce je zařazena poměrně známá povídka Ariadna. Je o lásce. Následuje povídka Zloději, kterou jsem četl poprvé. Je o kriminálnících z profese na ruském venkově. A knížku uzavírá jedna z vůbec nejznámějších Čechovových povídek Dáma s psíčkem, zde s titulem Dáma s pejskem. Ano, je o lásce.
Ne, tady už opravdu nebylo co k rozebírání, tím bych těm mistrovským dílům mohl jen uškodit planým teoretizováním. Tady jsem se – rád – poklonil Čechovovu géniu. Jsou to pro mě vždycky šťastné chvíle, něco takového číst.
Anton Pavlovič Čechov, Člověk ve futrálu. Přeložil Libor Dvořák, Odeon 2014.