KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Jak si lidé před sto lety představovali naši dobu – dle Karla Babánka.

Matěj Brouček už dávno přestal chodit na Vikárku. Po svých posledních výletech na Měsíc a do XV. století vyhledal si útulnou, plzeňskou pivnici na Starém Městě, kde ho nikdo neznal a kde zůstával ušetřen všetečných otázek o svých podivuhodných výletech. Zestaral a zpohodlněl, a jen nerad vzpomínal svých dobrodružných a neuvěřitelných cest.

Jednoho večera, počítaje přibývající čárky na svém tácku, s hrůzou pozoroval, že překročil svoji obvyklou míru. Pohleděl na hodiny. Bylo už pozdě. Myšlenka na cestu k domovu ho netěšila. Člověk neví, co se může přihodit, myslel si. Měl smutné zkušenosti ještě z Vikárky. Aby tak – nedej, bože! – zase někam zabloudil. Matěj Brouček vzpomněl svých výletů, které ač mu způsobily mnoho strastí, přece jen zjednaly mu také mnoho slávy, a blažený úsměv znenáhla rozkládal se na jeho široké tváři. Ale nějak už se mu to v hlavě všecko pletlo a nebyl si jist, setkal-li se s Jankem od Zvonu na Měsíci nebo v XV. století.

Matěj Brouček vzpomínal, vzpomínal a hlava mu klesala – – –

Bylo už hodně pozdě, když vstoupil do vozu elektrické dráhy na Staroměstském náměstí. Ale kupodivu, jak dlouho trvala jízda. Všiml si také podivného hukotu, náhlé záře elektrického světla, a vyhlédl udiven z vozu. Nebylo pochyby! Vůz uháněl jasně osvětleným tunelem podzemní dráhy.

Pan Brouček vzpomínal marně, od kdy máme v Praze podzemní elektrickou dráhu –

Když opustil konečně vůz a vystoupil na ulici, byl už jasný den.

– To jsem se nějak zdržel – divil se, rozhlížeje se v ulici, které nepoznával. Podivné domy, podobající se obrovským krabicím nebo krychlím, plné všelijakých ostrých hran a lomených čar, táhly se po obou stranách široké ulice oživené množstvím spěchajících a hlukem různých vehiklů. Brouček v úžasu pozoroval všelijaké ty bizarní tvary domů. Bože, kde už tohleto jen viděl! Ale pravda – vzpomněl – na Měsíci to bylo. A ještě něco připomínalo mu jeho výlet na Měsíc. Byly to ženy, které ve svém podivném a fantastickém ústroji podobaly se spíše broukům nebo něžným pestrobarevným motýlům.

Brouček měl hroznou předtuchu. Rozběhl se za nějakým mužem spěchajícím kolem a zeptal se ho pln úzkostí: „Nemohl byste mi říci, kde jsem se to ocitl?“

„Jste asi zdaleka,“ řekl muž a prohlížel si udiveně tazatele. „Jste na Vinohradech, pane.“

„Ani za sto let nebudou Vinohrady takhle vypadat,“ vyhrkl zoufale Brouček. „A dnes máme rok tisíc devět set třináct!“

„Mýlíte se. Žijeme v jednadvacátém století,“ řekl neznámý a podíval se soucitně na Matěje Broučka, muže dvacátého století.

„V jednadvacátém století,“ opakoval si Brouček plačtivým hlasem a cítil, jak klesají pod ním kolena.

„Už je tomu tak,“ vzdychl, „zas už mě nešťastného osud někam zanes“ – a byl by se dal do pláče.

Ale styděl se přiznat k svému podivnému dobrodružství – beztak by tomu nikdo neuvěřil – a přisvědčil, že přichází z ciziny a že by si rád prohlédl Prahu. Ale v duchu si umiňoval, že při nejbližší příležitosti ztratí se svému průvodci a vyhledá první vůz odjíždějící do dvacátého století.

Neznámý ochotně ujal se Broučka, který byl nemálo zvědav, jak se změnila Praha za sto let. Na útěk je ještě dost času – myslel si, a kráčel statečně po boku svého průvodce. Ale Vinohrady ho valně nezajímaly. Ty ani ve XX. století neměly žádný zvláštní ráz. Pustili se proto dolů k Václavskému náměstí. To Brouček ihned poznal, podle toho, že bylo po celé délce rozkopáno.

– Jako ve XX. století – liboval si. Ale postrádal lípy po obou stranách náměstí. Všiml si ostatně, že zeleň docela zmizela z ulic města.

Nápadným mu bylo, že na rozích všude objevily se zase dvojjazyčné tabulky. I vozy elektrické dráhy měly dvojjazyčné označení.

Vyslovil svůj podiv svému průvodci.

„Vyrovnali jsme se,“ řekl tento krátce. „Uznali jsme, že nelze nám déle odpírati spravedlivým požadavkům Němců.“

– A my jsme si v XX. století tolik nalámali hlavu s vyrovnáním – myslel si Brouček, a protože nerad zabýval se politikou, raději mlčel. Vzpomněl i jiných otázek, které v XX. století zdály se nerozřešitelnými, jako např. otázka staré Prahy, a byl nemálo zvědav, jak tuto rozřešili.

K jeho vyzvání pokračovali tedy v cestě Ferdinandovou třídou k řece.

Když přišli v místa, kde bývalo Národní divadlo, byl Brouček udiven, spatřiv na jeho místě nádhernou železobetonovou budovu s daleko viditelným nápisem: Grand-Bio.

Průvodce všiml si úžasu Broučkova a na jeho otázku, kde že teď provozují se divadelní hry, odvětil:

„Poslední divadelní hry byly hry ve volné přírodě. Ale teď v XXI. století máme jen divadla kinematografická. Vyhovují také nejvíce nám senzacechtivým divákům.“

„A umění?“ namítl pan Brouček.

„Stalo se zbytečným! V posledních letech XX. století zabředlo už do nemožnosti a samo se odsoudilo. Tak ve výtvarném umění kubisti, v poesii futuristi dokázali jeho zbytečnost.“

„A umělci? Malíři, básníci…“

„Jednadvacáté století odsoudilo je jako neužitečné členy lidské společnosti. Ostatně lékařská věda dokázala nezvratně jejich chorobnost, a jako neschopné uhájiti svou existenci, odkázala je tam, kam patřili – do sanatorií. A tam píší svoje nemožné knihy, malují svoje nesmyslné obrazy, jiní, nemenší blázni, čtou tyto knihy, posuzují s vážnou tváří tyto obrazy a píší o nich kritiky. Ale ze zdí sanatorií nic z toho nevyjde.“

Brouček užaslý naslouchal slovům svého průvodčího.

Když potom stanuli na nábřeží, podivný obraz zjevil se jeho zrakům. Zeleň Střeleckého ostrova zmizela, jen jakési překladiště zboží tam bylo, a řeka podobala se kanálu se špinavou, páchnoucí vodou. A vzduch na nábřeží plný byl zápachu a kouře nesčetných nákladních lodí. Broučkův zrak zabloudil k ostrovu Kampě. Ale také Odkolkova zahrada zmizela a na ostrově tyčily se několikapatrové činžáky všemožného slohu moderního i nejmodernějšího, jakému už na Vinohradech měl příležitost se obdivovat.

„Tak tedy i panorama Hradčan a Malé Strany jste zkazili nadobro!“ vzdychl Brouček, a zapomínaje, že nalézá se v XXI. století, pravil:

„Jak vidím, zůstaly marnými všecky protesty Klubu Za starou Prahu!“

„Klub Za starou Prahu? Ach, ano! To bylo někdy v XX. století. Ale dnes po stu letech nemáme už smyslu pro pojem krásy člověka XX. věku.“

Brouček rázem si uvědomil, že nachází se vlastně v XXI. století. A jiná, daleko důležitější otázka visela mu teď na rtech. Měl už notný hlad a hroznou žízeň. Ale obával se nějakého nepříjemného zklamání. Vzpomínka na jeho výlet na Měsíc a na vůni květin, která měla sytit jeho pozemské tělo, probouzela v něm úzkostlivé obavy. Ale na konec dodal si přece jen odvahy a svěřil se svému průvodci se svou starostí, ač úzkostí pot vyvstával mu na čele.

Průvodce trochu udiven sáhl do kapsy u vesty, a podávaje Broučkovi jakousi kostku zcela nepatrné velikosti, pravil:

„Proto netřeba nám přerušovati cesty.“ A spíše jakoby pro sebe, dodal: „Jaký to úžasný pokrok a jaké dobrodiní! Hle, v této kostce je vše, čeho nejnutněji třeba člověku k výživě. Co drahocenného času ztratil člověk ještě v XX. století obstaráváním potřeb svému tělu. A jakou námahu zbytečnou ukládal organismu, vystavuje jej takto tolikerému nebezpečí různých chorob.“

Ale Brouček už neposlouchal. Na nábřeží v dlouhé řadě stály vozy elektrické dráhy a on zuřivě hledal očima vůz, který zavezl by ho nazpět do XX. století. Rázem ztratil chuť k další výzkumné cestě. Držel v ruce kostku, kterou nabídl mu ochotný průvodce, a myšlenka, že by ji měl pozříti místo oběda, byla tak strašná, že se probudil.

Karel Babánek (1872–1937) byl český básník a satirik, povoláním právník. Přispíval do Moderní revue, vydal básnické sbírky jako Písně tuláka, Večerní zvony, Ocúny na lukách atd. i povídkovou sbírku Satiry a ironické humoresky (1919), z níž je tato ukázka.