Hledání étosu v míru a pro mír
Válka vyhrocuje lidské konání i jeho smysl do jednoznačnosti. Étos je zjevný záhy, byť není lehké podle něj jednat. V míru to není s étosem a smysluplností tak jednoduché, člověk se nachází ve spleti nejrůznějších vlivů a najít klíč, podle něhož odpovědně jednat ve složitém světě, vyžaduje značné úsilí a dennodenní tříbení.
Svět – a v užším pojetí lidstvo – se neustále proměňuje a vyvíjí. Člověk se v tomto systému chová podle vnitřních motivací, jichž si mnohdy sám není zcela vědom, zvláště pak mají-li původ v hlubinné existenciální úzkosti. Co je to například hromadění majetku? V první řadě snaha o zabezpečení proti nepřízni osudu. Pokud si však člověk svoje vnitřní směřování a vnímání hodnot uvědomuje, snaží se je formulovat – vyjádřit svůj étos. Étos je tedy jinými slovy ideál odpovědného jednání, jak jej dotyčný pociťuje a zvědomuje.
Nevím, zdali je na místě označovat dnešní stav světa za krizi, protože zapátráme-li v dějinách, tak například v rámci Evropy nalezneme období, jež vykazovala mnohem dramatičtější parametry a „krizovější“ charakter než dnešek. Spíše se zdá, že doba relativního klidu (aspoň u nás v Evropě) umožňuje přemýšlivým a citlivým lidem zjemnit a strukturovat vnímání tendencí, jež hrozí narušit aktuální stabilitu a přispívat ke zvětšení rozporu mezi tím, co si člověk představuje, že by mělo být, a tím, jak to ve skutečnosti je. Vnímání hrozeb vede mnohé intelektuály k tomu, že označují současný stav za krizi, přinejmenším po stránce duchovní. S nadsázkou by se tak dalo říci, že lidská civilizace je v trvalé krizi, neboť co je živé a vyvíjející se, to je vždy ohroženo – ať už znásobením působení lidských slabostí nebo nepředvídatelnostmi osudu. Jedině kdybychom byli bohy, věděli bychom s jistotou, co se stane, a mohli vše účinně plánovat. Člověk však bohem není, i kdyby si to stokrát v opojení svým věděním a bohatstvím namlouval. Naštěstí. Takže krizi, pokud toto označení akceptujeme, lze vnímat i jako kontinuální šanci něco zlepšit.
Étos má vztah k horizontu pohledu
V každém případě, ať už považujeme současný stav za krizi či nikoli, je pro každého člověka nezbytností najít takový klíč pro smysluplné jednání, které mu jako jednotlivci umožní přežít a tak či onak smysluplně existovat. Totéž platí i pro lidské společenství. Znamená to najít určitý étos, který zohledňuje situaci jednotlivce, společnosti (státu) a v neposlední řadě i celé Země. „Výše“ horizontu étosu – tedy výše, z níž se díváme na svět – určuje jeho univerzálnost a použitelnost.
Když je horizont člověka omezen pouze na jeho osobní zájmy, může považovat i svůj zisk na úkor druhého za ospravedlnitelný. Ve chvíli, kdy posune svůj horizont výše, tedy aspoň na úroveň nějakého společenství, situace přestává být jednoznačná, protože musí vzít v úvahu i zájmy druhých členů onoho společenství. Pokud se těm druhým povede špatně, bude mít problémy i on, to jsou spojité nádoby. Totéž platí, jestliže někdo uvažuje „sebestředně“ v zájmu států či národních společenství. Pokud posune svůj horizont do místa, odkud může shlédnout na celek světa, musí zaujetí svými zájmy korigovat respektem k zájmům druhých. Navíc, k reflektovanému vnímání sebe sama a druhých (ať už na úrovni jednotlivce nebo státu) v moderní době ještě přistupuje další parametr: Prostředí, v němž člověk žije. Činnost člověka je totiž v některých směrech natolik destruktivní, že může ohrozit jeho vlastní životní prostředí a tím i jej samotného. Tedy vedle bytostí „lidských“ (jednotlivců, národů) přibyla do hry i bytost Příroda (či Země).
Nemám v úmyslu řešit tu na malém prostoru otázku Jak formulovat nejlepší étos pro člověka, stejně jako se nechci zabývat kritikou těch, kteří se ji snaží zodpovědět. Spíše mám v úmyslu na základě několika indicií, které se mi sešly v posledních měsících, upozornit na to, že proces hledání étosu ve světě, v němž je vše vzájemně propojeno, který je globalizován, probíhá v různých rovinách a z různých pozic, jež spolu zdánlivě nesouvisí. Přitom ale jde o jednu a touž věc. Pokusím se o stručnou rekapitulaci.
Hledání globálního étosu
Nedávno jsme v Kulturních novinách publikovali návrh Ústavy Země, která se snaží řešit vztah mezi člověkem a jeho životním prostředím způsobem, který uznává Zemi i Přírodu jako úcty-hodnou autonomní bytost, vůči níž si prostě nemůžeme určité věci dovolovat, podobně jako si je nedovolujeme například vůči svým spoluobčanům.
Rád bych v této souvislosti odkázal ještě na jeden starší, ale stále se rozvíjející důležitý projekt, který se pokouší o nalezení a prosazení široce pojatých etických principů, použitelných pro všechny základní oblasti lidské činnosti. Je to Světový étos známého německého teologa Hanse Künga a jeho spřízněného intelektuálního okruhu. O něm se můžeme více dočíst zde (http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=3507), zde (http://www.getsemany.cz/node/265) a zde (http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny/hans-kung-svetovy-etos-ako-zaklad-svetovej-spolocnosti). Küngův návrh vychází ze dvou ústředních principů, bez nichž není možná smysluplná koexistence nejrůznorodějších lidských typů a společenství:
1. S každým člověkem je třeba zacházet lidsky.
2. Co chceš, aby se dělo tobě, dělej i jiným.
Různé cesty k formulaci étosu
V poslední době se mi sešlo několik publikací, které – ač na první pohled zdánlivě působí různorodě – jsou součástí tohoto širšího proudu hledání étosu jednotlivce, národa i lidstva a současně vycházejí ze specifických pozic a prostředí. Současně také vykazují omezení, která každé specifické prostředí generuje a která znesnadňují identifikaci podstatného sdělení. Zcela principiálně nechci tato díla podrobovat konfrontační kritice, protože jejich jádro je neobyčejně důležité a každý, kdo pocítí bytostný zájem o toto téma, by si měl „odpracovat“ vlastní postoj svým přemýšlením a hledáním. Pouze nastíním záběr těchto publikací, a pokud někoho ta či ona zaujme, zašleme vám ji k recenzi a rádi vaši reflexi v Kulturních novinách zveřejníme.
Volba lidskosti. Inspirace, vize, nové výzvy a souvislosti zítřka. Rozhovor na dálku mezi Veronikou Sušovou-Salminen, Michalem Ruskem, Radomilem Hradilem a Sebastanem Chumem. Časoděj 2014.
Čtyři rozdílné osobnosti – komparativní historička (a politická komentátorka) působící ve Finsku; nezávislý publicista, vydavatel a aktivista; propagátor ekologického zemědělství, překladatel (nejen) antroposofické literatury a publicista, a nakonec student antropologie a překladatel – se sešly v rozhovoru o krizových aspektech současné západní společnosti, o etickém rozměru politiky, o způsobu komunikace mezi lidmi s různými osobními východisky. Jednou z věcí, na nichž se diskutující shodují, je závěr, že „veřejný dialog je hodnotou sám o sobě“. Závěr knihy patří debatě o tom, co a jak dělat pro lepší budoucnost. Nelze zastírat, že knihou prozařuje jistá skepse a v myšlenkových pochodech čtyř rozdílných intelektuálních povah není vždy jednoduchá orientace.
Věrni zůstaneme. Sborník k 100. výročí československého odboje, korunovaného vznikem Československa. Vydal roku 2014 Občanský a odborný výbor v Brně ve spolupráci se statutárním městem Brnem a Pedagogickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně.
Sborník prací celé řady autorů, který v prvních dvou kapitolách rekapituluje vznik prvního československého odboje v roce 1914 (především pak zahraničních legií), jenž se zasloužil o vznik samostatného Československa. V dalších částech knihy jsou rozebrány klíčové osobnosti a jejich étos, akcent je pochopitelně položen na T. G. Masaryka a na jeho ideje státotvorné a sociální. Jsou věci, které je asi třeba stále opakovat, přičemž některé jsou nanejvýš aktuální i dnes, například Masarykovo heslo „nebát se a nekrást“. V poslední kapitole je diskutováno dnešní dědictví ideálů, které vedly odbojáře a tvůrce nového státu. Zde nalezneme i úvahy současných aktérů a komentátorů politického dění Jana Kellera a Petra Schnura.
Sborník představuje víceméně tradiční pohled na historii a ideály našeho osamostatňujícího se národa, který je v současnosti zpochybňován z mnoha stran. I této stránce – tedy takzvané „demystifikaci“ českých dějin a zpochybňování étosu jejích představitelů – je věnováno místo. Dějinné výkony a velké oběti, které odvedli naši předci, jsou nesrovnatelné s tím, čím žijeme dnes my v době míru a relativního pohodlí. Byly motivovány touhou po svobodě a demokracii, tedy po hodnotách, jichž si my užíváme jako něčeho samozřejmého. Zásadní poselství knihy tkví v otázce: Co děláme my dnes pro naplnění vyšších ideálů, máme-li vůbec jaké, ve srovnání s našimi předchůdci, kteří prošli doslova zkouškou ohněm?
Poselství sborníku je bohužel poněkud oslabeno tím, že si k prestiži pomáhá předmluvami prezidenta Miloše Zemana, premiéra Bohuslava Sobotky a předsedy Asociace krajů ČR Michala Haška. Stejně nepřesvědčivě v dnešní době vyznívají i všemožné tituly uváděné všude u jednotlivých autorů. Myslím, že věrohodnost slov a činů dějinných aktérů není třeba takto podpírat.
Ivan Hálek: Český management v evropské kultuře. Hledání východisek z krize současné společnosti na základě historicko-teologické analýzy. Tribun EU, Brno 2014.
Neobyčejně zvláštní publikace, jejíž titul je zavádějící, protože o českém prostředí v evropském kontextu se toho dozvíme minimum. Její název by mohl znít například takto: Moderní pojetí managementu a jeho historická a antropologická východiska. Autor totiž ke svému předmětu přistoupil velmi zeširoka: Více než polovina knihy je historickým exkursem, který nás seznamuje s různými vrstvami sociální paměti a jejich odkazem modernímu managementu. Získáme zde vhled do toho, nakolik evropská kultura a její pojetí člověka prosakuje do současné podoby managementu. Ivan Hálek dále rozebírá obecné pojetí lidské bytosti, vztahy mezi jednotlivci a teorii organizace lidské společnosti. Dalším tématem jsou modely evoluce vesmíru a role lidské bytosti v ní. S tím souvisí i étos lidského konání a v posledku étos managementu, který vlastně nemá lidi ovládat, ale sloužit kosmické evoluci a využít v nejvyšší míře tvořivého potenciálu člověka.