Čtyři Američané – čtyři symboly pro budoucnost
Papež František přednesl 24. září při své návštěvě Spojených států v Kongresu projev, v němž na čtyřech významných osobnostech americké historie ukázal základní rysy politiky, jež směřuje k mírovému řešení globálních problémů lidstva.
(…)
Na letošní rok připadá sto padesáté výročí zavraždění prezidenta Abrahama Lincolna, strážce svobody, který neúnavně pracoval na tom, aby se „tento národ s Boží pomocí dočkal obrození ideje svobody“. Budování svobodné budoucnosti vyžaduje lásku ke společnému dobru a spolupráci v duchu subsidiarity a solidarity.
S hlubokými obavami si všichni dobře uvědomujeme, jak znepokojující je sociálně-politická situace v dnešním světě. Náš svět se stává stále více místem násilných konfliktů, nenávisti a brutálních zločinů, páchaných dokonce i ve jménu Boha a náboženství. Víme, že žádné náboženství není imunní k individuálním falešným představám nebo ideologickému extremismu. Znamená to, že musíme být velice pozorní ke všem typům fundamentalismu, ať už náboženskému, či jinému. Je zapotřebí křehké rovnováhy v boji proti násilí páchanému ve jménu náboženství, ideologie nebo hospodářského systému a zároveň při hájení náboženské a intelektuální svobody nebo svobody individuální. Je tu však také jiné pokušení, před nímž se obzvláště musíme mít na pozoru: zjednodušující redukcionismus, který vidí pouze dobro nebo pouze zlo, či chcete-li pouze spravedlivé nebo hříšníky. Současný svět se svými otevřenými ranami, které poznamenávají mnoho našich bratří a sester, od nás vyžaduje, abychom se postavili veškerým formám polarizace, které ho rozdělují na tyto dva tábory. Víme, že pokoušíme-li se osvobodit od vnějšího nepřítele, můžeme být v pokušení posilovat nepřítele vnitřního. Napodobování nenávisti a násilí tyranů a vrahů je nejlepší cestou k tomu, jak stanout na jejich místě. To jako národ odmítáte.
Naše odpověď musí být odpovědí naděje a uzdravení, míru a spravedlnosti. Vyžaduje se od nás odvaha a inteligence, abychom vyřešili mnoho současných geopolitických a ekonomických krizí. Důsledky nespravedlivých struktur a činů jsou dokonce i v rozvinutých zemích až příliš zjevné. Musíme si klást za cíl navracet naději, napravovat křivdy, dodržet závazky a právě tak šířit blahobyt jednotlivců a národů. Musíme kráčet společně kupředu, v novém duchu bratrství a solidarity a velkoryse spolupracovat na společném dobru.
Spolupráce, solidarita, víra
Výzvy, které před námi dnes stojí, od nás žádají, abychom obnovili ducha vzájemné spolupráce, který vykonal tolik dobrého v dějinách Spojených států. Složitost, závažnost a naléhavost těchto úkolů vyžadují, abychom se dělili o své zdroje a talenty, abychom si předsevzali, že se budeme navzájem podporovat v úctě ke vzájemným odlišnostem a různým přesvědčením vlastního svědomí.
Různá náboženská vyznání v této zemi sehrála důležitou roli v budování a upevňování společnosti. Dnes, stejně jako v minulosti, je důležité, aby se hlasu víry nadále dostávalo slyšení, protože je to hlas bratrství a lásky, který se snaží vydobýt z každého člověka a z každé společnosti to nejlepší. Takováto spolupráce je mocným nástrojem v boji za vymýcení nových globálních forem otrokářství, které vyrostly z hlubokých nespravedlností a mohou být překonány jedině prostřednictvím nové politiky a nových forem společenského konsenzu.
Politika je naopak výrazem naléhavé potřeby soužití, abychom společně budovali jedno z největších společných dober, dobro společenství, které se vzdává partikulárních zájmů, aby se ve spravedlnosti a míru dělilo o svá dobra, zájmy a společenský život. Nijak nepodceňuji obtíže s tím spojené, ale povzbuzuji vás v tomto úsilí.
Myslím na tomto místě také na pochod, který Martin Luther King před padesáti lety vedl ze Selmy do Montgomery jako součást kampaně za to, aby se naplnil jeho „sen“ o plných občanských a politických právech pro Afroameričany. Tento sen nadále inspiruje nás všechny. Jsem rád, že Amerika stále zůstává pro mnoho lidí „vysněnou“ zemí. Zemí snů, které vedou k činům, k účasti a k angažovanosti, snů, které probouzejí to, co je v lidském životě nejhlubší a nejpravdivější.
Do této země přišly v minulých stoletích miliony lidí, aby uskutečňovaly sen o budování budoucnosti ve svobodě. My, lidé tohoto kontinentu, nemáme strach z cizinců, protože většina z nás kdysi byla cizinci. Mluvím k vám o tom jako syn přistěhovalců a s vědomím toho, že mnozí z vás jsou také potomky imigrantů. Bohužel práva těch, kdo tu byli dlouho před námi, nebyla vždy respektována. Zde, v srdci americké demokracie, bych chtěl znovu ujistit tyto rody a národy o své nejvyšší úctě a uznání. První kontakty byly často bouřlivé a násilné, těžko však můžeme posuzovat minulost podle kritérií současnosti. Když se však cizinec žijící v našem středu na nás obrací s prosbou, nesmíme opakovat hříchy a chyby minulosti. Musíme dbát na to, abychom žili tak šlechetně a spravedlivě, jak je to jen možné, a vychovávali nové generace k tomu, aby se neobracely zády ke svým „bližním“ a všemu kolem nás. Budování národa nás vede k uznání, že je třeba neustále navazovat vztahy s druhými, odmítat nepřátelskou mentalitu, přijímat za svůj postoj vzájemnou pomoc a vytrvale se snažit dávat ze sebe to nejlepší. Jsem přesvědčen, že to můžeme učinit.
Uprchlická krize je zkouškou naší schopnosti lásky
Náš svět stojí tváří tvář uprchlické krizi, v měřítku, jaké tu nebylo od druhé světové války. To před nás staví velké výzvy a mnoho těžkých rozhodnutí. Také na tomto kontinentu se tisíce lidí vydávají na sever hledat lepší příležitosti v naději na lepší život pro sebe a pro své blízké. Což také my nehledáme pro své děti totéž? Jejich počet nás nesmí zaskakovat, musíme je vnímat jako lidské bytosti, vidět jejich tváře, naslouchat jejich příběhům a snažit se co nejlépe reagovat na jejich situaci. Jednat způsobem, který je vždy lidský, spravedlivý a bratrský. Měli bychom se vyhnout všudypřítomnému pokušení skartovat všechno, co působí potíže. Zapamatujme si zlaté pravidlo: „Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim“ (Mt 7,12).
Toto pravidlo nám jasně ukazuje směr. Jednejte s jinými se stejnou láskou a soucitem, jak chcete, aby se zacházelo i s vámi. Snažme se zajistit druhým stejné možnosti, jaké hledáme pro sebe. Dovolme jiným, aby se rozvíjeli tak, jak sami chceme, aby se pomáhalo nám. Jednoduše řečeno, jestliže chceme bezpečnost, dávejme bezpečnost; chceme-li život, dávejme život; chceme-li příležitosti, zajišťujme příležitosti. Míra, kterou uplatňujeme vůči jiným, je mírou, kterou čas naměří nám. Zlaté pravidlo nám připomíná také naši odpovědnost za ochranu a obranu lidského života v každé etapě jeho rozvoje.
Toto přesvědčení mě od počátku mé služby vedlo k tomu, abych se na různých úrovních zasazoval o zrušení trestu smrti na celém světě. Jsem přesvědčen, že je to nejlepší řešení, neboť každý život je posvátný, každá lidská bytost je nositelem nezadatelné důstojnosti a společnost může z rehabilitace těch, kdo byli odsouzeni za zločiny, jedině těžit. Nedávno moji bratři biskupové zde ve Spojených státech opět pozvedli hlas za zrušení trestu smrti. Chtěl bych jim nejen vyjádřit podporu, ale také povzbudit všechny, kdo jsou přesvědčeni, že spravedlivý a nutný trest nikdy nesmí vylučovat rozměr naděje a rehabilitaci jako cíl.
V současné době, kdy jsou sociální otázky tak důležité, nemohu nevzpomenout Boží služebnici Dorothy Dayovou, zakladatelku Hnutí katolických dělníků. Její sociální činnost, nadšení pro spravedlnost a problémy utlačovaných se inspirovaly evangeliem, její vírou a příklady světců.
Jak velkého pokroku bylo v mnoha částech světa v této oblasti dosaženo! Jak mnoho se v prvních letech třetího tisíciletí udělalo pro pozvednutí lidí z krajní nouze! Vím, že sdílíte mé přesvědčení, že je třeba udělat ještě daleko více a že v době krize a hospodářských obtíží nesmíme ztratit ducha globální solidarity. Zároveň bych vás chtěl vybídnout, abyste pamatovali na všechny ty lidi, kteří se ocitli v bludném kruhu chudoby. I oni potřebují naději. Proti chudobě a hladu je třeba vést vytrvalý boj na mnoha frontách, zejména tam, kde leží jeho příčiny. Vím, že dnes mnoho Američanů, stejně jako v minulosti, na řešení tohoto problému pracuje.
Netřeba připomínat, že velká část tohoto úsilí je otázkou vytváření a rozdělování bohatství. Správné využívání přírodních zásob, vhodné uplatňování technologie a podnikatelského ducha, to jsou podstatné prvky ekonomie, která se snaží být moderní, inkluzivní a udržitelná. „Podnikatelská aktivita je ušlechtilé poslání zaměřené na produkci bohatství a zlepšování světa pro všechny a může to být velmi plodný způsob podpory regionu, ve kterém působí, pokud chápe, že vytváření pracovních míst je neoddělitelnou součástí její služby obecnému dobru.“ (Laudato si’, 129) Toto společné dobro zahrnuje také zemi, hlavní téma encykliky, kterou jsem nedávno napsal, „abych se všemi navázal dialog týkající se našeho společného domova“ (ibid., 3). „Potřebujeme konfrontaci, do které se zapojíme všichni, protože krize životního prostředí a její lidské kořeny se týkají a dotýkají nás všech.“ (ibid., 14)
Pokrok v souladu s kulturou pečování
V encyklice Laudato si’ vyzývám k odvážnému a zodpovědnému úsilí „změnit kurz“ (ibid., 61) a k tomu, aby se zabránilo nejzávažnějším následkům degradace životního prostředí způsobené lidskou činností. Jsem přesvědčen, že něco změnit můžeme, a nepochybuji o tom, že důležitou roli v této oblasti mají sehrát Spojené státy a tento Kongres. Přišel čas odvážných činů a strategií, jejichž cílem je zavést „kulturu pečování“ (ibid., 231) a „integrální koncepci potírání chudoby, restituci důstojnosti vyloučených lidí a zároveň péči o přírodu“ (ibid., 139). „Máme svobodu potřebnou k usměrňování a nasměrování technologie“ (ibid., 112); měli bychom „nalézt inteligentní způsoby, … jak kultivovat svět a omezovat svoji moc“ (ibid., 78), a jak dát technologii „do služeb jiného typu pokroku, zdravějšího, lidštějšího, sociálnějšího a integrálnějšího“ (ibid., 112). Věřím, že vynikající americké akademické a vědecké instituce mohou v příštích letech v této oblasti zásadně přispět.
Před sto lety, na začátku první světové války, kterou papež Benedikt XV. označil za „nesmyslné vraždění“, se narodil další významný Američan: cisterciácký mnich Thomas Merton, který nadále zůstává zdrojem duchovní inspirace a průvodcem pro mnoho lidí. Ve své autobiografii napsal: „Přišel jsem na svět … od přirozenosti svobodný, stvořený k Božímu obrazu, byl jsem však vězněm své vlastní násilnosti a egoismu k podobě světa, v němž jsem se narodil. Ten svět byl obrazem pekla, plný lidí jako já, kteří Boha milovali, a přece nenáviděli; zrozených, aby jej milovali, žijících však ve strachu a v beznadějných vnitřně si protiřečících touhách.“ Merton byl především člověkem modlitby, myslitelem, který zpochybňoval jistoty svých časů a otevíral nové horizonty pro duše a pro církev. Byl také člověkem dialogu a šiřitelem pokoje mezi národy a náboženstvími.
Z této perspektivy dialogu bych chtěl vyslovit uznání snaze minulých měsíců o překonání historických rozdílů spojených s bolestnými epizodami minulosti. Mou povinností je stavět mosty a pomáhat všem lidem, aby všemožně činili totéž. Když země, které byly v konfliktu, nastupují cestu dialogu – dialogu, který mohl být přerušen z těch nejopodstatněnějších důvodů – pro všechny se otevírají nové možnosti. Vyžadovalo to a nadále vyžaduje odvahu a smělost, což je něco jiného než nezodpovědnost. Dobrý politický vůdce je ten, kdo maje před sebou zájmy všech, využívá přítomný okamžik v duchu otevřenosti a pragmatismu. Dobrý politický vůdce vždycky dává přednost iniciování procesů před obsazováním prostorů (srov. Evangelii gaudium, 222–223).
Služba dialogu a míru znamená také vskutku rozhodné úsilí o minimalizaci a v delší časové perspektivě zakončení mnoha ozbrojených konfliktů na celém světě. Musíme si na tomto místě položit otázku: proč se prodávají smrtonosné zbraně těm, kteří mají v plánu působit nevýslovné utrpení jednotlivcům i společnostem? Bohužel, jak všichni víme, odpověď zní: pouze pro peníze, peníze prosáklé krví, často nevinnou krví. Tváří v tvář tomuto spoluvinnému a hanebnému mlčení je naší povinností konfrontovat se s tímto problémem a zastavit obchod se zbraněmi.
Tři synové a jedna dcera této země, čtyři osobnosti a čtyři sny: Lincoln – svoboda, Martin Luther King – svoboda v pluralitě a bez vyloučených, Dorothy Dayová – sociální spravedlnost a lidská práva, Thomas Merton – schopnost dialogu a otevřenost Bohu.
Čtyři představitelé amerického národa.
(…)
Článek vznikl s využitím překladu Johany Bronkové, zveřejněného na Radio Vaticana.
Anglický originál projevu (a zároveň jeho překlady do dalších světových jazyků) najdete zde.
Zprávu o citované papežské encyklice Laudato si’ jsme podali v KN 26/2015.
Jorge Mario Bergoglio – papež František
Narozen 1936 v Buenos Aires otci, pocházejícímu z Itálie, a argentinské matce z italských rodičů. Středoškolským vzděláním je chemik, v mládí pracoval mimo jiné jako vyhazovač v baru. V jednadvaceti letech vstoupil do jezuitského řádu, jehož tradice je v Jižní Americe velice sociální a komunitární. (Jihoameričtí jezuité v sedmnáctém a osmnáctém století ve svých svrchovaných „redukcích“ na území dnešní Paraguaye, Bolívie, Brazílie a Argentiny, nakonec i se zbraní v ruce, zachránili existenci indiánských národů Guaraní a Tupí proti vůli španělského a portugalského krále i tehdejších papežů.)
Během studií na buenosaireské Colegio Máximo San José byl jeho významným učitelem Lucio Gera, jeden z otců teologie osvobození, výsostně sociální myšlenkové školy v katolické teologii. Studia ukončil v roce 1970 vysvěcením a brzy se stal jednak provinciálem místním jezuitů a jednak docentem a profesorem na své alma mater. Jeho kněžská kariéra pokračovala funkcí biskupa a titulem kardinála. Už během volby papeže v roce 2005 byl jedním z kandidátů, ale odstoupil ve prospěch Josepha Ratzingera (Benedikta XVI.).
Papežem byl zvolen po Benediktově odstoupení v roce 2013, kdy si také jako první pontifik v dějinách zvolil jméno svatého Františka (patrona chudých, zvířat a přírody). Tím se stal po 1100 letech „papežem bez číslice“.
Je znám jako nesmiřitelný odpůrce materiálního kořistění jednoho člověka na druhém či na přírodě, které může vrcholit až válkami. Po svém zvolení prohlásil: „Přál bych si, aby i celá církev byla církví chudých, církví pro chudé.“